I. ÚS 3820/12
I.ÚS 3820/12 ze dne 17. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti společnosti Link Amerika II., spol. s r. o. se sídlem Kněževes u Prahy, Na Staré silnici 99, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem v Praze 2, U Kanálky 4, proti rozhodnutí ředitele Celního úřadu Praha 2 č. j. 9564/2012-176400-023.1 ze dne 26. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností, z důvodů v ní podrobně rozvedených, napadá s tvrzením, že došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí správního orgánu, jímž nebylo vyhověno námitkám stěžovatele proti zadržení zboží Celním úřadem Praha 2, oddělení 123.1 Celního úřadu Uhříněves č. j. 9353-2/2012-179400-023.1 ze dne 18. 7. 2012. V ústavní stížnosti zároveň stěžovatel sděluje, že proti napadenému rozhodnutí podal současně správní žalobu.
Předtím, než se Ústavní soud začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111).

Pokud tedy stěžovatel, jak plyne ze shora uvedeného, podal proti označenému rozhodnutí správního orgánu správní žalobu, o níž nebylo zatím rozhodnuto, je třeba vycházet ze závěru, že zatím nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky ochrany práv stěžovatele a z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2012

Pavel Holländer soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.