I. ÚS 3758/11
I.ÚS 3758/11 ze dne 3. 10. 2013

Nesprávné hodnocení podmínek přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2011, č.j. 33 Cdo 49/2010-136, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jana Vlacha a Ludmily Vlachové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2011, č.j. 33 Cdo 49/2010-136, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2011, č.j. 33 Cdo 49/2010-136, se ruší.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka ústavní stížnosti napadla usnesení Nejvyššího soudu specifikované v záhlaví nálezu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 23.9.2008, č.j. 59 Co 195/2009-114, s tvrzením, že tím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti nejprve popsala průběh řízení před obecnými soudy, v němž se vůči vedlejším účastníkům domáhala zaplacení částky 60 000,- Kč s příslušenstvím. V meritu věci uvedla, že Okresní národní výbor v Uherském Hradišti uzavřel dne 11.12.1991 s vedlejšími účastníky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavby, na jejímž základě jim poskytl příspěvek ve výši 60 000,- Kč na výstavbu rodinného domu v B. Ve smlouvě se vedlejší účastníci zavázali státní příspěvek vrátit při nedodržení některé ze specifikovaných podmínek a údajně od počátku prováděli výstavbu domu v rozporu se stavebním povolením, v roce 1994 stavební úřad dodatečně stavbu povolil podle odlišné dokumentace, dne 22.1.2001 vydal stavební úřad kolaudační rozhodnutí, kterým užívání dodatečně povolené stavby povolil, dne 27.9.2001 pak Okresní úřad Uherské Hradiště toto kolaudační rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka upozorňuje, že k poslednímu dni desetileté lhůty pro provedení výstavby a její pravomocné zkolaudování, tj. ke dni 11.12.2001, zde byl stav, že stavba rodinného domu nebyla zkolaudována a byla provedena v rozporu s projektovou dokumentací, čímž státu vzniklo právo na vrácení státního příspěvku (jako další důvod pro vrácení příspěvku uváděla stěžovatelka i skutečnost, že vedlejší účastníci neužívali a neužívají rodinný dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení).

3. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19.5.2008, č.j. 7 C 297/2004-86, žalobu zamítl, byť dospěl k tomu, že právo na vrácení státního příspěvku vzniklo, avšak výkon práva stěžovatelky na vrácení státního příspěvku posoudil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to na základě úvahy, že k této situaci by nemuselo dojít, kdyby se správní orgány vyvarovaly chyb ve svých rozhodnutích (na tomto místě stěžovatelka podotýká, že okresní soud zapřáhl vůz před koně a převrátil příčinnou souvislost věci, protože příčinou vydání dodatečného povolení stavby nebyla chyba stavebního úřadu, nýbrž skutečnost, že stavebníci prováděli výstavby v rozporu se stavebním povolením; a příčinou zrušení kolaudačního rozhodnutí pak byla skutečnost, že stavební úřad zkolaudoval stavbu, která vůbec - pro chyby stavebníků - neměla být zkolaudována).

4. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním, na jehož základě krajský soud potvrdil rozsudkem ze dne 23.9.2009, č.j. 59 Co 195/2009-114, rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že stavebníci splnili sjednané podmínky a právo na vrácení státního příspěvku nevzniklo.

5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Podle stěžovatelky tímto usnesením došlo k zásahu do jejího základního práva na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého základního práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

6. Relevantní znění příslušných článků Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítají, je následující: Čl. 36 odst. 1 Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 1: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

7. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, vyjádření vedlejších účastníků Ústavní soud nežádal, neboť v předmětné věci jde výhradně o posouzení přípustnosti dovolání, což nemá žádný přímý vliv na jejich právní postavení.

