I. ÚS 369/05
I.ÚS 369/05 ze dne 20. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 369/05









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. M. S., zast. JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2005, č.j. 33 Odo 1117/2003-83, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.6.2003, č.j. 35 Co 158/2003-58, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. P. S., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadeným rozsudkem městského soudu byl ve sporu, v němž vystupuje jako žalobkyně, zrušen rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku co do částky 76 194,30 Kč a řízení v této části zastaveno, v zamítavém výroku co do částky 83 857,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 byl potvrzen. Následné stěžovatelčino dovolání bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. V otázce, zda si mohou smluvní strany v občanskoprávních vztazích sjednat jinou výši úroku z prodlení, než jak je upravena v § 517 odst. 2 OZ, Nejvyšší soud dovodil, že aplikace čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nepřichází v úvahu. K vlastnímu meritu sporu stěžovatelka uvedla, že smlouvou o půjčce se zavázala zapůjčit žalovanému částku 1 mil. Kč a pro případ prodlení s úhradou ve lhůtě splatnosti sjednali účastníci úrok z prodlení ve výši desetinásobku diskontní sazby ČNB. Soud I. stupně shledal ujednání o úroku z prodlení za ujednání v rozporu se zákonem ve smyslu § 39 OZ. Městský soud v napadeném rozsudku zaujal hodnocení, že výši úroku z prodlení si účastnici předmětné smlouvy nemohli dohodnout, zákon sice takovou dohodu výslovně nezakazuje, ale z povahy citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že se od něho nelze odchýlit, což opírá o gramatickou dikci § 517 odst. 2 OZ, věta za středníkem, kde je uvedeno, že výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Při posouzení věci došlo, podle názoru stěžovatelky, ze strany soudů k rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 Listiny. Ustanovení § 2 odst. 3 obč. zákoníku, podle něhož si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj odchýlit nelze, je nutno, podle stanoviska stěžovatelky vykládat v souvislosti s čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). V rámci polemiky uvádí řadu tvrzení pro možnost smluvního sjednání úroku z prodlení, ať již ve smyslu Ústavy a Listiny, tak při komparaci obchodněprávní a občankoprávní úpravy (v obou případech soukromoprávní povahy). Namítá též, že konkrétní úprava je provedena nařízením vlády, tj. podzákonným aktem, a ještě odkazem na bankovní pravidla.

Dle názoru stěžovatelky byla v řízení porušena její základní práva, a to právo na soudní ochranu deklarované čl. 90 Ústavy, jakož i práva deklarovaná čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"). Při výkladu zákona potom postupem soudů všech stupňů došlo k rozhodnutím v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.

Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby byly zrušeny rozsudku Nejvyššího soudu a městského soudu, byť v úvodu stížnosti konstatuje, že napadá rozsudek Nejvyššího soudu ve všech výrocích a rozsudek městského soudu v potvrzujícím výroku a dále ve výrocích o nákladech řízení.

Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl.. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 2 odst. 3 Listiny: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 2 odst. 4 Ústavy: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Po seznámení s obsahem stížnosti a s přiloženými podklady Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 190 174,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 do zaplacení. Obvodní soud pro Prahu 8 uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit stěžovatelce 30 122,60 Kč, zamítl žalobu na zaplacení 160 052,20 Kč spolu se 42,5% úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 17.4.2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Vycházel ze zjištění, že účastníci dne 24.9.2001 uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž stěžovatelka půjčila žalovanému částku 1 mil. Kč a on se zavázal dluh vrátit do 19.10.2001 spolu se šestiprocentním úrokem. Pro případ, že dluh nebude ve sjednané lhůtě vrácen, zavázal se žalovaný uhradit žalobkyni úrok z prodlení ve výši desetinásobku diskontní sazby ČNB z dlužné částky. Soud považoval jistinu za uhrazenou a ze žalované částky přisoudil stěžovatelce pouze úrok z prodlení, jehož výši odvodil pomocí dvojnásobku diskontní sazby ČNB ve výši 8,5%. Smluvní ujednání účastníků o úroku z prodlení posoudil soud prvního stupně jako odporující ustanovení § 517 obč. zákoníku a tedy neplatné podle § 39 obč. zákoníku. Výslovné ustanovení zákona o tom, že výši úroku z prodlení stanoví prováděcí předpis, považuje za kogentní, výše úroku z prodlení je jím stanovena závazně a nelze se od něj dohodou účastníků odchýlit. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala nesprávné hodnocení ust. § 517 odst. 2 obč. zákoníku. S odkazem na ust. § 2 odst. 3 a § 517 odst. 2 obč. zák. namítala, že ze žádného ustanovení zákona nevyplývá výslovný zákaz, aby účastníci smluvních vztahu dohodli výši úroků z prodlení odchylně, než je stanovené prováděcím předpisem, na který je v této souvislosti odkazováno. S ohledem na to, že částka 76 194,30 Kč jí byla po datu vyhlášení rozsudku doručena, vzala žalobu v tomto rozsahu zpět. Městský soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudečný výrok, jímž byla zamítnula žaloba do částky 76 194,30 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části, jíž byla zamítnula žaloba co do částky 83 857,90 Kč a úroku z prodlení ve výši 42,5% z částky 50 000,- Kč od 17.4.2002 do zaplacení, výrok potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení v obou stupních. Ohledně úroku z prodlení se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že účastníci nemají možnost dohodnout si jeho výši jinak, než jak ji v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 obč. zákoníku stanoví prováděcí předpis. Přestože zákon takovou dohodu účastníků výslovně nezakazuje, z povahy citovaného ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že se od něho odchýlit nelze. Stěžovatelka proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, podala dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Vytýkala odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, dovodil-li, že výši úroku z prodlení si účastníci smlouvy nemohou dohodnout, neboť je stanovena právním předpisem. Je přesvědčena, že odvolací soud vyložil ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku v neprospěch věřitele striktně gramaticky, aniž vzal v úvahu zásadu zakotvenou v Listině, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno" a aniž respektoval zásadní dispozitivnost ustanovení občanského zákoníku, zvláště pak jeho části týkající se závazkového práva. Stěžovatelka má zato, že je v rozporu s právní logikou, aby ustanovení § 369 odst. 1 obch. zákoníku bylo vykládáno tak, že možnost stanovit výši úroku z prodlení dohodou smluvních stran je jím zachována, a ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku bylo interpretováno jinak; na uvedeném nemůže podle ní nic změnit ani skutečnost, že zmíněné ustanovení obch. zákoníku - na rozdíl od úpravy obsažené v obč. zákoníku - smluvní ujednání o výši úroku z prodlení výslovně připouští. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že otázka smluvní volnosti při stanovení výše úroku z prodlení je odvolacími soudy řešena rozdílně, což doložila odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ve věci vedené pod sp.zn. 15 Co 685/2001, kde při zdůraznění smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů byl vysloven právní názor, že výši úroku z prodlení lze stanovit dohodou smluvních stran i v jiné výši, než představuje dvojnásobek diskontní sazby ČNB. Nejvyšší soud konstatoval, že absence poznatků o tom, že by právní otázka, zda si mohou smluvní strany v občanskoprávních vztazích sjednat jinou výši úroku z prodlení, než jak je upravena v ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku, byla dovolacím soudem v minulosti již řešena, resp. že by se její výklad ustálil v judikatuře odvolacích soudů, činí dovolání stěžovatelky přípustným. Pro vyřešení vymezené právní otázky je rozhodující, zda ustanovení § 517 odst. 2 věta za středníkem obč. zákoníku, je z hlediska stanovení výše úroku z prodlení kogentní povahy či nikoliv. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto ustanovení účastníkům dohodu o jiné výši úroku z prodlení výslovně nezakazuje, nemožnost přijetí odchylné smluvní úpravy však vyplývá v jeho povahy. Uvádí-li se v něm, že "výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis", nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroku z prodlení či poplatku z prodlení stanovit jinak, tedy dohodou účastníků. Shodný závěr formuluje též při porovnání obchodněprávní a občanskoprávní regulace a také za použití funkční interpretace. V této souvislosti upozorňuje na institut smluvní pokuty a připomíná, že stěžovatelce nic nebránilo za účelem zakotvení pro případ nikoli včasného vrácení půjčky citelnější sankci, než jakou představuje úrok z prodlení v zákonné výši, tento institut využít. Na tyto závěry navazuje logickým konstatováním, že aplikace čl. 2 odst. 3 Listiny nepřichází v úvahu, a odmítá i stěžovatelčin argument, že výše úroku z prodlení je stanovena podzákonným předpisem. Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání zamítl.

Je zřejmé, že podstatu stěžovatelčiny ústavní stížnosti tvoří soubor tvrzení vedoucích k určení dispozitivní povahy ustanovení § 517 odst. 2 obč. zákoníku. Stejné argumenty stěžovatelka již uplatnila v dovolání. Ústavní soud se ztotožňuje s argumenty zařazenými do odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a doplňuje, že soudy příslušná ustanovení interpretovaly ústavně konformním způsobem, proto nemohlo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani čl. 90 Ústavy. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se zaplacení dlužné částky (vrácení půjčky), včetně příslušenství. Zamítnutí žaloby ohledně úroků z prodlení bylo důsledkem neplatnosti smlouvy, proto nemohla být stěžovatelka úspěšná.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2005 Ivana Janů, předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.