I. ÚS 377/05
I.ÚS 377/05 ze dne 2. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Městské části Praha 14, se sídlem Bratří Venclíků, Praha 9, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, č. j. 55 Co 174/2004-247, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Výše označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 11. 2003, č. j. 14 C 170/99-216 tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované předat žalobkyni dům s pozemkem parc. Č. 221/148 v ul. Generála Janouška v Praze 9 - Černém Mostě, k. ú. Černý Most. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení žalované před soudy obou stupňů.

Proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, o kterém Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. 5. 2005, tak, že jej rozsudkem č. j. 28 Cdo 2492/2004-263 dle ust. § 243b odst. 2 věta před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť shledal, že rozhodnutí o odvolání bylo správné.

Stěžovatelka navrhla ve své ústavní stížnosti zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Podle jejího názoru uvedený soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy její právo na ochranu vlastnického práva. Dále stěžovatelka uvedla, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partitum), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo. Přitom vyšel z následující argumentace. Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; to znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, když náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR; ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě totiž není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tak představuje "ultima ratio", tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami ( výjimkami ) výše citovanými. Jestliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele, k čemu ve věci Ústavnímu soudu k posouzení předložené došlo, orgán k tomu ex lege povolaný věcně zabýval. Uvedený závěr je konsekvencí rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti ( čl. 83 Ústavy ČR ), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích. Smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu je mimo jiné i to, aby měl Ústavní soud možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Na základě těchto úvah je nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním nenapadl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, č. j. 28 Cdo 2492/2004-263, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta ( § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ). Toto rozhodnutí odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2005

Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.