I. ÚS 378/05
I.ÚS 378/05 ze dne 10. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T.N., zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem, Na Struze 1740/7, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 4 T 5/2003, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2004, č. j. 11 To 16/2004-221, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 310/2005, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2005 stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "Krajský soud") ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 4 T 5/2003 (dále jen "rozsudek"), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona. Dále napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") ze dne 17. 5. 2004, č. j. 11 To 16/2004-221 (dále jen "usnesení Vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 310/2005 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že veškeré dokazování bylo vedeno jednostranně, že nebylo přihlédnuto k důkazům, které svědčily o nevině stěžovatele, a že byl odsouzen přesto, že ve věci existuje mnoho pochybností o tom, zda se předmětný skutek stal, a zda se stal tak, jak je uvedeno v obžalobě.

Stěžovatel má v prvé řadě za to, že nebylo dostatečně objasněno, proč došlo ke změně výpovědí několika svědků, přičemž zejména zdůraznil, že Vrchní soud se téměř nezabýval zásadně změněnou výpovědí klíčového svědka M. Š.

Dále stěžovatel zpochybňuje provedené dokazování, pokud jde o to, zda nalezené falešné bankovky se shodují s těmi, které byly M. Š. v kasinu vyměněny, přičemž v této souvislosti stěžovatel poukazuje na neexistenci kamerových záznamů zachycujících vyndávání peněz z pokladen v kasinu. Dle stěžovatele chybí přímý důkaz o tom, že by bankovky, které byly měněny v kasinu, měly stejná sériová čísla s těmi bankovkami, které byly později označené za padělané. Stěžovatel se také podivuje se nad tím, proč pracovníci kasina oznámili nález padělaných bankovek s téměř půldenním zpožděním, a proč nebyli vyslechnuti svědci, kteří měli údajné padělané bankovky nalézt. Stěžovatel tvrdí, že k tomu mohlo dojít při výměně pravých bankovek za falešné někým z personálu kasina až po jejich přepočítání a uložení. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že dle zákona č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách a vyhlášky č. 285/1998 Sb. o podmínkách monitorování a uchovávání záznamů v kasinu by mělo být nahráno i závěrečné uzavírání stolů, a počítání žetonů a hotovosti, tedy okamžik, kdy mělo podle pracovníků kasina dojít k údajnému zjištění padělaných bankovek, přičemž o vymazání takovéto nahrávky musí být učiněn záznam (§ 4 citované vyhlášky), a nepředložení videozáznamu ani záznamu o smazání je tedy podezřelé.

Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu", a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména pak jeho odst. 3. písm. d), dle kterého "každý má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě." Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by došlo k omezení jeho práv zaručených ústavním pořádkem. Dle Krajského soudu odsouzený stěžovatel měl v průběhu dokazování možnost uplatnit svá práva ve smyslu příslušných procesních ustanovení, avšak při dokazování u hlavního líčení nebyly ze strany odsouzeného, jeho obhájce a ostatně ani ze strany státního zástupce vzneseny námitky proti postupu soudu a nebyly uplatněny ani žádné návrhy na doplnění dokazování. Pokud jde o tvrzení stěžovatele o jednostrannosti dokazování Krajský soud odkázal na usnesení Vrchního soudu.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Vrchní soud. Ve svém vyjádření uvedl, že ke všem relevantním námitkám, které stěžovatel uvedl ve svém odvolání proti rozsudku, a jejichž podstatnou část opakuje i v ústavní stížnosti, zaujal stanovisko v bodě VII. odůvodnění svého usnesení. Tam se podrobněji zabýval jednak hodnocením provedených důkazů, se závěrem, že Krajský soud zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností a v nezbytném rozsahu, jednak námitkami stěžovatele, se závěrem, že nejsou takového charakteru, že by mohly dosavadní hodnocení skutkového stavu ovlivnit. Vrchní soud uzavřel, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil také Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření odkázal v prvé řadě na své usnesení, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") s tím, že dané dovolání bylo podáno na základě skutečností neodpovídajících uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 trestního řádu.

Nad rámec tohoto odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud dále poznamenal, že si je vědom určitého průlomu do restriktivního výkladu dovolacích důvodů, který učinil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04), s tím, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces za situace, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že absentující skutková zjištění mohou být (extenzivně vyloženo) podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť hmotně právní posouzení věci ve smyslu citovaného dovolacího důvodu by postrádalo nezbytný (popř. jakýkoliv) skutkový základ. V posuzované věci však, dle Nejvyššího soudu, o takový případ nešlo. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 363/04).

Vzhledem k výše uvedenému je Nejvyšší soud přesvědčen, že v řízení před ním, ani jeho rozhodnutím, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu spis sp. zn. 4 T 5/2003 (dále jen "spis Krajského soudu"). Po přezkoumání tohoto spisu a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup logicky také zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.

Pokud jde o výpověď svědka M. Š. a její změnu, Krajský i Vrchní soud se dané otázce věrohodnosti tohoto svědka pečlivě věnovaly (viz rozhodnutí str. 7, usnesení Vrchního soudu str. 8-9), přičemž Ústavní soud neshledal libovůli v rozhodování obecných soudů pokud neuvěřily pozdější změněné výpovědi M. Š., když uvážily její rozpor s dalšími provedenými důkazy, včetně výpovědí dvou svědků. Ani v případě hodnocení výpovědí ostatních osob Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů, naopak má za to, že se jimi obecné soudy řádně zabývaly (viz např. usnesení Vrchního soudu str. 9).

Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že mohlo dojít k výměně pravých bankovek za falešné někým z personálu kasina, Ústavní soud v prvé řadě shledává, že stěžovatel v tomto směru rozvinul svoji argumentaci až v podaném dovolání a ústavní stížnosti. Ze spisu Krajského soudu nevyplývá, že by stěžovatel vůbec v řízení před Krajským a Vrchním soudem žádal vyslechnout osoby, které měly nalézt padělané bankovky. Pokud jde o neexistující kamerový záznam, Vrchní soud konstatoval, že nelze hovořit o absenci klíčového důkazu, když z takového záznamu by stejně nebylo možné poznat pravost bankovek a jejich sériová čísla (str. 10 usnesení Vrchního soudu) a Ústavní soud nemá, co by tomuto odůvodnění vytkl. Co se týče ohlášení věci kasinem policii až s půldenním odstupem Ústavní soud nemá za to, že by tato skutečnost nějak zpochybňovala vinu stěžovatele, naopak má za to, že provedené důkazy vytvářejí ucelený kruh, z něhož lze učinit závěr o jeho vině.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že věnovaly patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnul.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.