I. ÚS 3799/13
I.ÚS 3799/13 ze dne 6. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti AGROWALD, s.r.o., sídlem Přízeř 31, Rožmberk nad Vltavou, zast. JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem, sídlem Luční 901, Hluboká nad Vltavou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, č.j. 28 Cdo 1758/2013-423, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.3.2013, č.j. 22 Co 12/2011-396, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, Stanislava Pavelce a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), protože podle jejího názoru jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") na spravedlivý proces, dle čl. 11 odst. 1 Listiny vlastnit majetek a vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") na legitimní očekávání. K věci uvedla, že se na základě kupní smlouvy ze dne 30.4.2008 stala vlastníkem budovy na cizích pozemcích, která slouží jako klubovna k využívání střelnice umístěné na jiných pozemcích, následně nabyla vlastnictví k dalším stavbám patřícím k areálu střelnice. Na základě její žádosti ji převedla Česká republika prostřednictvím Pozemkového fondu ČR vlastnické právo k pozemkům. Vedlejší účastník se následně žalobou domáhal určení, že převodní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem a vlastníkem pozemků zůstává Česká republika. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") dospěl k závěru, že převodní smlouva je platná, žalobu proto zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka změnil krajský soud rozsudek soudu I. stupně tak, že určil za vlastníka pozemků Českou republiku; Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil shledav procesní pochybení. Poté krajský soud opět rozhodl o vlastnictví České republiky a následné dovolání Nejvyšší soud zamítl.

Podle stěžovatelky je stěžejní otázkou problematika interpretace ustanovení § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb., konkrétně pojmu funkční souvislost, a jeho následná aplikace na zjištěný skutkový stav. Zastává názor, že provozem střelnice jsou ovlivněny též okolní pozemky v prostoru ohroženém střelbou (dopadové pásmo). Stanovisko obecných soudů je založeno na premise, že pozemky v dopadovém pásmu funkčně nesouvisí se stavbami tvořícím střelnici, že jde toliko o prostou souvislost, která je nižší kvality než souvislost funkční. Je přesvědčena, že bezpečný provoz nelze uspokojivě zajistit strohým umístěním několika výstražných značek a dohodou s osobami hospodařícími v dopadovém pásmu, když je zde dána možnost předmětné pozemky získat do vlastnictví a účinně tak vyloučit přítomnost kohokoliv v dopadovém pásmu. Nabytí pozemků do vlastnictví stěžovatelky by zároveň vedlo k racionálnímu uspořádání vztahů v dané lokalitě.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka též ve skutečnosti, že krajský soud zhodnotil důkazy provedené znaleckými posudky do značné míry svévolně. Ač byl jeden znalecký posudek zpracován k jeho zadání, soud vyšel ze znaleckého posudku zpracovaného na zadání vedlejšího účastníka; přitom svůj postup v odůvodnění rozsudku chybně podložil.