8. Nejvyšší soud připomenul, že závěr ohledně přípustnosti dovolání vychází z jeho ustálené judikatury, názor prezentovaný v rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 1765/2009 s ním sice nekoresponduje, zůstal však ojedinělým a byl mnoha následnými rozhodnutím Nejvyššího soudu překonán. Dále setrval na názoru, že právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným nevznikl závazek poskytnutí příspěvek na individuální bytovou výstavbu státu vrátit, stěžovatelka zpochybnila výhradně skutkovými námitkami a výtkami podřaditelnými dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, takže tento právní závěr nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud nesouhlasí se stěžovatelčiným názorem, že by jeho usnesením došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a zdůrazňuje, že svůj nárok na vrácení příspěvku zdůvodnila pouze nesplněním podmínky včasně, resp. řádné kolaudace dotované stavby, netvrdila (ač mohla), že vedlejší účastníci nesplnili vícero ze sjednaných podmínek; toto pochybení již nebylo možné v dovolacím řízení napravovat. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.

9. Vyjádření účastníka zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce, která na něj reagovala ve stanovisku ze dne 27.9.2013, v němž setrvala na své argumentaci a polemizovala s tvrzeními obsaženými ve vyjádření.

10. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jednající Úřadem pro zastupování ve věcech majetkových se po vedlejších účastnících domáhala zaplacení částky 60 000,- Kč, která jim byla poskytnuta v podobě státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu. Podle tvrzení stěžovatelky vedlejší účastníci porušili podmínky smlouvy, konkrétně nepředložili pravomocné kolaudační rozhodnutí a stavbu prováděli v rozporu se stavebním povolením, tudíž měli povinnosti státní příspěvek vrátit. Okresní soud vydal platební rozkaz, proti kterému podali vedlejší účastníci odpor, a po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 19.5.2008, č.j. 7 C 297/2004-86, žalobu zamítl. V odůvodnění zejména zdůraznil, že smlouva o poskytnutí státního příspěvku byla uzavřena11.12.1991, vedlejší účastníci se v ní zavázali provést stavbu v souladu s platným stavebním povolením, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10-ti let ode dne uzavření smlouvy. Vedlejší účastníci sice připustili, že v důsledku pochybení projektanta a stavebních dělníků došlo k porušení platného stavebního povolení. Kolaudační rozhodnutí ze dne 22.1.2001 nabylo právní moci 16.2.2001, v rámci mimoodvolacího řízení bylo zrušeno především z důvodů skutečného zaměření stavby. Stavba byla opětovně dodatečně povolena, posléze bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Okresní soud považoval uplatněný nárok za rozporný s dobrými mravy, neboť k situaci, že dosud nebylo rozhodnuto o povolení stavby, nemuselo dojít, pokud by správní orgány při výkonu své činnosti postupovaly v souladu se správním řádem a vyvarovali se formálních chyb v rozhodnutích. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž akcentovala problém dodatečné legalizaci stavby nepovolené, a to dokonce opakovaně prováděné v rozporu s vydanými povoleními. Krajský soud rozsudkem ze dne 23.9.2009, č.j. 59 Co 195/2009-114, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastníci splnili podmínky, za kterých se poskytnutý státní příspěvek stal nevratným, tudíž není prostor pro případnou aplikaci § 3 obč. zákoníku o odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy. Vyjádřil přesvědčení, že byť vedlejší účastníci při realizaci stavby pochybili, tento stav byl napraven dodatečným povolením realizované stavby, a uvedená stavba byla také pravomocně zkolaudována, i když toto rozhodnutí o kolaudaci bylo následně v rámci mimoodvolacího řízení zrušeno, nicméně kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od poskytnutí příspěvku. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z tzv. otevřené diformity, a současně ho formulovala jako tzv. nenárokové dovolání, přičemž otázku zásadního právního významu vymezila takto: Zda lze kolaudační rozhodnutí, které je vydáno v rozporu se zákonem a z tohoto důvodu je v mimoodvolacím řízení zrušeno, považovat za splnění podmínky dokončit výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 12.10.2011, č.j. 33 Cdo 49/2010-136, odmítl. Neztotožnil se s názorem stěžovatelky ohledně přípustnosti dovolání pro otevřenou diformitu, neboť soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žaloba o vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu není po právu, byť každý z jiného důvodu; tudíž rozsudek odvolacího soudu má charakter rozsudku potvrzujícího. Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, protože všechny dovolací námitky mají skutkový charakter; za nevýznamné považoval i námitky zpochybňující správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že žalovaní splnili ve smlouvě sjednanou podmínku kolaudovat stavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od poskytnutí státního příspěvku, kdy stěžovatelka oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že tato smluvní podmínka nebyla splněna, neboť ve sjednané lhůtě sice správní orgán vydal kolaudační rozhodnutí, jež nabylo právní moci, avšak toto rozhodnutí bylo posléze v rámci mimoodvolacího řízení zrušeno.
11. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba - v obecné rovině - rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a z tohoto zorného úhlu konstatuje, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to nesprávným hodnocením podmínek přípustnosti dovolání.

