I. ÚS 3655/16
I.ÚS 3655/16 ze dne 6. 3. 2017

K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Hornové, zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem J. Průchy 1915, Most, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 24 C 164/2012-9 ze dne 20. března 2012, za účasti vedlejšího účastníka DOPRAVNÍ PODNIK měst Mostu a Litvínova, a. s., zastoupeného JUDr. Petrem Fuxem, advokátem se sídlem Budovatelů 2957, Most, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě č. j. 24 C 164/2012-9 ze dne 20. 3. 2012 bylo porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:

I. Vymezení případu

1. Stěžovatelka se v době, kdy jí bylo čtrnáct let, konkrétně v lednu 2011, při jízdě mosteckou městskou hromadnou dopravou neprokázala na výzvu přepravní kontroly platnou jízdenkou. Dle přepravního řádu jí tak vznikla povinnost zaplatit cenu jízdného včetně přirážky. Dne 2. 1. 2012 podal vedlejší účastník k Okresnímu soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") žalobu na zaplacení částky 1.011 Kč s příslušenstvím. Výpisem z technologického centra soud zjistil, že žalovaná stěžovatelka má trvalý pobyt v místě trvalého pobytu své rozvedené matky; předvolání k jednání proto zaslal na zjištěnou adresu k rukám jak stěžovatelky, tak její matky. Přestože bylo doručení vykázáno, stěžovatelka ani její matka se k jednání nedostavily, okresní soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a vydal napadený rozsudek, kterým uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1.011 Kč a náklady řízení ve výši 8.920 Kč (zahrnující soudní poplatek a právní zastoupení vedlejšího účastníka advokátem). Rozsudek, proti kterému nebylo odvolání přípustné, byl dne 27. 3. 2012 doručován stěžovatelce a její matce; téhož dne nabyl rozsudek právní moci.

2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ze dne 3. 11. 2016 tvrdí, že v době zahájení sporu byla v péči otce na základě rozhodnutí okresního soudu ze dne 23. 11. 2010, což muselo být soudu z jeho úřední činnosti známo, a že do péče otce fakticky přešla v roce 2010. Přesto bylo doručováno její matce, se kterou se stýkala zřídka, která na zásilky nereagovala, ani ji nijak neinformovala; pokud bylo doručováno přímo jí, tak na adresu matky, kde se nezdržovala. O existenci rozsudku se proto stěžovatelka dozvěděla až z vyrozumění exekutorského úřadu o zahájení exekuce č. j. 110 Ex 4105/16-22 datovaného dnem 29. 9. 2016 a z výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti, které jí byly doručeny počátkem října 2016. Z důvodu uplynutí objektivní lhůty nenapadla výše uvedený rozsudek žalobou pro zmatečnost.

3. Dle názoru stěžovatelky došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces tím, že jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť nalézací soud jí formálně doručoval na adresu, kde se fakticky nezdržovala, a dále doručoval její matce, v jejíž přímé péči v předmětné době nebyla, zatímco její otec, kterému byla svěřena do péče, nebyl o řízení vůbec vyrozuměn. Matka byla přitom zcela pasivní, na písemnosti nereagovala a její zájmy řádně nehájila. Soud, kterému měla být z jeho úřední činnosti známa její aktuální situace, jí měl tedy s ohledem na nejlepší zájem dítěte a v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 a sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016, ustanovit opatrovníka, nejlépe advokáta. Stěžovatelka se dále domnívá, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo i do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť jí byla uložena povinnost hradit náklady řízení mnohonásobně převyšující částku jistiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11).

4. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti okresní soud uvedl, že žalobce ve svém návrhu neoznačil zákonného zástupce tehdy nezletilé stěžovatelky, soud tedy zjistil její rodiče z centrální evidence obyvatel a předvolání i rozsudek zaslal jak žalované stěžovatelce, tak i její matce, neboť měly totožné trvalé bydliště; podle jeho tvrzení obě adresátky tyto písemnosti osobně převzaly a v žádném okamžiku soudu nesdělily, že byla stěžovatelka svěřena do péče otce. Do skončení řízení tak nebylo soudu známo, že by stěžovatelka nebyla u matky, a nebylo důvodu z úřední činnosti zjišťovat, komu byla svěřena do péče.

