I. ÚS 3762/16
I.ÚS 3762/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti MIC Group LTD, se sídlem Trustr Company Complex, Ajeltake Road, Ajeltake Island, Majuro, MH P6P60 Marshall Islands, zastoupené JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 429/2016-306 ze dne 30. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 419/2012-278 ze dne 31. 8. 2015, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 194/2008-159 ze dne 30. 11. 2011, jímž byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 20 069 000 Kč. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto, neboť stěžovatelka dle Nejvyššího soudu řádně nevymezila, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí. Dle stěžovatelky soudy v její věci postupovaly značně formalisticky, což vyvrcholilo právě nesprávným postupem Nejvyššího soudu. Stěžovatelka upozorňuje, že své dovolání ve lhůtě doplnila dalším podáním, k čemuž měl Nejvyšší soud přihlížet. Ačkoli přitom doplnění dovolání ani Nejvyšší soud nezpochybňoval, s obsahem obou podání se náležitě neseznámil, jelikož podstatná část doplnění dovolání byla zaměřena na uvedení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od zákonných ustanovení.

V napadeném usnesení je sice uvedeno, že z dovolání musí být patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení právní otázky odvolacím soudem odchyluje, stěžovatelka ovšem upozorňuje na to, že dovolání je podle § 237 občanského soudního řádu přípustné i v případě, že vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být dovolacím soudem posouzena jinak. Z doplnění dovolání přitom má být zřejmé, jaké právní otázky měly být posouzeny jinak. Jelikož Nejvyšší soud zná svou rozhodovací praxi, nebylo údajně nutné ji v dovolání uvádět. Základní podmínka přípustnosti dovolání, tedy postup v rozporu s v dovolání citovanými právními předpisy, byla údajně splněna.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka stručně nastiňuje, v čem pochybily i soudy nalézací a odvolací.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavními stížnostmi, jimiž stěžovatelé napadají rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako vadné pro nesplnění zákonných náležitostí, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Ustáleně přitom konstatuje, že pokud Nejvyšší soud nepostupuje přehnaně formalisticky, je požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání souladný s ústavním pořádkem (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 3794/15 ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 144/15 ze dne 19. 2. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3445/13 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 ze dne 17. 4. 2014 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017).

Ústavní soud v citované judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 506/17 ze dne 28. 3. 2017), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Účastníci odvolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti dle novelizované úpravy podrobně zabývá (a bylo tomu tak i ke konci roku 2015, kdy stěžovatelka dovolání podala).

V ústavní stížnosti stěžovatelka existenci, resp. ústavní konformitu výše zmíněných povinných obsahových náležitostí dovolání nezpochybňuje, namítá však, že její dovolání tyto náležitosti obsahovalo. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje.

Především je potřeba uvést, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zohlednil i skutečnost, že stěžovatelka původní dovolání v zákonem stanovené lhůtě doplnila. Ovšem ani původní podání, ani jeho doplnění obsahové náležitosti dovolání, tak jak jsou dlouhodobě Nejvyšším soudem vykládány, nenaplňují.

V původním podání stěžovatelka (stručně shrnuto) uvádí, že dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato ustálená rozhodovací praxe přitom není v dovolání žádným způsobem konkretizována (jak Nejvyšší soud dlouhodobě a ustáleně vyžaduje). V doplnění dovolání pak stěžovatelka toto vymezení podmínek přípustnosti patrně opouští, neboť přípustnost dovolání v něm vymezuje citací celého § 237 občanského soudního řádu. Je zjevné, že takové vymezení není řádným vymezením podmínek dovolání (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Lze dodat, že změny ve vymezení podmínek přípustnosti dovolání u stěžovatelky v podstatě pokračují i v ústavní stížnosti, podle níž dovolání mělo být přípustné, jelikož vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.

Ze znění § 237 občanského soudního řádu je patrné, že se jednotlivé podmínky navzájem vylučují. Pokud se tedy např. dle názoru dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, stěží může být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce (řešených otázek nicméně může být více) založeno na tom, že tato otázka ještě nebyla Nejvyšším soudem řešena. To samozřejmě neznamená, že dovolatelé nemohou teoreticky vymezit podmínky přípustnosti in eventum - dovolatel např. může citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, a pro případ, že by toto rozhodnutí na danou věc dle Nejvyššího soudu nedopadalo, může konstatovat, že daná právní otázka Nejvyšším soudem řešena dosud nebyla (byť to z hlediska splnění obsahových náležitostí není nezbytné, neboť nesouhlas Nejvyššího soudu s tím, zda určité rozhodnutí na projednávanou věc dopadá, či nikoli, vadu dovolání zásadně nepředstavuje). Ovšem stěžovatelka takto nepostupovala, jelikož nejdříve uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe, tuto praxi však vůbec neuvedla, následně dokonce vyjmenovala všechny čtyři podmínky přípustnosti najednou bez jakéhokoli upřesnění a nyní v ústavní stížnosti pro změnu uvádí, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, opět aniž by uvedla, kdy a jak tedy danou otázku Nejvyšší soud dříve vyřešil (následné vymezení podmínek přípustnosti dovolání v ústavní stížnosti pochopitelně nemůže vady dovolání zhojit, pokračující nejasnosti stěžovatelky nicméně potvrzují, že dovolání skutečně řádně podáno nebylo).

