I. ÚS 3781/16
I.ÚS 3781/16 ze dne 9. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Rollecate B.V., identifikační číslo RSIN (IČO): 001273243, se sídlem Staphorst, H. G. Zwerusstraat 3, 7951CZ, Nizozemské království, zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem, Divadelní 4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2016 č. j. 10 Afs 197/2015-58, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. 3 Af 24/2013-49, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 24. 4. 2013 č. j. 12022/13/5000-14305-706986, rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2012 č. j. 554087/12/001535108891 a ze dne 31. 8. 2012 č. j. 469354/12/001535108891, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 3 Af 24/2013 vedeného u Městského soudu v Praze vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 31. 8. 2012 zamítl Finanční úřad pro Prahu 1 (správce daně) žádost stěžovatelky o vrácení DPH, ve které se označila jako "FISCALE EENHEID ROLLECATE B.V., RADEKO BEHEER B.V., C.S., VAT No: NL006427790B01" (dále jen "FISCALE")., neboť tato nesplňovala zákonem požadované náležitosti a na jeho výzvu k odstranění pochybností a poskytnutí doplňujících údajů stěžovatelka nereagovala. Rozhodnutí zaslal téhož dne stěžovatelce elektronicky na adresu uvedenou v žádosti o vrácení DPH. Dne 19. 10. 2012 podala stěžovatelka pod označením společnosti "FISCALE" prostřednictvím svého zástupce odvolání. Dne 5. 11. 2012 bylo toto odvolání doplněno, přičemž zástupce odkázal plnou moc, ve které byl zmocnitel (stěžovatelka) označen jako "Rollecate B.V., Staphorst" (bez další identifikace), která byla správci daně předložena dne 8. 8. 2012 v souvislosti s přihláškou k registraci k DPH podanou stěžovatelkou dne 1. 8. 2012, v níž se označila jako "ROLLECATE B.V., RADEKO BEHEER B.V., C.S., Vat No: NL006427790B01".

Správce daně zamítl stěžovatelčino odvolání rozhodnutím ze dne 1. 11. 2012 pro opožděnost a současně odvolací řízení zastavil. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce elektronicky na adresu uvedenou v žádosti o vrácení daně a dne 6. 11. 2012 též jejímu zástupci prostřednictvím datové schránky. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala s tím, že správce daně měl doručit rozhodnutí o zamítnutí žádosti ze dne 31. 8. 2012 zvolenému zástupci, když plná moc byla správci daně předložena 8. 8. 2012. Pro toto pochybení nemohla podle stěžovatelky marně uplynout odvolací lhůta, neboť ani nezačala běžet. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 odvolání zamítlo, když uvedlo, že správce daně správně elektronicky doručoval stěžovatelce, neboť z předmětné plné moci nevyplývalo, že by se měla týkat odvolatele, subjektu označeného "FISCALE". Správce daně se o platnosti plné moci pro účely řízení o vrácení DPH fakticky dozvěděl až z doplnění odvolání ze dne 5. 11. 2012. Po tomto datu doručoval správce daně z opatrnosti a ve vztahu k nepřesně specifikovanému názvu společnosti v předmětné plné moci rovněž i zástupci.

Městský soud v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství jako nedůvodnou, když dospěl k závěru, že plná moc mohla být v řízení o vrácení DPH účinná vůči správci daně ve smyslu § 27 odst. 2 daňového řádu až v okamžiku, kdy zástupce stěžovatelky informoval správce daně o souvislosti plné moci se stěžovatelkou jakožto účastníkem řízení o vrácení DPH, tedy, že v řízení o registraci k DPH a v řízení o vrácení DPH vystupuje totožný daňový subjekt, což učinil v odvolání ze dne 19. 10. 2012. Tímto okamžikem se správce daně seznámil s obsahem předmětné plné moci pro účely řízení o vrácení daně. Do té doby neexistovalo žádné objektivní propojení obou řízení, ze kterého by mohl dovodit, že stěžovatelka má v řízení o vrácení DPH zástupce. Stěžovatelka správci daně nikterak nesdělila, že v rámci probíhajícího řízení o vrácení DPH došlo ke změně v zastupování, navíc v obou případech uvedla jako své označení natolik odlišné údaje, že správce daně nemohl objektivně poznat, že plná moc zaslaná v rámci řízení o registraci k DPH se vztahuje i na subjekt vystupující v řízení o vrácení DPH. Stěžovatelka sice uvedla v obou případech stejné nizozemské daňové identifikační číslo, avšak vzhledem k rozdílným názvům subjektů a odlišným adresám, nebyl správce daně objektivně schopen oba subjekty ztotožnit. Správce daně přitom při doručování respektoval elektronickou adresu, kterou stěžovatelka uvedla v žádosti o vrácení DPH. Správce daně proto nepochybil, když předmětné rozhodnutí zaslal pouze stěžovatelce e-mailem.

Kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl mimo jiné k závěru, že správce daně nepochybil, když z předmětné plné moci nedovodil její platnost pro řízení o vrácení DPH, v němž stěžovatelka uvedla jiný název než v registračním řízení. V plné moci a přihlášce k dani z DPH byl uveden skutečný název stěžovatelky, v řízení o vrácení DPH se však stěžovatelka označila názvem fiskální skupiny. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem městského soudu v tom, že správce daně nemohl seznat, že se v obou řízeních mělo jednat o jeden a týž subjekt. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentu stěžovatelky, že označení subjektu ve slovním vyjádření je zcela nepodstatné, když určujícím má být daňové registrační číslo přidělené v Nizozemí, které stěžovatelka shodně uvedla v obou řízeních. Předmětné daňové číslo totiž nebylo lze jednoznačně a nezaměnitelně spojit výhradně se stěžovatelkou, neboť je sdílí se svou mateřskou společností a případně dalšími společnostmi. Správce daně proto neměl povinnost vycházet výhradně z tohoto údaje, neboť nemohl najisto dovodit, že v obou řízeních se jedná o jeden a týž subjekt. Správce daně tudíž nepochybil, když si sám plnou moc nespojil i s řízením o vrácení daně a své rozhodnutí v tomto řízení doručil přímo stěžovatelce. Ta poté podala odvolání opožděně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správce daně popřel plnou moc či chybně ztotožnil stěžovatelku podle plné moci udělené stěžovatelkou zástupci v daňovém řízení. V důsledku tohoto postupu se nemohla bránit proti rozhodnutí správce a nemohla se účastnit řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, neboť správce daně nedoručoval zástupci stěžovatelky pro daňové řízení, byť měl k dispozici platnou plnou moc. Správce daně měl povinnost vztáhnout předmětnou plnou moc, ve které byla stěžovatelka nepřesně označena dle názvu společnosti, na všechna další řízení, týkající se stěžovatelky. Stěžovatelka rozporuje tvrzení účastníků řízení, že správce daně s ohledem na nepřesné slovní označení stěžovatelky nemohl vědět, že se jedná o totožný subjekt. Správce daně měl o existenci plné moci vědět, když si měl řádně ověřit, zda mu plná moc již nebyla předložena.

Stěžovatelka poukazuje na svou jinou žádost o vrácení daně ze dne 23. 5. 2012 u stejného správce, když postup správce daně byl stejný jako v posuzovaném případě, správce daně však rozhodl opačně, když odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti vyhověl. Takovým postupem měl dle stěžovatelky potvrdit, že existuje plná moc k jejímu zastupování, kterou bez dalšího akceptoval a pouze tuto v posuzovaném případě nedokázal se stěžovatelkou ztotožnit.

Pokud obecné soudy uzavřely, že v přihlášce k DPH je uvedena stěžovatelka a v řízení o vrácení DPH se stěžovatelka označila názvem fiskální skupiny, pak měl správce daně vyzvat stěžovatelku k upřesnění žádosti. Podle stěžovatelky není slovní označení obchodních společností (zejména zahraničních subjektů) dostatečným identifikačním znakem a orgány veřejné moci jsou v případě pochybností povinny vynaložit úsilí na ztotožnění subjektu.

Městský soud v Praze měl dle stěžovatelky pochybit, když část správního spisu označenou jako "neveřejná" neprovedl jakožto důkaz, když v této části spisu mohla být obsažena fakta, jež skutečný skutkový stav dokreslují. To však stěžovatelka pouze předpokládá, jelikož jí nebylo umožněno do této části spisu nahlédnout.

