I. ÚS 3708/12
I.ÚS 3708/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. M., zast. JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.11.2009, č.j. 22 Co 408/2009-67, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadoval jeho zrušení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.

K věci stěžovatel uvedl, že z vyrozumění exekutora zjistil, že na majetek v zaniklém, ale dosud nevypořádaném společném jmění manželů s jeho bývalou manželkou je vedena exekuce pro pohledávku ve výši 2 000 000,- Kč s příslušenstvím. Následně stěžovatel zjistil, že dluh se opírá o právní úkony, o jejichž existenci neměl žádné povědomí, a to o smlouvu o půjčce, dále o dohodu o uznání dluhu a zejména notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti, které učinila jeho bývalá manželka. Stěžovatel ihned zahájil příslušné kroky k popření právních úkonů, současně se dovolával i relativní neplatnosti vůči oběma účastníkům, protože jeho bývalá manželka měla učinit úkon, který přesahuje běžné nakládání se společným majetkem. Podal u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti smlouvy o půjčce, určení neplatnosti dohody o uznání dluhu a určení neplatnosti notářského zápisu s doložkou přímé vykonatelnosti; přičemž požadovaný naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dovozoval ze skutečnosti, že výsledek sporu ovlivní jeho právní postavení, odklidí vůči němu exekuční titul. Obvodní soud rozsudkem ze dne 20.4.2009, č.j. 14 C 462/2008-34, žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Na základě stěžovatelova odvolání městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek obvodního soudu. Následné stěžovatelovo nenárokové dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012, č.j. 33 Cdo 2315/2010-111, odmítnuto.

Svoje námitky proti napadenému rozsudku koncentruje stěžovatel do argumentu, že neměl možnost obrany při vzniku exekučního titulu, že není vyloučena možnost přezkoumání platnosti právního úkonu soudem, byť by tento úkon měl formu notářského zápisu, tudíž podstata porušení práva na spravedlivý proces nespočívá v tom, že by jeho věc nebyla obecnými soudy projednána, ale v tom, že obecné soudy dospěly k názoru, že soudním projednáním není možno existující právní úkon a exekuční titul odklidit. Za zvlášť závažné považuje porušení vzniklé tím, že obecné soudy nepovažují za nutné se faktem, že se domáhal určení i dvou dalších právních úkonů, které nemají povahu notářského zápisu, vůbec zabývat. Z hlediska ochrany vlastnických práv považuje za nepřípustné, aby na základě soukromoprávního aktu osob odlišných od stěžovatele docházelo k zásahu do jeho vlastnických práv, zániku jeho vlastnických práv, a omezení jeho vlastnických práv probíhající a realizovanou exekucí. Za těchto okolností musí být zachováno právo na projednání věci před soudem, tedy zachováno právo na reálnou ochranu vlastnických práv předtím, než do nich bude zasaženo.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Žalobou se stěžovatel u obvodního soudu domáhal určení, že smlouva o půjčce uzavřená dne 20.6.2002 mezi žalovanou č. 1 a žalovaným č. 2 ohledně částky 2 000 000,- Kč, dohoda o uznání dluhu ze dne 13.11.2006 mezi žalovanou č. 1 a žalovaným č. 2 a notářský zápis ze dne 5.5.2008 jsou neplatné, dále že neexistuje pohledávka na základě smlouvy o půjčce. Žalobu odůvodnil tím, že je bývalým manželem žalované č. 1, že žalovaní spolu uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž měl žalovaný č. 2 půjčit žalované částku 2 000 000,- Kč, následně uzavřeli dohodu o uznání dluhu a notářským zápisem uznala žalovaná č. 1 uvedený dluh, včetně příslušenství a byla sjednána přímá vykonatelnost. Žalovaná č. 1 navrhovala zamítnutí žaloby a tvrdila, že stěžovatel ji sám požádal, aby se pokusila sehnat finanční prostředky, a že půjčené peníze mu předala. Obvodní soud se zabýval zjištěním, zda stěžovatel má požadovaný naléhavý právní zájem na určovací žalobě a uzavřel, že stěžovatel ho neprokázal, a rozsudkem ze dne 20.4.2009, č.j. 14 C 462/2008-34, všechny žalobní návrhy zamítl. V podrobném odůvodnění využil odkazů na řadu judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, dále připomenul, že k uzavření smlouvy o půjčce není třeba souhlasu druhého manžela, a to i když nejde o běžnou záležitost, stejně tak uznání dluhu z půjčky se netýká dispozice se společnými věcmi a právy. Z těchto důvodů se obvodní soud nezabýval meritem věci, přesto dodal, že v daném případě nemohl stěžovatel zasáhnout do vzniku úkonu uzavíraného žalovanou č. 1, neboť ona mohla uzavřít smlouvu i bez jeho souhlasu, že přijetím peněz z půjčky se dokonce rozšířil majetek obou, tudíž nevypořádají-li se v rámci probíhajícího řízení o vypořádání SJM a exekucí bude zasažen i majetek, který by vypořádání SJM připadl stěžovateli, může se domáhat po žalované vydání bezdůvodného obohacení. Přitom vycházel z toho, že závazek žalované č. 1 vůči žalovanému č. 2, pokud skutečně vznikl, je povinna plnit žalovaná č. 1, nikoliv stěžovatel, ovšem žalovaný č. 2 může se v rámci exekuce domáhat uspokojení z majetku, který náleží do zaniklého, ale dosud nevypořádaného SJM. Pokud by žalovaná č. 1 uplatnila závazek v rámci řízení o vypořádání SJM, pak by soud otázku neplatnosti právních úkonů, příp. neexistenci závazku, posuzoval jako předběžnou otázku, což opětovně odůvodňuje neexistenci naléhavého právního zájmu na určení. Z těchto důvodů poučil stěžovatele, že má v rukou právní nástroje, kterými se lze domoci i v budoucnu svého práva.

Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud neshledal důvodným, proto rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění potvrdil jeho správná a postačující skutková zjištění, správné hodnocení zjištěných skutečností a správné posouzení věci po právní stránce. V odůvodnění výslovně akcentoval neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, objasnil povahu notářského zápisu a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je řešení otázky neplatnosti notářského zápisu pomocí určovací žaloby nepřípustné, výhrady vůči němu lze uplatnit v rámci řízení o výkon rozhodnutí návrhem na prohlášení nařízeného výkonu za nepřípustný a na jeho zastavení.

Tzv. nenárokové dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným, proto bylo usnesením ze dne 27.6.2012, č.j. 33 Cdo 2315/2010-111, odmítnuto. Ohledně posouzení existence, resp. neexistence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o půjčce a dohody o uznání dluhu odkázal Nejvyšší soud na úplné a přesvědčivé odůvodnění předcházejících rozsudků, samostatně pak vysvětlil nemožnost určení neplatnosti notářského zápisu a naznačil ochranu proti důsledkům nařízení výkonu rozhodnutí podle notářského zápisu, pokud oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok.
III.

Po seznámení s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i tvrzeného porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem městského soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se v nalézacím řízení brání proti účinkům nařízené exekuce a zjevně nehodlá respektovat vhodnost a využitelnost adekvátních právních instrumentů pro svoji obranu a zarputile setrvává na svém - mylném - přesvědčení o tom, že soudy dospěly k názoru, že soudním projednáním není možnost existující právní úkon a exekuční titul odklidit. Přitom odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obsahují řadu vhodných podnětů nabízejících se k ochraně stěžovatelových majetkových práv.

Nejprve je namístě připomenout základní charakteristiku konstrukce úpravy společných majetkových vztahů mezi manžely - společného jmění manželů. De lege lata (§ 143 a násl. obč. zákoníku) tento institut zahrnuje bezpodílové spoluvlastnictví společných věcí (condominium pro parte indiviso - aniž by toto spoluvlastnictví výslovně pojmenovával), solidární společenství majetkových práv a solidární společenství závazků (sc. dluhů), přičemž společné věci a společná majetková práva tvoří společný majetek. K nabytí majetkových hodnot vytvářejících předmět SJM dochází na základě příslušných nabývacích titulů, které manželé uskutečňují buď společně, či kterýkoliv z nich samostatně. Některé z obecných nabývacích titulů nejsou způsobilé (darování, dědění), jindy nepatří k SJM jejich nepřímý předmět (věci sloužící osobní potřebě, nadměrné dluhy) - srov. výluky z předmětu SJM v § 143 odst. 1 písm. a) a písm. b) obč. zákoníku. Ochrana manžela před nepříznivými majetkovými důsledky úkonů druhého manžela vedoucích ke vzniku společných dluhů tak nespočívá v možnosti napadat neplatnost takového úkonu postupem podle § 145 odst. 2 obč. zákoníku, ale námitkou nepříslušnosti takového dluhu k předmětu SJM podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zákoníku. Probíhá-li vypořádání zaniklého společného jmění manželů, pak zde není prostor pro uplatnění takové námitky v samostatném řízení, ale je třeba ji vznášet právě v řízení o vypořádání.

Posléze je žádoucí analyzovat podstatu tzv. notářského zápisu jako exekučního titulu - § 274 odst. 1 písm. e) obč. soudního řádu. Citované ustanovení je v tomto bodě nepřesné a způsobuje některé komplikace a nedorozumění. Exekučními tituly jsou relevantní právní skutečnosti; takovou skutečností však není samotný notářský zápis (ani exekutorský zápis), neboť je pouze kvalifikovanou formou pro právní úkon dlužníka, kterým udělil svolení k uspokojení věřitelovy pohledávky ve vykonávacím (exekučním) řízení, aniž by tato pohledávka musela být přiznána rozhodnutím orgánu veřejné moci (příp. jiného kvalifikovaného subjektu). I takový úkon však musí naplnit předepsané náležitosti, včetně náležitostí obsahových, přičemž jejich absence může vést k neplatnosti, příp. k jiným právním následkům. Z tohoto důvodu jsou úvahy o "neplatnosti" notářského zápisu evidentně nesprávné.

V tomto smyslu obecné soudy v zásadě správně vyhodnotily nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení, proto nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel doposud nevyčerpal zákonné možnosti ochrany svého majetku v řízení probíhajícím před obecnými soudy.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.