I. ÚS 3657/16
I.ÚS 3657/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem se sídlem Zahradnická 74, 261 01 Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. 4 Tdo 981/2016 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 10 To 511/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. 3 T 49/2012 uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu pro několik skutků, částečně ve spolupachatelství s manželkou a matkou a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že při uplatňování nároku na pojistné plnění z pojistných smluv, v úmyslu získat majetkový prospěch, oznámil škodní události (v rozsáhlých skutkových větách napadených rozhodnutí podrobně specifikované) na motorových vozidlech, uvedl nepravdivé skutečnosti o vzniku poškození těchto vozidel, přičemž si byl vědom toho, že všechna poškození nemohla při uvedených dopravních nehodách vzniknout.

Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo odvolání (ve vztahu ke stěžovateli) zamítnuto.

Dovolání stěžovatele (jakož i dalších spoluobviněných) bylo dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle stěžovatele soudy nepostupovaly v souladu s čl. 90 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Dále pak došlo dle stěžovatele k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel připomíná, že byl soudem prvého stupně dvakrát zproštěn obžaloby, přičemž tvrdí, že potřetí rozhodl soud prvého stupně na základě závazného právního názoru odvolacího soudu, aniž by byl proveden jakýkoli nový důkaz.

Podle stěžovatele nebyla dostatečně prokázána jeho vina, z odůvodnění soudních rozhodnutí není zřejmé, z jakých důkazů je vina dovozena, s výjimkou odkazů na znalecké posudky Ing. Vlasáka a Ing. Trávníčka. Stěžovatel zpochybňuje závěry znaleckých posudků, odmítá závěry odvolacího soudu ohledně přesvědčivosti a správnosti těchto znaleckých posudků. Tvrdí, že se trestného činu nedopustil, soudy dle něj nedostatečně zkoumaly subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu (úmysl stěžovatele). Odvolací soud dle stěžovatele nerespektoval § 2 odst. 5 trestního řádu s tím, že dokazování bylo nedostatečné. Tvrdí, že znalecké posudky Ing. Vlasáka a Ing. Trávníčka byly jediným usvědčujícím důkazem, mezi těmito posudky a znaleckými posudkem předloženým obhajobou byly rozpory, měla být věnována větší pozornost důkladnému prověření usvědčujících důkazů. Posudek Ing. Vlasáka je dle stěžovatele nepřezkoumatelný. Závěry dalšího znaleckého posudku Ing. Šlosara, jehož zadavatelem byla poškozená Česká pojišťovna, a. s., považuje stěžovatel za chybné. Soudy staví svoje závěry pouze na znaleckých posudcích a neobjasňovaly se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Napadenými rozhodnutími tak došlo k porušení principu presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo.

Podle stěžovatele nebyl mezi důkazy takový důkaz, který by jednoznačně, jasně a s vyloučením pochybností ukazoval na stěžovatele jako na pachatele daného trestného činu. Napadené hodnocení důkazů tak dle stěžovatele vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu do takové míry, že skutková zjištění, která byla výsledkem tohoto hodnocení, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Soudy dále dle stěžovatele nesprávně rozhodly o náhradě škody, škoda měla být prokazována na základě objektivního znaleckého posudku, nebylo možno vyjít ze zprávy poškozené.
III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně nelze přisvědčit stěžovateli, že by odvolací soud vracel věc soudu prvého stupně se "závazným právním názorem" týkající se výsledku hodnocení důkazů. Z vyžádaného spisu vyplývá, že důvodem postupu odvolacího soudu bylo poukázat na nelogičnosti v hodnocení důkazů, na hodnocení paušální, stručné, nedostatečné a vymykající se požadavkům § 2 trestního řádu, v důsledku pak vedoucí k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud tedy soudu prvého stupně vytknul, že navzdory provedení velmi obsáhlého dokazování nevěnoval obsahu provedených důkazů potřebnou pozornost, jeho závěry byly nelogické, paušální, povrchní, nepřesvědčivé a nezohledňující odlišnosti jednotlivých skutků (srov. č. l. 1442 an., pokud jde o prvé zrušující rozhodnutí, č. l. 1524 an., pokud jde o druhé zrušující rozhodnutí). Odvolací soud pak nechal na uvážení soudu prvého stupně, zda doplní dokazování, jasně však deklaroval, že těžištěm jeho úvah má být podrobné se zabývání již provedenými důkazy, jejich důsledné vyhodnocení v kontextu s důkazy dalšími, vypořádání se s případnými rozdíly mezi nimi (srov. č. l. 1453), přičemž na chyby v postupu soudu prvého stupně odvolací soud jasně poukázal.

