I. ÚS 3696/12
I.ÚS 3696/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. července 2012, č. j. 117 EC 565/2009-36, spolu s návrhem na zrušení § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti Okresního soudu v Ostravě, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil nákladový výrok II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. července 2012, č. j. 117 EC 565/2009-36, kterým byla v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2 230 Kč, zohledňující snížení odměny na jednonásobek vymáhané jistiny. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě uložil meritorním výrokem žalovanému zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení.

Ohledně nákladů řízení Okresní soud v Ostravě v rozsudku uvedl, že stěžovatelka v daném řízení byla úspěšná, proto má podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci však spatřoval okolnosti typické pro hromadně zpracované žaloby, kdy náklady na právní zastoupení nejsou účelně vynaloženými (s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud rozhodl nepředvídatelně a v rozporu s právní úpravou a principem přiměřenosti.
II.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Stěžovatelka podala k dnešnímu dni již několik stovek ústavních stížností, které se týkaly a týkají otázky výše náhrady nákladů řízení ve věcech, které vedla před obecnými soudy. Tyto ústavní stížnosti stěžovatelky vykazují po právní i věcné stránce shodné rozhodné rysy a byly již Ústavním soudem opakovaně posouzeny. Ústavní soud se ani v nyní předložené věci nemá důvodu odchylovat od svých závěrů, neboť neshledává v úvahách obecného soudu protiústavnost. Pro podrobné odůvodnění lze pro stručnost odkázat na všechna předešlá rozhodnutí ve věci stěžovatelky, zvláště na nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, a dále na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka (a její právní zástupkyně) byla již v řadě usnesení Ústavního soudu v typově shodných věcech poučena, že za situace, kdy jí je ze stovek již vydaných rozhodnutí důvěrně znám právní názor Ústavního soudu na danou problematiku, a přesto stále trvá na porušení svých základních práv a podává další typově shodné ústavní stížnosti, lze z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodit takový výklad, který nepodmiňuje podání stížnosti na porušení Úmluvy vyčerpáním všech opravných prostředků (tedy nyní ústavní stížnosti), jeví-li se čerpání opravného prostředku na národní úrovni z materiálního hlediska neefektivním.

Dále Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu umožňuje tomu, kdo mj. hrubě ztěžuje postup řízení uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 100 000 Kč. Stěžovatelka podala již více než 600 typově shodných ústavních stížností, přičemž z jejich obsahu a příloh je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy již řádově 10 000 návrhů. Lze přitom očekávat, že valná většina z nich bude obecnými soudy posouzena po procesní stránce v otázce náhrady nákladů řízení shodně jako v usneseních, která byla dosud předmětem ústavních stížností.

Instituce Ústavního soudu je koncipována jako soudní orgán pro mimořádné případy porušení objektivního ústavního práva nebo subjektivních základních práv, a to za předpokladu alespoň určité minimální vážnosti návrhů, které jsou Ústavnímu soudu předkládány. Ústavní soud není, na rozdíl od stěžovatelky, organizačně ani technicky vybaven pro automatizované generování usnesení v zásadě shodného obsahu, která budou odlišena toliko spisovou značkou a identifikací napadeného rozhodnutí v uvedených eventuálních řádech desítek tisíc. Naznačený postup stěžovatelky tak zatěžuje Ústavní soud při jeho rozhodovací činnosti, může mít vliv na délku řízení před Ústavním soudem a tudíž i na efektivitu ochrany základních práv stěžovatelů a principů právního státu obecně. Kapacita soudců Ústavního soudu, jejich asistentů a administrativního aparátu je zahlcována stovkami návrhů, jejichž procesní osud je stěžovatelce a její právní zástupkyni z předchozí judikatury bezpečně znám. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je založena na pečlivém posuzování nejzávažnějších případů protiústavnosti, nikoliv na metodě hromadného přezkumu.

Ústavní soud považuje za nepochybné, že podávání shora vymezených typově shodných ústavních stížností non lege artis bez vážného úmyslu ochrany subjektivního ústavního práva a bez reálné šance dosáhnout při nezměněných skutkových a právních podmínkách změny judikatury [nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012; nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 přímo ve věci stěžovatelky], a to ústavních stížností v počtu ve vyšších řádech stovek až tisíců, bude možno kvalifikovat jako frivolní návrhy, které důsledně vzato znamenají hrubé ztížení postupu řízení před Ústavním soudem ve smyslu citovaného § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zásadu subsidiarity uplatnění zákonem předvídané sankce (pokuty do výše 100 000 Kč) je výše uvedené napomenutím stěžovatelce a její právní zástupkyni pro případ stejného postupu (pokračující podávání stovek typově shodných ústavních stížností) v budoucnu.

Konečně je možno poukázat i na povinnosti advokáta plynoucí ze zákona o advokacii a etických profesních norem a související eventuální možnost informovat o opakovaných frivolních návrzích hrubě ztěžujících postup řízení před Ústavním soudem orgány České advokátní komory (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1656/09 ze dne 1. července 2009).

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Napadený výrok rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení není založen na aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. ani neexistuje ani vztah mezi napadeným výrokem § 202 odst. 2 o. s. ř. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že stěžovatel může svým akcesorickým návrhem napadat pouze takové ustanovení právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tedy na základě jehož aplikace bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí. Návrh na zrušení § 3 odst. 1 bodu 1. až 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. a § 202 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud odmítl z důvodů uvedených výše dle § 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.