I. ÚS 3769/12
I.ÚS 3769/12 ze dne 18. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Štědry, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 č. j. 50 Cm 268/2011-53 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 č. j. 6 Cmo 167/2012-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 č. j. 50 Cm 268/2011-53 byl zamítnut návrh stěžovatele (žalovaného) na osvobození od soudního poplatku a úhrady zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 č. j. 6 Cmo 167/2012-62 bylo označené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatel dostatečně neobjasnil skutečný rozsah svých příjmů (jeho tvrzení o majetkových poměrech jsou rozporná; mimoto jím byla zatajena účast v obchodní společnosti PRETORIANS, s. r. o., kde jeho vklad činí 35 000 Kč, a skutečnost, že je vlastníkem automobilu značky Mercedes 190, rok výroby 1992).

Základní otázkou byla v dané věci aplikace ustanovení § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž soudy podle názoru stěžovatele při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nesprávně vyhodnotily skutkovou stránku případu a odepřely mu tak poskytnutí spravedlnosti. Stěžovatel v tomto směru zdůraznil, že nemá žádné finanční prostředky, ani žádný hodnotný majetek, a je proti němu vedeno exekuční řízení pro peněžité plnění v částce několika milionů korun. Uvedl rovněž (stejně jako v odvolání proti usnesení soudu první instance), že jeho obchodní podíl ve společnosti PRETORIANS, s. r. o., je bez hodnoty, neboť tato právnická osoba nevyvíjí podnikatelskou činnost.
II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ovšem není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Posuzována v této rovině ústavní stížnost neobstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.

Osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na osvobození od soudních poplatků, nýbrž pouze právo o ně požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených kritérií je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 4876/12).

Rozhodnutí o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků vychází z posouzení dostatečných a úplných podkladů o majetkových a sociálních poměrech, které je soudu povinen poskytnout žadatel. Ustanovení § 138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly potřebné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku. Žádost o osvobození od soudních poplatků je návrhem, jenž stejně jako kterýkoliv jiný návrh zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou důkazní povinností. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníku řízení, aby si svá práva střežil (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 825/06).

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel svou povinnost prokázat, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků a od úhrady zálohy na náklady důkazu, nesplnil. Tím, že v této souvislosti uvedl i vzájemně si odporující údaje a některé skutečnosti soudu zatajil, navíc zpochybnil svá dosavadní tvrzení. Souhrnně řečeno, stěžovatel - přestože má potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech povahu daňového přiznání (tedy skutečnosti v něm obsažené musí být úplné a pravdivé) - nevyjevil skutečný rozsah svých příjmů a majetku, což je podmínkou pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Nelze tu přitom zohledňovat okolnost, že je stěžovatel povinen hradit jiné závazky vůči dalším věřitelům v rámci vedené exekuce. Z žádného zákonného ustanovení totiž není možné dovodit, že úhrady jakýchkoliv jiných závazků mají přednost před zaplacením soudního poplatku, v daném případě zálohy na náklady důkazu, a že o splnění poplatkové povinnosti vůči státu lze uvažovat až poté, co budou veškeré ostatní platební povinnosti stěžovatele zcela či alespoň zčásti splněny.

Lze uzavřít, že obecné soudy se majetkovými poměry stěžovatele dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí řádně, logicky a v souladu s právní úpravou odůvodnily. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, ústavní stížností dotčenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.