I. ÚS 3770/12
I.ÚS 3770/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky TRANSELCO CZ s. r. o., IČ: 25733117, se sídlem Tupadly 59, 285 63 Tupadly, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, 169 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2012 č. j. 22 Cdo 753/2011-216, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2010 č. j. 30 Co 42/2010-185 a rozsudku Okresního soudu v Kutné hoře ze dne 9. července 2009 č. j. 5 C 155/2004-139, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatelka svou ústavní stížností napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o vydání blíže specifikovaného bezdůvodného obohacení, kdy se měla obohatit na úkor dalších spoluvlastníků přesně popsaných nemovitostí.

V rámci svých stížnostních bodů navrhovatelka namítla, že obecné soudy vycházely ze zjevně mylného právního názoru, dle něhož z pohledu § 137 odst. 1 ve spojení s § 139 odst. 2 občanského zákoníku většinový spoluvlastník (tj. ona jako žalovaná v řízení před obecnými soudy) je povinen zajistit menšinovému spoluvlastníku (tj. žalobcům) možnost užívat společnou věc, v důsledku čehož vycházely z toho, že navrhovatelka nesplnila svou povinnost takové užívání aktivně zajistit. Navrhovatelka takto namítala, že jí nelze přičítat k tíži skutečnost, že menšinoví spoluvlastníci předmětné nemovitosti neužívali, a tudíž jí neměla být uložena povinnost jim zaplatit náhradu za užívání nemovitostí, které nikdy neužívala. Dále obecným soudům vytkla, že se nezabývaly jí tvrzenými skutečnostmi a důkazy, které byly provedeny k těmto tvrzením na její návrh, nehodnotily ve vzájemných a logických souvislostech.

V důsledku toho se cítí být navrhovatelka postupem obecných soudů dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].

V posuzované záležitosti navrhovatelky interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do uvedených základních práv nezakládá; je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06); naopak Nejvyšší soud na takovou judikaturu i odkázal.

V této souvislosti Nejvyšší soud, stejně jako předtím i odvolací soud, totiž náležitě co do skutkového základu vysvětlil, že navrhovatelka menšinovým spoluvlastníkům v užívání fakticky bránila a vytvořila takové podmínky, které jim neumožnily věc v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu užívat. Zdůraznil, že odvolací soud na podporu svého závěru uvedl, že "stávající poměry neumožnily žalobcům realizaci tohoto práva za situace, kdy žalobci k takto určeným nemovitostem vůbec neměli přístup". Přitom z odůvodnění jeho rozsudku je zjevné, že podmínky užívání nastavila navrhovatelka (v řízení před Ústavním soudem), a to jak tím, jaké prostory žalobcům určila, tak i tím, jak vymezila podmínky pro přístup k nim (odvolací soud konstatoval, že "vstup do těchto částí bez doprovodu pověřených zástupců žalovaného žalovaný zakázal"). Nejvyšší soud upřesnil, že v této souvislosti lze odkázat na konkrétní skutková zjištění odvolacího soudu (viz str. 4 jeho rozsudku dole). Uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu tak není postaveno na tom, že navrhovatelka neumožnila užívání věci, ale že vytvořila takové podmínky a jednala tak, že tomuto užívání bránila. Současně poukázal na to, že to, že v případě, kdy většinový spoluvlastník znemožní - ať již jakýmkoliv způsobem - menšinovému věc užívat, náleží menšinovému spoluvlastníkovi náhrada, není v judikatuře sporné (viz např. R 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tyto rozhodovací důvody, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, navrhovatelka ve svém návrhu nikterak nekonfrontuje.

Pokud potom povšechně tvrdí, že se soudy nezabývaly jí tvrzenými skutečnostmi a důkazy provedené nesprávně hodnotily, tyto výtky jakkoli konkrétně nespecifikuje. Přitom i v řízení o ústavní stížnosti ji zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Z obsahu napadených rozsudků ovšem nic takového (tj. absence rozhodovacích důvodů) nevyplývá.

Z uvedeného plyne, že porušení ústavních práv, jichž se navrhovatelka dovolávala, Ústavní soud neshledal. S ohledem na to byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.