12. V současné věci Nejvyšší soud konstatoval, že soud I. i soud II. stupně shodně dospěli k závěru, že žaloba na vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu není po právu, a proto jde o rozhodnutí potvrzující. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti tomuto závěru zcela důvodně, neboť jej lze odmítnout na základě redukce ad absurdum. Byl-li by tento závěr doveden do absurdních důsledků, znamenal by, že každé potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu je obsahově shodné jako rozhodnutí prvoinstanční; potvrzuje-li totiž odvolací soud rozsudek, jímž byla zamítnuta žaloba, činí tak proto, že stejně jako soud I. stupně má za to, že žaloba nebyla po právu. Neudržitelnost tohoto přístupu k posuzování přípustnosti dovolání však spočívá v tom, že závěr, dle nějž "žaloba není po právu" nepředstavuje žádné přímé posouzení práv a povinností procesních stran, ale jde o závěr ohledně věcné legitimace, který soud učinil na základě zjištěného skutkového stavu a jeho hmotněprávní posouzení. Na nedůvodnost žaloby však soud může usuzovat z řady různých důvodů, tj. na základě odlišného posouzení práv a povinností účastníků. Je podstatný rozdíl, pokud je v prvním stupně zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy proto, že ji soud považoval za platnou, a rozsudkem odvolacího soudu toto rozhodnutí potvrzujícím, ovšem z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu. Stejně tak je rozdíl, pokud soud rozhoduje o žalobě na plnění, a v prvním stupně dospěje k závěru - jako v souzené věci - že nárok, který žalobce uplatňuje, vznikl a existuje, avšak není možno jej pro rozpor s dobrými mravy uplatnit, a závěrem odvolacího soudu, že takový nárok vůbec nevznikl. Obsah hmotněprávního vztahu je v obou rozhodnutích vymezen podstatně odlišně.

13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jazykový výklad je jenom prvotním přiblížením se k obsahu právní normy, která je obsažena v textu právního předpisu. To platí bezpochyby i pro procesní právo a pro výklad podmínek přípustnosti dovolání. Je tedy nutno především hledat smysl a účel, který vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle relevantního účinného znění sleduje. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že podmínky přípustnosti dovolání byly podle rozhodného znění vymezeny tak, aby se dovolací soud zabýval buď věcmi, v jejichž posouzení se soudy prvního a druhého stupně názorově rozešly (neboť právě názorová rozdílnost naznačuje možnost, že jde o složitější věc a že je zde reálné riziko nesprávného právního posouzení, proto je nutno, aby se jí Nejvyšší soud věcně zabýval), nebo věcmi, v jejichž právním posouzení se soud prvního a druhé stupně sice shodl, ale které mají judikatorní přesah. I z tohoto pohledu je zřejmé, že přípustnost dovolání ve věci, v níž první instance uzná existenci nároku, ale považuje ho za neuplatnitelný, a druhá instance jeho existenci úplně popře, odpovídá takto objektivně stanovenému smyslu a účelu § 237 obč. soudního řádu ve znění účinném v době rozhodování dovolacího soudu. Pokud v posuzované věci Nejvyšší soud k této okolnosti nepřihlédl a stěžovatelčino dovolání odmítl, porušil její právo na spravedlivý proces.

14. Stěžovatelčina námitka porušení práva na zákonného soudce není důvodná, neboť posouzení věci ve velkému senátu ohledně procesních otázek není nevyhnutelně nutné (srov. § 20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb.).

15. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.