I. ÚS 3763/13
I.ÚS 3763/13 ze dne 24. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Josefa Černého, zast. Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, sídlem Chrastavská 273/30, Liberec 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, č.j. 28 Cdo 1858/2013-359, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5.12..2012, č.j. 73 Co 354/2012-341, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24.2.2012, č.j. 13 C 87/2008-295, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a České pojišťovny, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha, a Ladislava Štafla jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"), s tvrzením, že jimi byla porušena Ústava ČR (dále jen "Ústava") a Listina základních práv a svobod "dále jen "Listina"), konkrétně základní stěžovatelova práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny.

V úvodu stěžovatel zrekapituloval vývoj řízení před obecnými soudy. Především informoval, že u okresního soudu byla podána vedlejší účastnicí žaloba, kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení vůči stěžovateli ve výši 103 208,- Kč a vůči druhému vedlejšímu účastníkovi ve výši 26 400,- Kč, které jim byly vyplaceny jako pojistné plnění v souvislosti s likvidací pojistné události - dopravní nehody. Toto plnění mělo být uhrazeno bez právního důvodu, protože dopravní nehoda, podle vedlejší účastnice, nebyla pojistnou událostí. Okresní soud po provedeném dokazování žalobě vyhověl shledav, že vyplacené částky byly plněním bez právního důvodu. Na základě odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel konkretizuje svoje tvrzení o porušení základních práv a obsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními soudů ohledně předmětné dopravní nehody (hodnotí je jako neadekvátní a zkratovitá) a s vyvozenými právními závěry; zejména připomíná povinnost vedlejší účastnice prokázat, že předmětná dopravní nehoda nadevší pochybnost nebyla nahodilou skutečností, a proto ani pojistnou událostí, a za podstatnou okolnost považuje fakt, že soudy na něj a vedlejšího účastníka svévolně přenesly důkazní břemeno, pokud jde o prokázání/zpochybnění nahodilosti dopravní nehody.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a aby je - vzhledem k tvrzeným skutečnostem - zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Žalobou podanou u okresního soudu se vedlejší účastnice, jako žalobkyně, domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi, jako žalovanému č. 1, a stěžovateli, jako žalovanému č. 2, byla uložena povinnost zaplatit specifikované peněžní částky s příslušenstvím. Požadované částky jim žalobkyně vyplatila v souvislosti s likvidací pojistné události, kterou byla dopravní nehoda dne 25.1.2007. Při následné revizi škodní události žalobkyně zjistila, že deklarovaný průběh dopravní nehody je vzhledem k charakteru a rozsahu poškození obou vozidel technicky nepřijatelný, že ze znaleckého posudky vyplývá, že poškození jednoho z vozidel je shodné s poškozením, které toto vozidlo utrpělo v předchozí dopravní nehodě dne 15.1.2007. Vzhledem k těmto zjištěním žalobkyně tvrdila, že pojistné plnění bylo vyplacené každému ze žalovaných bez právního důvodu, a proto požadovala jeho vrácení. Po provedeném dokazování, zejména s přihlédnutím k závěrům znalce ustanoveného soudem a k závěrům revizního posudku zpracovaného znaleckým ústavem, dospěl k závěru, že dopravní nehoda dne 25.1.2007 nebyla náhodná. Oba žalovaní podali proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku a řízení předcházejícímu jeho vyhlášení, konstatoval, že odvolání nejsou důvodná. V odůvodnění dovodil, že okresní soud správně hodnotil výpovědi svědků i znalecké posudky, a uzavřel, že dopravní nehoda dne 25.1.2007 nebyla nahodilou skutečností a tedy pojistnou událostí, se kterou je spojen nárok na pojistné, tudíž je vyplacené pojistné bezdůvodným obohacením. Následné stěžovatelovo tzv. nenárokové dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, a to jednak z důvodu subjektivní nepřípustnosti (v části směřující do výroků ukládajících povinnost vedlejšímu účastníkovi), jednak z důvodu, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím zásadního významu po právní stránce. V odůvodnění Nejvyšší soud korigoval stěžovatelův názor o přenesení důkazního břemene a upozornil, že závěr o neunesení důkazního břemene je přitom závěrem skutkovým, nikoliv právním; a dodal, že v rámci posuzování přípustnosti dovolání nemůže být přezkoumávána správnost skutkových závěrů soudů nižším stupňů, jež především ze zjištění obsažených ve znaleckých posudcích, za současného přihlédnutí ke zjištěním plynoucím z důkazů ostatních, dovodily, že nehoda nebyla náhodnou událostí.
III.

Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými meritorními rozhodnutím obecných soudů, tj. rozsudkem okresního soudu a rozsudkem krajského soudu, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného, vůči němuž byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů nezbytných pro posouzení důvodnosti nároku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení dopravní nehody, jako pojistné události, což bylo základem pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se oba soudy vypořádaly se stěžovatelovými námitkami (stejně jako s námitkami dalšího žalovaného). V ústavní stížnosti se stěžovatel snaží posunout svoje námitky do ústavně právní roviny, avšak zjevně nedůvodně. Z obdobných důvodů nemohlo dojít ani k zásahu do stěžovatelova práva na ochranu majetku, neboť plnění, které přijal od vedlejší účastnice, bylo plněním z bezdůvodného obohacení, proto se nestalo součástí jeho majetku.

Ústavní soud dále zjišťuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná i v té části, ve které se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu. Jde o usnesení, kterým Nejvyšší soud posuzoval přípustnost tzv. nenárokového dovolání podle úpravy obč. soudního řádu účinné před 1. 1. 2013. Podmínky přípustnosti neshledal naplněny, proto dovolání odmítl; stěžovatel však proti hodnocení těchto podmínek dovolacím soudem žádná tvrzení neformuloval.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.