Dále stěžovatelka brojí proti posuzování povahy jednotlivých střelišť a konstatování odvolacího soudu, že nejsou součástí budovy, považuje za porušení základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje též neprovedení navržených důkazů, zejména ohledáním na místě, a nevypořádání se s jejich neprovedením. Při posuzování platnosti kupní smlouvy obecné soudy údajně nepřihlédly k její dobré víře, kdy předmětné pozemky nabyla na základě písemné smlouvy od osoby zřízené státem k privatizaci státní půdy, co považuje za stěžejní pro založení jejího ústavně garantovaného vlastnického práva. Dle jejího názoru nelze přijmout závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy z důvodu nesplnění zákonné podmínky funkční souvislosti bez toho, aby byla žalobcem tvrzená neexistence funkční souvislosti prokázána. Zejména pokud se jeho tvrzení neprokázalo, má mít prioritu dobrá víra a ochrana legitimního očekávání na straně nabyvatele vlastnického práva.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 1 odst. 1 Ústavy: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II. Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Vedlejší účastník se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem specifikovaných pozemků v kat. úz. Vyšší Brod. Smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a Českou republikou považoval za neplatnou, protože protiprávním jednáním obou žalovaných mu byla odepřena možnost účastnit se veřejné soutěže a předmětné pozemky, jichž byl v době převodu nájemcem a které částečně sousedí i s jeho vlastními pozemky, získat do svého vlastnictví. Po provedeném dokazování okresní soud žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí je platným právním úkonem, neobchází se jí ani účel zákona. Vedlejší účastník podal proti tomuto rozsudku odvolání, které shledal krajský soud důvodným po zjištění, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť nebyla naplněna podmínka uvedená v § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. - nelze dovodit existenci funkční souvislosti mezi nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky (klubovnou střelnice) a převáděnými pozemky, proto prvostupňový rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání (dovolání podala též Česká republika). Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil pro jeho procesní pochybení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek řádného odůvodnění). Po doplnění dokazování setrval krajský soud na svém závěru o důvodnosti odvolání a opět změnil rozsudek okresního soudu a určil, že vlastníkem pozemků je Česká republika. V odůvodnění výslovně zdůraznil, že pro vlastní provoz střelnice není budova klubovny zásadní, či rozhodující, proto nelze dovozovat funkční souvislost pozemků, které spadají do tzv. ohroženého prostoru, s takovou budovou. Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelka i Česká republika opět dovolání. Nejvyšší soud vyhodnotil obě dovolání jako přípustná, neboť otázka funkční souvislosti pozemku a stavby ve smyslu § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb. doposud judikaturou dovolacího soudu nebyla řešena. Protože však zjistil, že dovoláními nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí krajského soudu, tak je jako nedůvodná zamítl. V odůvodnění se podrobně zabýval jednotlivými dovolacími námitkami (str. 7 - 9), zejména posouzením funkční souvislosti pozemků se stavbou. K této záležitosti připomenul, že ustanovení § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb., dává určité privilegované postavení oprávněné osobě, jež je vlastníkem nebo spoluvlastníkem nemovité stavby, a jíž lze mimo veřejnou nabídku převést do vlastnictví pozemek, na kterém je tato stavba umístěna, i pozemek, jestliže s touto stavbou funkčně souvisí; jde o výraz zákonodárcovy snahy dosáhnout racionálního a hospodárného využití pozemků. Podle jeho dřívějších závěrů lze mít za to, že podmínka funkční souvislosti je splněna, je-li pozemek nezbytný k hospodářskému provozu určité stavby, a bylo by neúměrným zvýhodněním vlastníka stavby, pokud by veškeré dopady činnosti realizované prostřednictvím určité stavby byly ztotožňovány s funkční souvislostí. O funkční souvislost danou hospodářským využitím určité stavby jde, podle Nejvyššího soudu, tehdy, pokud by hospodářský provoz stavby byl bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen; nelze odhlédnout ani od toho, zdali je možno zabránit negativním dopadům dané provozní činnosti na jiné pozemky, resp. na osoby, které by je obhospodařovaly, jinak než tím, že tyto pozemky budou převedeny do vlastnictví vlastníka staveb sloužících k dané činnosti (je-li jim možno předejít, a to po faktické stránce, tak po stránce právní, pak je opět důvod pro to, aby intenzita provázanosti užívání stavby a pozemku nebyla kvalifikována jako funkční souvislost, pro niž je by bylo třeba vlastníku staveb přiřknout privilegované postavení při nabytí pozemku). V kontextu těchto úvah pak Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu ústící do neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem.

III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu o naplnění podmínek pro privilegované nabytí pozemků vlastníkem stavby, tj. funkční souvislosti stavby a pozemků. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly oba soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy vyhověly žalobě směřující vůči stěžovatelce, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny (jak plyne z narativní části, platí toto hodnocení především pro odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu), proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po zjištění, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro převod pozemků do vlastnictví stěžovatelky, musely soudy hodnotit smlouvu jako absolutně neplatnou; taková smlouva není způsobilým právním důvodem pro nabytí vlastnického práva, proto také nemohlo dojít k zásahu do základního práva na ochranu majetku, neboť žádné takové majetkové právo stěžovatelce nepříslušelo. Ze stejných důvodů se stěžovatelka nemůže prezentovat legitimním očekáváním, protože jí - z objektivních důvodů - takové očekávání na nabytí majetku nemohlo vzniknout a pouhé subjektivní představy ochrany nepožívají.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.