5. Dle vyjádření vedlejšího účastníka byl napadený rozsudek vydán po právu a důvodně, a to i pokud jde o jemu přisouzenou náhradu nákladů řízení, přičemž stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 byl vydán až dne 29. 3. 2012 a závaznosti nabyl teprve zveřejněním. Pokud jde o svěření stěžovatelky do péče otce, k tomu došlo rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 11. 2010, který nabyl právní moci nejspíše dne 12. 1. 2011. Vedlejší účastník neměl na rozdíl od soudu přístup do centrální evidence obyvatel a nemohl doručování rozsudku ovlivnit.

6. Ve své replice ze dne 20. 1. 2017 stěžovatelka setrvala na své argumentaci týkající se výše nákladů řízení. Doplnila, že žaloba byla v tomto případě jen předvyplněným formulářem, který vedlejší účastník v tomto typu sporů soustavně používá, a zastoupení advokátem nebylo nutné. V poměru k žalované částce 1.011 Kč jsou soudem přiznané náklady řízení ve výši 8.920 Kč nepřiměřeně vysoké a nebyly vynaloženy účelně. Argumenty obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 jsou plně použitelné bez ohledu na to, kdy byl tento nález zveřejněn. Stěžovatelka dále uvedla, že sice měla trvalé bydliště shodné s matkou, nicméně fakticky bydlela u otce, do jehož péče byla okresním soudem svěřena, a matka ji ani otce o řízení neinformovala. Popřela, že by k jejím rukám byla doručena žaloba, předvolání na jednání nebo rozsudek. Ze soudního spisu je dle stěžovatelky zřejmé, že na doručenkách k oběma zásilkám adresovaným jak jí, tak její matce, je shodný podpis napsaný vypsanou rukou, což svědčí o tom, že obě zásilky převzala stejná osoba, kterou nebyla ona (tehdy ve věku 14 let), neboť neměla ani vypsanou ruku ani doklad totožnosti. Není tedy pravdivý argument okresního soudu, že zásilky osobně převzala, což mohl soud při vynaložení většího úsilí při zkoumání doručenek zjistit. Kromě toho soud nijak nevysvětlil, proč doručoval pouze matce, nikoliv otci, případně oběma rodičům. Za situace, kdy na jednání soudu nedorazila ani ona ani její matka, se stěžovatelka domnívá, že soud měl přijmout opatření k ochraně jejích práv; buď se měl pokusit kontaktovat jejího otce, anebo jí pro řízení ustanovit opatrovníka. I když tedy žádný předpis soudu neukládá povinnost zkoumat rozhodnutí o svěření dítěte do péče, musí soud procesně reagovat na situace, kdy je žalovanou osobou nezletilé dítě, jehož zájmy nejsou nijak hájeny matkou, které se soud rozhodl doručovat.
II. Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti

7. Co se týče přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry plynoucí z nálezů sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 a sp. zn. III. ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), v nichž uvedl, že žaloba pro zmatečnost, ať již podaná na základě § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tomto případě nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění namítaných pochybení. To proto, že žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu dle § 229 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění není přípustná a v případě žaloby podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivní lhůta pro její podání (§ 234 odst. 2 o. s. ř.) uplynula dříve, než měla stěžovatelka možnost se s napadenými rozhodnutími seznámit. Proto nelze považovat ústavní stížnost za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání procesních prostředků nápravy.

