I. ÚS 3738/16
I.ÚS 3738/16 ze dne 28. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Bedřicha Procházky, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1139/2016-127 ze dne 24. srpna 2016, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice České republiky - Ministerstva financí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 106 187 Kč jako náhrady škody způsobené mu nezákonnými rozhodnutími a postupy v daňovém řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl s tím, že nezákonným rozhodnutím není možné považovat platební výměr z 19. 11. 2001, neboť proti němu stěžovatel neuplatnil opravné prostředky a platební výměr tak nabyl právní moci. Za nesprávný úřední postup nelze považovat dlouhotrvající nerozhodování o žádosti stěžovatele o přezkum platebního výměru, které vedlo k prekluzi práva vyměřit daň správně. Přezkumné řízení je dozorčí prostředek, na jehož uplatnění nemá daňový subjekt právo. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil s tím, že tvrzení o škodě způsobené nečinností a s ní spojenou prekluzí, nemůže zakládat nárok na náhradu škody. Tím by došlo k posuzování důvodů pro zahájení přezkumného řízení a správnosti platebního výměru, který však nebyl zrušen a není tudíž nezákonným rozhodnutím.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl zčásti pro vady a z části pro nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu. Vady spočívaly v nevymezení předpokladů přípustnosti ve vztahu k otázce povinnosti správce daně vydat rozhodnutí v přezkumném řízení. Polemika se správností platebního výměru pak přípustnost nemůže založit, neboť nebyl zrušen jako nezákonné rozhodnutí. Zrušení některých procesních rozhodnutí se práv stěžovatele nedotklo, takže na posouzení jejich zákonnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že jednoznačným způsobem vymezil dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Nezákonnost posouzení tkví v posouzení nečinnosti správce daně. Pokud by včas rozhodl v přezkumném řízení, nedošlo by ke škodě představované nesprávnou výší daně za zdaňovací období září 2001. V rámci přezkumného řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, po jehož zrušení nechal správce daně daň prekludovat. Na věc tak měl být aplikovány závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273).
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Stěžovatel spatřoval naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v odklonu městského soudu od závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 (předpoklady přípustnosti dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu, srov. nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 ze dne 6. 12. 2016).

6. Z dovolání Ústavní soud zjistil, že odkaz na uvedený nález stěžovatel nijak konkrétně nepropojil s právními otázkami, které v dovolání naznačil. Posuzovaná věc je přitom skutkově a právně značně odlišná, takže není zřejmé, v jakém smyslu by se odvolací soud měl od závěrů tohoto nálezu odchýlit.

7. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 vyslovil, že nelze klást k tíži stěžovatele, pokud pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena procesní pochybení, byla-li tato procesní pochybení konstatována správním soudem v rozhodnutí, jímž bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu projednání (a tudíž k odstranění oněch procesních pochybení). Nelze tak konstatovat, že žadateli nenáleží nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení (tedy nákladů důvodně vynaložených na hájení práv ve věci samé).

8. V předložené věci je však zásadní, že věc sama (stanovení daňové povinnosti) byla pravomocně vyřešena - platební výměr byl vydán v pravomocně ukončeném řízení, neboť stěžovatel ani nevyužil opravných prostředků. Další procesní úkony stěžovatel činil zcela mimo řízení. Na tom nic nemění ani konstatování nezákonnosti postupu správce daně ze strany správního soudu. Nezákonnost totiž měla spočívat v nesprávném posouzení žádosti o uplatnění prostředku dozorčího práva. Na uplatnění tohoto prostředku však stěžovatel právo nemá [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000 ze dne 19. 12. 2000 (ST 12/21 SbNU 484), usnesení sp. zn. IV. ÚS 516/03 ze dne 9. 6. 2004 (U 37/33 SbNU 575)]. Nečinnost v uplatnění přezkumu či nesprávné posouzení žádosti o jeho uplatnění tudíž nemá dopad do práv stěžovatele, o nichž se původně vedlo daňové řízení pravomocně ukončené platebním výměrem (srov. přiměřeně závěry usnesení NSS č. j. 5 A 170/2002-15 ze dne 8. 4. 2003, č. 197/2004 Sb. NSS, k nečinnosti při přezkumu mimo odvolací řízení podle § 65 a násl. správního řádu z roku 1967).

9. Ve věci sp. zn. II. ÚS 3005/14 tehdejší stěžovatel bránil svá práva v řízení, jehož řádné ukončení mu bylo pochybením správního orgánu upřeno, a škodu spatřoval v nákladech vynaložených na svou právní obranu. V předložené věci stěžovatel svá práva v řízení nebránil, nechal řízení pravomocně ukončit a škodu následně spatřoval v nesprávně stanovené daňové povinnosti v tomto řízení. K pochybení správního orgánu došlo mimo toto řízení a ve vztahu k dozorčímu prostředku, který slouží k ochraně objektivního práva a stěžovatel na něj nárok nemá.

10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel odkázal na nález skutkově a právně odlišný od jeho věci a nevysvětlil, v čem má spočívat jeho význam pro otázky rozhodné v jeho věci, lze rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za věcně přiléhavé.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.