I. ÚS 376/05
I.ÚS 376/05 ze dne 26. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 6 To 349/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 16 T 158/2002, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se Ing. Z. J.(dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným čtyřnásobným trestným činem porušování práv a zájmů vojáků podle ustanovení § 279b odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody jednoho roku se zkušební dobou v trvání dvou let. Současně mu byl uložen trest ztráty vojenských hodností. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení před obecnými soudy nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, jejich hodnocením a závěry, které z nich soudy učinily. Jednalo se o situaci, kdy jeho tvrzení stálo proti výpovědím poškozených žen a důkazní situace byla sporná (trestný čin, kterým byl uznán vinným, nebyl trestným činem, nebylo prokázáno, že by se tohoto trestného činu dopustil a uložený trest je zcela nepřiměřený). Proto měly obecné soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo, což neučinily. Ve zbývající části obsáhlého podání stěžovatel citoval jednotlivá ustanovení trestního řádu a trestního zákona, judikaturu Ústavního soudu, popsal konkrétní rozpory, resp. konkrétní skutečnosti, u nichž mělo docházet k nesouladu skutkových zjištění a hodnocení a provedl své vlastní hodnocení.

Z podkladů přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 3 Tdo 190/2005, odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky proti hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, skutkovým zjištěním a jejich závěrům, které uplatňoval již v průběhu odvolacího a dovolacího řízení a s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. To je plně věcí soudů obecných, kterým musí být dán prostor pro uvážení, které jim umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem rozdílů jednotlivých případů. Právě obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny). Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Pouze tehdy, jestliže by zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995).

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Tímto právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy obou stupňů svým postupem v trestním řízení a způsobem rozhodování respektovaly základní požadavky spravedlnosti a neporušily stěžovatelem tvrzený čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními, jejich hodnocením a právními závěry soudů, které měly postupovat podle stěžovatele v souladu se zásadou "in dubio pro reo".

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval z ústavněprávního pohledu podmínkami, za jejichž splnění nesprávná aplikace "jednoduchého" práva má za následek porušení základních práv a svobod (viz. např. nálezy sp. zn. III.ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 79, sp. zn. III.ÚS 74/02 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 126). Mezi případy nesprávné aplikace "jednoduchého" práva by v návaznosti na posuzovanou věc bylo možno zařadit případy, kdy právní závěr obecného soudu by byl v extrémním nesouladu se zkoumanými skutkovými a právními zjištěními, resp. by z nich v žádné možné interpretaci odůvodňujícího soudního rozhodnutí nevyplýval. Ústavní soud by tak do rozhodování obecných soudů mohl zasáhnout tehdy, pokud by zjistil libovůli v jejich postupu, a že tedy právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecné soudy porušily ústavní principy obsažené v ústavním pořádku. V posuzované věci Ústavní soud extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůli v jejich rozhodování nezjistil. Proto je nutno považovat postup obecných soudů a výsledek jejich činnosti za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Tvrzením stěžovatele, že skutek není trestným činem a že nebylo prokázáno, že se tohoto skutku dopustil, se zabývaly již obecné soudy. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že stíhané skutky jsou trestným činem, který spáchal právě stěžovatel. V tomto směru lze odkázat na řádné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména pak na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, který se otázkou, zda je či není stíhaný skutek trestným činem, velmi podrobně zabýval. Stejně jako soud prvního stupně a soud odvolací dospěl k závěru, že se jedná o trestný čin, který byl správně kvalifikován jako trestný čin porušování práv a zájmů vojáků podle ustanovení § 279b odst. 1 TrZ a který spáchal stěžovatel. Přitom neakceptoval tvrzení stěžovatele, že se nejednalo o omezení poškozených v jejich právech, neboť "o žádný sexuální život či alespoň sexuální kontakt v pravém slova smyslu nešlo", když šlo "maximálně" o pokusy líbání či vynucování polibků a v některých případech o osahávání. V této souvislosti obecné soudy poukázaly na skutečnost, že stěžovatel měl vůči poškozeným výsadní postavení, dané služebním zařazením. V době spáchání trestného činu byl náčelníkem štábu útvaru a poškozené, které byly vojákyně z povolání, tzn. jeho podřízenými, tak byly zjevně omezeny ve svém právu svobodně rozhodovat o svých intimních aktivitách a jeho jednání se bránit.

Neopodstatněnou je rovněž námitka stěžovatele, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly i v této otázce podle trestního zákona. V souladu s účelem trestu a obecnými zásadami pro ukládání trestů zohlednily dosavadní bezúhonnost stěžovatele, fakt, že se stejného trestného činu dopustil čtyřmi skutky vůči třem poškozeným, v rozmezí poměrně dlouhé doby a ve vysokém postavení v Armádě ČR. Z těchto důvodů byl stěžovateli uložen podmíněný trest při dolní hranici trestní sazby, který má v této podobě funkci výchovnou, nikoli represivní, a trest ztráty vojenské hodnosti, který má, jako trest vedlejší ukládaný vedle trestu hlavního, roli preventivní a ukládá se, jak tomu bylo v dané věci, jestliže to vzhledem k povaze spáchaného trestného činu vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených silách.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.