I. ÚS 3735/16
I.ÚS 3735/16 ze dne 16. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Chmely, zastoupeného Adélou Hořejší, advokátkou Wilson & Partners s.r.o., se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, č. j. 17 Co 401/2015-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že tímto rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a do jeho práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

I. Předchozí průběh řízení

2. V roce 2009 byl stěžovatel studentem bakalářského programu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V důsledku nezaplacení poplatku za studium mu bylo v srpnu 2009 rozhodnutím rektora studium přerušeno. Stěžovatel poplatek následně zaplatil a požádal děkana o obnovení studia. Děkan této žádosti stěžovatele vyhověl rozhodnutím ze dne 9. října 2009, č. j. Stud/Vše/1521, o ukončení přerušení studia k 5. říjnu 2009, v důsledku čehož měl stěžovatel od 6. října 2009 opět status studenta.

3. Stěžovatel současně požádal o možnost vykonávat zkoušky z dříve zapsaných předmětů v rozmezí celého akademického roku 2009/2010. V reakci na tuto žádost vydal děkan dne 9. října 2009 druhé rozhodnutí, č. j. Stud/Vše/1522, o odkladu registrace za akademický rok 2008/2009 a o schválení dodatečného zápisu stěžovatele do akademického roku 2009/2010, v obou případech do 5. ledna 2010.

4. Obě rozhodnutí obsahovala poučení, podle něhož mohl stěžovatel do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí podat rektorovi žádost o přezkoumání rozhodnutí. Toto poučení bylo v případě rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521 v souladu s právní úpravou (srov. § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, dále jen "zákon o vysokých školách"). V případě rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 však poučení nebylo správné, což bylo později potvrzeno i v soudním přezkumu. Rozhodnutí o odkladu registrace totiž není obsaženo ve výčtu rozhodnutí o právech a povinnostech studenta uvedených v ustanovení § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách, a jelikož je tento výčet taxativní, není takové rozhodnutí přezkoumatelné rektorem podle § 68 odst. 4 tohoto zákona. Rozhodnutí děkana č. j. Stud/Vše/1522 bylo tedy konečné.

5. Stěžovatel však postupoval ve smyslu uvedeného poučení a podal opravný prostředek proti Rozhodnutí děkana č. j. Stud/Vše/1522. V reakci na toto podání stěžovatel obdržel od Univerzity Karlovy sdělení ze dne 25. ledna 2010, ve kterém byl informován, že proti napadenému rozhodnutí nebyl opravný prostředek přípustný a že nesprávné poučení nemá vliv na právní moc napadeného rozhodnutí. Uvedené sdělení bylo stěžovateli doručeno dne 4. února 2010.

6. Dne 1. dubna 2010 napadl stěžovatel obě rozhodnutí děkana správní žalobou. Městský soud v Praze tuto žalobu odmítl jako opožděnou. Vycházel přitom z právního názoru, že dvouměsíční lhůta pro podání správní žaloby (podle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen "s. ř. s.") začala plynout již ode dne doručení rozhodnutí děkana stěžovateli, tedy od 13. 11. 2009. Nejvyšší správní soud se s rozhodnutím Městského soudu v Praze ztotožnil a kasační stížnost stěžovatele zamítl.

7. Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 stěžovateli vyhověl s tím, že "pokud stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, vycházeje z jeho nesprávného poučení, nelze mu přičíst k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval až doručení sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku. [...] Trvání obecných soudů na tom, že v dané věci měla být lhůta podle uvedených ustanovení počítána již od doručení napadeného správního rozhodnutí, totiž ve svém důsledku znamená odepření spravedlnosti, resp. přístupu k soudu, neboť za situace, kdy byl stěžovatel na základě poučení v dobré víře v existenci opravného prostředku, od něj nebylo možné očekávat podání žaloby. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se počátek předmětné lhůty odvíjel až ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí příslušného správního orgánu o předmětném opravném prostředku, případně kdy byl tímto správním orgánem [...] o nesprávnosti [...] poučení vyrozuměn. Poněvadž v posuzovaném případě k tomu došlo až sdělením Univerzity Karlovy v Praze ze dne 25. ledna 2010, bylo třeba i lhůtu pro podání předmětné žaloby počítat až ode dne jeho doručení, tedy od 4. února 2010." Z tohoto důvodu Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze zrušil.

8. Situací se následně opětovně zabýval Městský soud v Praze, vázán kasačním rozhodnutím Ústavního soudu. Po meritorním přezkoumání Městský soud o žalobě stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 28. února 2013, č. j. 11 A 78/2010-170 tak, že v části směřující proti rozhodnutí děkana č. j. Stud/Vše/1521 žalobu odmítl (pro nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení), zatímco v části směřující proti rozhodnutí děkana č. j. Stud/Vše 1522 žalobu z meritorních důvodů zamítl.

9. Stěžovatel následně uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelovu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 18 C 11/2013-50. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 17 Co 401/2015-97.

10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá tento posledně zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze a vytýká mu, že nepřiznáním náhrady škody a nemateriální újmy bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a do jeho práva na náhradu škody garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Hodnocení Ústavního soudu

11. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a (po výzvě Ústavního soudu) splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní stížnost je tedy přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.

12. Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

13. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně chráněná práva jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže tedy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavnímu soudu nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahu do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014, či usnesení I. ÚS 1614/16 ze dne 4. 4. 2017).

14. Podstatou této ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s existující judikaturou obecných soudů, podle které se nelze domáhat náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem jako škody ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 31/2014 ze dne 8. června 2016 plyne, že "náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, kterou se domohl zrušení nezákonného rozhodnutí, nejsou škodou ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb." Stěžovatel toto stanovisko zná a ve svém podání je cituje, kritizuje však Nejvyšší soud za to, že v rámci svého rozhodování nijak neposuzoval, zda ustanovení § 31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu splňuje garance čl. 36 odst. 3 Listiny. Jinými slovy, stěžovatel si je vědom názoru Nejvyššího soudu, avšak napadá je pro údajný rozpor s právem na náhradu škody, které je zaručeno v čl. 36 odst. 3 Listiny.

15. Ústavní soud již v minulosti řešil situaci, kdy podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s uvedeným právním hodnocením uplatněného nároku. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 31/2014 "se podrobně a náležitě vypořádává se stěžovatelem předestřenou právní otázkou a dostatečně odůvodňuje, z jakých důvodů nebylo možné jeho žalobě vyhovět. Ve stručnosti lze shrnout, že § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. umožňují, aby náhrada škody zahrnovala náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, jen tehdy, jestliže mu tyto náklady skutečně vznikly a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů" (srov. usnesení Ústavní soudu sp. zn. III. ÚS 2103/16 ze dne 19. 7. 2016).

16. Situace stěžovatele v nyní projednávané věci je v základních rysech totožná jako situace stěžovatele v citovaném rozhodnutí, výše uvedené závěry jsou tedy na tuto situaci aplikovatelné. Stěžovatel navíc o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem explicitně požádal ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud však neshledal jeho případ za natolik mimořádný, aby tomuto návrhu vyhověl [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)].

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbývá, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.