Podle náhledu stěžovatelky tak došlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spolu se zásadou rovnosti účastníků řízení, k porušení práva účastníka být v řízení zastoupen, k porušení principu naplnění legitimního očekávání a právní jistoty. Stěžovatelka má za to, že správní orgány a soudy postupovaly v dané věci v rozporu se zákonem a svou rozhodovací praxí a dopustili se diskriminace zahraniční právnické osoby. Stěžovatelka tak shledává porušení jejích práv zajištěných zejména čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
III.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaných rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná a dílem zjevně neopodstatněná.

Za nepřípustný návrh ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona je třeba ústavní stížnost považovat v části, v níž směřuje proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2012 č. j. 469354/12/001535108891, jímž správní orgán nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení DPH. Stěžovatelka totiž podáním opožděného odvolání materiálně nevyčerpala opravné prostředky, které měla ve správním řízení k dispozici (podala-li stěžovatelka odvolání opožděně, nastává z procesního hlediska úplně stejná situace, jako kdyby je nepodala vůbec).

Ve vztahu ke zbylým rozhodnutím pak ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je zřejmé, že k tvrzenému zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nedošlo.

Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, anebo dokonce správní orgány. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem správních orgánů a posléze obecných soudů o "opožděnosti" jí podaného odvolání proti rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti o vrácení daně a s tím spojeným vadným postupem správce daně při doručování předmětného rozhodnutí v důsledku popření plné moci.

Jak se z obsahu ústavní stížnosti podává, námitky stěžovatelkou v ní přednesené jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů a souhrnně tak představují téměř identické námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními orgány a následně před obecnými soudy. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti stěžovatelky, která nepřináší žádné nové argumenty, nadto argumenty na rovině ústavněprávní, tak svědčí spíše o její snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že předmětné rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení daně nebylo platně, tj. zástupci stěžovatelky, jehož plná moc byla správci daně předložena v souvislosti s jiným řízení, doručeno a z uvedeného důvodu byla lhůta pro podání odvolání proti němu dodržena. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze především vyplývá závěr, že odlišná identifikace stěžovatelky v různých řízeních byla důvodem, pro který nemohl správce daně objektivně poznat, že plná moc předložená stěžovatelkou v rámci jednoho řízení se má uplatnit i v řízení jiném, když o této skutečnosti stěžovatelka správce daně neinformovala, a proto k účinnosti této plné moci ve smyslu § 27 odst. 2 daňového řádu nedošlo. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení daně ze dne 31. 8. 2012 bylo proto stěžovatelce doručeno e-mailem v souladu s ust. § 82b odst. 3 zákona o DPH, jelikož správce daně o zastoupení stěžovatelky nevěděl a vědět nemohl. Lhůta k odvolání stěžovatelce marně uplynula dne 1. 10. 2012. Podání ze dne 19. 10. 2012 tak bylo opožděné, a správce daně proto nepochybil, když odvolání zamítl pro opožděnost. Nejvyšší správní soud výše uvedený závěr aproboval, když nadto uvedl, že ani stěžovatelkou poukazované daňové registrační číslo nebylo lze považovat za dostatečně určující znak identifikující totožnost stěžovatelky v obou řízeních.

Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující správní orgány, tak i soudy se celou věcí a všemi námitkami stěžovatelky řádně a podrobně zabývaly. V odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

Ústavní soud nadto podotýká, že stěžovatelka byla nedostatečně označena rovněž v probíhajícím soudním řízení, čehož si byla vědoma, neboť sdělením ze dne 5. 8. 2015 (list č. 26 spisu) opravil advokát stěžovatelky její označení uvedené v žalobě ze dne 23. 6. 2013 z "FISCALE" na "Rollecate B.V. se sídlem Staphorst, H. G. Zwerusstraat 3,7951CZ, Nizozemské království".

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka poukazuje na svou jinou žádost u stejného správce daně, jedná se o námitku nepřípustnou. Ze spisového materiálu se totiž podává, že tuto námitku uplatnila stěžovatelka v řízení před městským soudem (ten se s ní vypořádal na str. 8 svého rozhodnutí, list č. 56 spisu), avšak v řízení před Nejvyšším správním soudem nikoliv. Nejvyšší správní soud se tudíž touto námitkou nemohl zabývat a jako taková je tedy vyloučena s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, když stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Konečně namítá-li stěžovatelka neprovedení důkazu částí spisu označenou jako "neveřejná", jedná se o polemiku s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty, rovnosti a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatelky či k porušení namítaných principů. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.