I. ÚS 3682/16
I.ÚS 3682/16 ze dne 24. 4. 2017

Právo na přístup k Nejvyššímu soudu aneb odmítnutí dovolání pro vady, kterými podání netrpělo

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Radky Faltýnové, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016 č. j. 20 Cdo 3080/2016-331, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejších účastníků Daniely Mitrowské, zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem, se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, a Ing. Stanislava Mitrowského, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016 č. j. 20 Cdo 3080/2016-331 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka uzavřela dne 7. 7. 2008 jako postupník smlouvu o postoupení pohledávky, s tím, že postupitel bude pohledávku vymáhat svým jménem na účet stěžovatelky podle § 530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "dřívější občanský zákoník"), do právní moci směnečného řízení a poté bude pohledávku vymáhat sama stěžovatelka jako oprávněná.

3. Na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze č. j. 60 Sm 298/2008-8 ze dne 11. 8. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47 Cm 14/2009-30 ze dne 12. 1. 2011 byla na návrh stěžovatelky usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 4. 2012 nařízena exekuce. Posléze ji však soud z podnětu manželky povinného zastavil, neboť dospěl k závěru, že uvedená smlouva o postoupení není platná, a že stěžovatelka tedy není aktivně legitimována k vymáhání pohledávky ze směnečného platebního rozkazu. Podle soudu nelze směnku na řad převést smlouvou o postoupení pohledávky a ani jiným způsobem nebyla směnka platně převedena. Stěžovatelce soud zároveň uložil povinnost nahradit manželce povinného náklady řízení.

4. Ve svém odvolání stěžovatelka tvrdila, že smlouva o postoupení pohledávky v kombinaci s rubopisem na směnce s ověřeným podpisem prokazují přechod práva z exekučních titulů ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 exekučního řádu. Za nesprávný považovala také výrok o náhradě nákladů řízení pro manželku povinného, neboť exekuovaný závazek je výlučným závazkem povinného a účast manželky se omezuje pouze na nemovitosti mající malou hodnotu ve vztahu k exekuované pohledávce. Náklady tak neměly být vyčísleny z celé pohledávky, nýbrž pouze z "punkta" dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

5. Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně svým usnesením ze dne 16. 12. 2015 potvrdil, a to z důvodu, že na stěžovatelku nepřešla práva ze směnky v době, kdy probíhalo směnečné řízení, neboť na ni nebyla směnka platně převedena rubopisem v době konání řízení, a po právní moci směnečného platebního rozkazu, který byl správně vydán ve prospěch postupitele, na ni nepřešlo pravomocně přiznané právo ze směnečného platebního rozkazu, neboť práva z rozhodnutí soudu nelze nabýt převodem směnky.

6. Stěžovatelka následně podala dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odchýlením odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně existencí otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Nejvyšší soud totiž ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1202/2013 judikoval, že ustanovení § 530 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku je úpravou aktivní legitimace při vymáhání postoupené pohledávky. Skutečnost, že stěžovatelka doložila směnku s rubopisem až v průběhu exekučního řízení, není důvodem pro jeho zastavení, což vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 20 Cdo 2398/2013. Jako důvod dovolání stěžovatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku přechodu práva přiznaného směnečným platebním rozkazem ve smyslu § 36 odst. 4 exekučního řádu. Stěžovatelka v dovolání dále uvedla, že závěry odvolacího soudu jsou obecně správné v tom smyslu, že směnku nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky a že převedením práv ze směnky po vydání směnečného platebního rozkazu nedojde k přechodu práv ze směnečného platebního rozkazu, ale pouze práv ze směnky. Její situace je však dle jejího názoru odlišná, neboť na základě smlouvy o postoupení pohledávky došlo pouze ke vzniku nepřímého zastoupení ve smyslu § 530 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění do 31. 12. 2013), postupitel nadále vymáhal pohledávku v nalézacím řízení a směnka byla indosována až po nabytí právní moci směnečného platebního rozkazu v řízení vydaného. Stěžovatelka dále brojila také proti přiznání náhrady nákladů řízení manželce povinného, neboť účast této se omezovala pouze na část řízení týkající se majetku ve společném jmění manželů, a nebyla tedy účastníkem řízení o zastavení exekuce, v čemž stěžovatelka spatřuje další nesprávné právní posouzení věci, a dovolávala se také aplikace § 150 občanského soudního řádu.

7. Napadeným usnesením vydaným předsedou senátu dne 12. 8. 2016 č. j. 20 Cdo 3080/2016-331 Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť podle něj neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Dále uvedl, že pokud stěžovatelka v dovolání namítá nesprávný postup odvolacího soudu ohledně výkladu § 530 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku, jedná se o nepřípustnou novotu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř. Ve vztahu k námitkám týkajícím se účasti manželky povinného a náhrady nákladů jí přiznaným Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka ve vztahu k těmto námitkám nedostála požadavku na vymezení přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu, vyřešení zmíněných otázek je nadto v souladu s právní úpravou (manželka povinného je účastníkem celého exekučního řízení včetně řízení o návrhu na zastavení exekuce, jsou-li splněny podmínky § 36 odst. 2 exekučního řádu). Také otázka nákladů řízení byla dle dovolacího soudu vyřešena v souladu s právní úpravou. Otázka případné aplikace § 150 občanského soudního řádu je pak dle soudu zřejmou vadou řízení, kterou však lze přezkoumat jen v případě přípustnosti dovolání.