V tomto ohledu nelze postupu odvolacího soudu ničeho vytknout a z obsahu spisu vyplývá, že se při tomto postupu žádného pochybení nedopustil. Pokud pak soud prvého stupně rozhodl o uznání viny stěžovatele i dalších spolupachatelů a odvolací soud jejich rozhodnutí ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, nelze v tomto postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Jádro všech ústavních námitek stěžovatele je založeno na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, zejména na tvrzení, že skutková verze, kterou předkládá stěžovatel, je věrohodnější než ta, kterou považovaly soudy za prokázanou, resp. na tvrzení, že skutková verze vedoucí k odsouzení stěžovatele za pojistný podvod dostatečně prokázána nebyla.

V tomto ohledu pak připomíná Ústavní soud, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].

Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Jakkoli stěžovatel tvrdí, že soudy se při volném hodnocení důkazů dopustily tak zřejmého excesu, že vybočily z mezí § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, že resp. že je zde extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů, nelze v tomto ohledu stěžovateli přisvědčit.

Závěry dvou znaleckých posudků, které stěžovatel napadá, nebyly jediným důkazem, jak tvrdí stěžovatel, ke shodným závěrům vedou i závěry posudku Ing. Šlosara zpracovaného na žádost poškozené pojišťovny. Jak odvolací soud dále upozornil, závěry znaleckých posudků potvrzují i posudky opatřené v paralelních občanskoprávních sporech, přičemž některé byly zpracovány Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně.

K samotnému zpochybňování dvou klíčových důkazů - znaleckých posudků Ing. Vlasáka a Ing. Trávníčka je nutno uvést, že odvolací soud i dovolací soud se s opakovanou argumentací stěžovatele již vypořádaly (srov. s. 10 - 15 napadeného rozsudku odvolacího soudu, resp. s. 12 - 13 napadeného usnesení dovolacího soudu) a Ústavní soud nemá důvod po konfrontaci se spisovým materiálem shledat jejich argumentaci jako ústavně problematickou. V posudku Ing. Vlasáka je na fotografiích z místa nehody a fotografiích poškozených vozidel názorně ukázáno, která poškození na motorových vozidlech nemohla při dopravních nehodách vzniknout. Na námitky stěžovatele, že znalci neměli dostatečné podklady a nemohli přesně popsat nehodový děj, již opět dostatečně reagoval odvolací soud s tím, že "úkolem znalců nebyla technická analýza nehodového děje (ostatně pro ni by ve většině případů skutečně neměli dostatečné podklady, neboť žádná z nehod na vozovce nenechala stopy a nikdo z obžalovaných ve svých procesních výpovědích průběh nehodového děje přesněji nepopsal), nýbrž posoudit, zda veškerá poškození, která na vozidlech byla zjištěna, a za něž bylo nárokováno pojistné plnění, mohla při nehodách vzniknout, či nikoli". Je nutno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se soudní znalci s touto otázkou vypořádali dostatečně a pochybnosti plynoucí z případného nedostatku podkladů ve svých závěrech zohlednili.

Pokud jde o pochybnosti stěžovatele ohledně znaleckých závěrů ve vztahu ke konkrétnímu poškození jednotlivých vozidel, považuje Ústavní soud za zbytečné opakovat argumenty odvolacího soudu uvedené na s. 11 a násl. napadeného rozhodnutí, na nichž nespatřuje žádný výkladový či aplikační exces. Soudy též dostatečně přesvědčivě vyloučily možnost, že by k poškození vozidel mohlo dojít při vyprošťování vozidel či jejich odtahu, jakkoli odvolací soud považoval za nezbytné zmínit, že existují též indicie (nikoli však přesvědčivé důkazy), že k nehodám vůbec nedošlo a byly fingované.

Taktéž s tvrzeními stěžovatele ohledně rozporů ve znaleckých posudcích se odvolací soud dostatečně vypořádal (s. 12 - 13 napadeného rozhodnutí) a Ústavní soud opět nevidí v uvedených závěrech projev extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry z nich plynoucími. Soud upozornil, že posudek Ing. Štrobacha, zpracovaný na základě zadání obhajoby, je velice stručný a omezuje se na konstatování, že nelze zjistit překážky v místě nehody, ovšem jednotlivými spornými poškozeními se již blíže nezabýval. Stejně tak se soud dostatečně vyjádřil k posudku Ing. Bartoně, taktéž zpracovaného na základě zadání obhajoby, s tím, že opět nijak nevysvětluje, jak by při nehodách mohla být způsobena poškození určitých částí vozu. Závěr soudu, že znalecké posudky, které si nechala zpracovat obhajoba, nemohou zpochybnit závěry znalců Ing. Vlasáka a Ing. Trávníčka, se tak opět nejeví z žádného pohledu jako extrémní exces při hodnocení důkazů.

Ústavní soud tak po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a její konfrontaci s napadenými rozhodnutími, jakož i obsahem spisu nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.