Stěžovatelka konkrétně v ústavní stížnosti argumentuje, že v doplnění dovolání řádně specifikovala vznesené právní otázky, že základní podmínka přípustnosti dovolání, tedy postup v rozporu s v dovolání citovanými právními předpisy, byla splněna a že dovolání je podle § 237 občanského soudního řádu přípustné i v případě, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž z doplnění dovolání má být údajně zřejmé, jaké právní otázky měly být posouzeny jinak. K těmto jednotlivým argumentům Ústavní soud dodává následující.

Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nijak nezpochybnil, že stěžovatelka formulovala právní otázky. Náležitostí dovolání ovšem není jen formulování právní otázky, nýbrž i vztažení této otázky k judikatuře Nejvyššího soudu (pokud není přípustnost založena dle § 238a občanského soudního řádu). Právě tuto povinnost stěžovatelka řádně nesplnila. S tím pak souvisí i určité nepochopení přípustnosti dovolání ze strany stěžovatelky, neboť to se neodvíjí od rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s právními předpisy (ten nicméně může vést k následné důvodnosti dovolání), nýbrž právě od podmínek dle § 237 až 238a občanského soudního řádu.

Pokud jde o podmínku, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, v usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 k tomu Ústavní soud konstatoval:

"Ustanovení § 237 o. s. ř. in fine uvádí, že dovolání je přípustné (mimo jiné), má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak'. Již z takto jednoznačného znění zákona plyne, že má jít o odchýlení se od otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi (viz sousloví dovolacím soudem vyřešená'). Tedy už samotným textem zákona je vyloučena verze stěžovatele implicitně zakotvená v dovolání, podle které snad postačilo, že dovolací soud má jen posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím v řízení, ve kterém je podáváno dovolání, pročež snad není třeba tvrdit konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má být na podkladě podaného dovolání překonáno.

Dále je třeba si uvědomit, co by akceptace takové verze v důsledcích značila. Vymezení dalších (jiných) důvodů přípustnosti - a ostatně i samotné kategorie přípustnosti dovolání - by ztrácelo rozumný smysl, neboť by přípustnost dovolání byla bez dalšího založena již tím, že by dovolatel žádal odchýlení se Nejvyššího soudu od dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; o to však jde každému dovolateli bez výjimky (nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, jinak by nepodával dovolání). To by ve svém důsledku značilo, že z mimořádného opravného prostředku by se vlastně činila další (třetí) běžná soudní instance."

Jasné vyjasnění toho, co je pod touto podmínkou dovolání chápáno, ostatně obsahuje i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 3562/2015 ze dne 9. 2. 2016). Povinností stěžovatelky tedy bylo v dovolání nejen uvést, jaké právní posouzení (odvolacího soudu) pokládá za nesprávné a v čem jeho nesprávnost měla spočívat, ale také, pokud by snad přípustnost dovolání opřela o zmíněný čtvrtý předpoklad, od jakého svého právního názoru by se měl dovolací soud odchýlit (viz i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 295/16 ze dne 23. 2. 2016). Na tomto požadavku nic nemění argument, že Nejvyšší soud svou judikaturu zná, stejně jako povinnost soudů znát právo např. bez dalšího neznamená, že odvolací soudy musí věcně projednat blanketní odvolání.

Z právě vyřčeného tedy plyne, že Nejvyšší soud postupoval správně, pokud dovolání odmítl.

Stěžovatelka petitem i podstatnou částí ústavní stížnosti mířila pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu (tomu pak odpovídá i nadpis ústavní stížnosti, vymezení účastníků řízení před Ústavním soudem a úvodní odstavce ústavní stížnosti, v nichž je výslovně uvedeno, že ústavní stížnost je podávána proti rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů sice stěžovatelka také zmínila určité výhrady, ovšem bez bližšího rozvedení a podrobnější ústavněprávní argumentace. V záhlaví tohoto usnesení je proto jako napadené rozhodnutí uvedeno pouze usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně by v každém případě byla ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání dovolání ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 836/14 ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 891/15 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016 či sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.