II. Argumentace účastníků řízení

8. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odmítnutím jejího dovolání bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy jsou při posuzování podání povinny volit postup vstřícnější k právům účastníků na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu. Podle stěžovatelky navíc její podání splňovalo všechny zákonné náležitosti a neobsahovalo Nejvyšším soudem vytýkanou nepřípustnou novotu. Výkladem § 530 dřívějšího občanského zákoníku se totiž stěžovatelka dle svých slov zabývá od počátku vstupu manželky povinného do řízení a tato argumentace byla předmětem již jejího odvolání, tudíž se nemůže jednat o nepřípustnou novotu ve smyslu § 241a odst. 6 občanského soudního řádu.

9. Stěžovatelka dále v textu své stížnosti brojila proti závěrům obecných soudů o náhradě nákladů řízení a aplikaci § 530 dřívějšího občanského zákoníku, avšak svou stížností formálně napadla pouze usnesení Nejvyššího soudu.

10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též Nejvyšší soud jako účastník řízení a vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť podle něj nedošlo k porušení stěžovatelkou namítaných práv a tato jen pokračuje v argumentaci obsažené i v dovolání, kterou navíc nepřípustně rozšiřuje. V otázce nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud setrvává na svém závěru obsaženém v napadeném usnesení.

11. Podle vedlejší účastnice byla již stěžovatelčina argumentace týkající se aplikace § 530 dřívějšího občanského zákoníku jednoznačně vypořádána Nejvyšším soudem. Pokud jde o otázku účasti manželky povinného v řízení, nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož exekucí byl postižen majetek v jejím výlučném vlastnictví, tudíž jí nelze odpírat právo podat návrh na zastavení exekuce. Pokud tedy jde o náhradu nákladů řízení, byla tato povinnost stanovena v souladu s občanským soudním řádem stěžovatelce, jelikož k zastavení řízení došlo z důvodů na straně stěžovatelky, která nedostála svým povinnostem již v době podání návrhu na jeho zahájení.

12. Ve své replice k těmto vyjádřením stěžovatelka uvedla, že trvá na argumentech obsažených v ústavní stížnosti a že pokud jde o argumentaci neaplikováním § 530 dřívějšího občanského zákoníku z důvodu speciální úpravy v zákoně směnečném a šekovém, tak tato neupravuje a nevylučuje nepřímé zastoupení dle § 530, tudíž je nutné aplikovat obecnou úpravu. Dále tvrdí, že nemohla ovlivnit postup exekutorky a vydávání jednotlivých exekučních příkazů, které vedly ke vzniku účasti vedlejší účastnice v řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu

13. Po prostudování ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud úvodem připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní projednávaném případě přitom uvedené ústavněprávní principy dodrženy nebyly a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odůvodňujícímu kasační zásah Ústavního soudu.

15. V této věci je úkolem Ústavního soudu zhodnotit námitku, že odmítnutím stěžovatelčina dovolání pro vady, ačkoliv dle jejího názoru splňovalo všechny zákonné náležitosti, bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.

16. Již z dřívější judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 a sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

17. V tomto případě Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady, neboť dovolání podle něj neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. S takovým hodnocením se však Ústavní soud nemůže ztotožnit a naopak shledal, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím nerespektoval svou ústavní povinnost chránit základní práva a svobody stěžovatelky (čl. 4 Ústavy České republiky), včetně povinnosti volit při posuzování podání účastníka řízení postup vstřícnější k jeho právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. Z předmětného dovolání je totiž zřejmé, že dle názoru stěžovatelky se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky - přechodu práv ze směnky - odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že tato právní otázka nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Lze sice připustit, že tyto dva předpoklady přípustnosti se navzájem vylučují, nicméně lze mít také za to, že druhý předpoklad stěžovatelka zmínila pro případ, že by Nejvyšší soud došel k závěru, že jí zmiňovaná rozhodovací praxe na danou věc nedopadá. Touto otázkou se však dovolací soud zabývá až v rámci posuzování přípustnosti dovolání, nikoliv v souvislosti s posuzováním jeho obsahových náležitostí.

18. V takové situaci byl tedy Nejvyšší soud při posuzování dovolání povinen postupovat vstřícněji k právu stěžovatelky na soudní ochranu, neboli ve prospěch umožnění přístupu k soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014). Nejvyšší soud však popsaným, resp. ústavně konformním způsobem (viz níže) nepostupoval, čímž se dopustil porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, zahrnujícího právo na přístup k soudu.

19. Z napadeného usnesení přijatého předsedou senátu Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že přestože byla tvrzená absence vymezení předpokladů přípustnosti označena za vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl další důvody, pro které by dovolání nemohlo být úspěšné, i kdyby všechny náležitosti obsahovalo. Fakticky tedy došlo ke zkoumání splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy ke kvazimeritornímu přezkoumání věci, ačkoliv je takový přezkum vyhrazen senátnímu rozhodování.

20. Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu v Praze (viz bod 9), Ústavní soud konstatuje, že i kdyby stěžovatelka tato rozhodnutí formálně napadla, musela by být ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je totiž Ústavní soud zásadně oprávněn se určitou věcí zabývat až poté, co stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky nápravy k ochraně svého práva, v nyní projednávaném případě tedy případně až poté, co se danou věcí bude znovu zabývat Nejvyšší soud.

21. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů uzavírá, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.