8. Ústavní stížnost je třeba považovat i za včasnou. Pro její posouzení bylo s ohledem na čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb. relevantní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Takto určený počátek běhu lhůty je třeba nicméně vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jestliže jí stěžovatel namítá porušení práva jednat v řízení před soudem v důsledku takového postupu, který z povahy věci vylučoval, aby mu bylo doručováno toto rozhodnutí. Pokud za této situace měly právní účinky doručení nastat doručením jiné osobě, resp. osobě, která měla v řízení stěžovatelku zastupovat, avšak zůstává sporné, zda tuto svoji činnost vykonávala řádně (tato otázka je předmětem řízení v rámci žaloby pro zmatečnost), pak nelze pod pojmem "doručení" ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení. Za rozhodný proto v tomto případě Ústavní soud považuje až okamžik, kdy se stěžovatelka o rozhodnutí poprvé dozvěděla nebo mohla dozvědět, a od kterého tak měla reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733), bod 12]. Tato východiska se uplatnila i v nyní projednávané věci.

9. Z vyžádaného spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 164/2012 Ústavní soud zjistil, že v řízení bylo doručováno jak stěžovatelce, tak její matce, na totožnou adresu jejich trvalého bydliště. Shodné podpisy na doručenkách předmětných zásilek (obsahujících předvolání k jednání se žalobou a posléze rozsudek) přitom potvrzují tvrzení stěžovatelky, podle kterého tyto zásilky v obou případech převzala stejná osoba, přičemž se jeví jako velmi pravděpodobné, že šlo o matku stěžovatelky. Lze totiž obtížně uvěřit tomu, že by zásilky určené výhradně do vlastních rukou adresáta převzala nezletilá stěžovatelka za svou matku. Ústavní soud proto nemá důvod nevěřit tvrzení stěžovatelky, že se o existenci napadeného rozsudku dozvěděla až počátkem října 2016 v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením. S ohledem na výše uvedené byla tedy ústavní stížnost odeslaná dne 3. 11. 2016 podána včas.

III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a po prostudování napadeného rozsudku i připojeného spisu Okresního soudu v Mostě sp. zn. 24 C 164/2012 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud vyšel v projednávané věci ze závěrů vyslovených ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 3055/16 ze dne 20. 12. 2016 a dalších. Dle nich je součástí zásad spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny i právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Toto právo má jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, což však ještě neznamená, že je může v příslušném řízení kdokoliv i samostatně uplatňovat. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy. Je-li účastníkem řízení nezletilé dítě, vztahuje se na toto řízení povinnost státu plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (odst. 1) a musí mu být zajištěna taková ochrana a péče, jaká je nezbytná pro jeho blaho (odst. 2). Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze je považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Je naopak pravidlem, že nezletilé děti nemají plnou procesní způsobilost, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit). Ústavní pořádek však zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají. Děti proto musí být dle svých kompetencí do řízení zapojeny a soudy nemohou komunikovat pouze s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. Ať již se zapojení zákonných zástupců dětí bude dít postupem podle § 22 nebo 23 o. s. ř., je třeba, aby soud doručoval i takto zastoupenému nezletilému účastníkovi, aby tento mohl vykonávat své právo participovat na řízení, které se jej dotýká.

12. K naplnění těchto základních práv v občanském soudním řízení stanoví občanský soudní řád, že fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§ 22 o. s. ř.). Odpověď na otázku, kdo může jednat před soudem samostatně, vyplývá z hmotněprávních předpisů, přičemž rozhodující je svéprávnost účastníka řízení (dříve způsobilost k právním úkonům), resp. rozsah jejího případného omezení (§ 20 o. s. ř.). Vyžadují-li to ale okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která není plně svéprávná, musí být v řízení zastoupena, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně (§ 23 o. s. ř.). Tím není dotčeno právo nezletilého dítěte, aby bylo vyslyšeno (ať už přímo, nebo prostřednictvím zástupce), pokud je schopno formulovat své názory a řízení se ho dotýká, a aby jeho názorům byla věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vyspělosti (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte).

13. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, případně si nepřebírá zaslané písemnosti. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit konkrétní okolnosti případu, a pečlivě posoudit s přihlédnutím k zájmu dítěte, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 o. s. ř.

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci okresní soud nedostál své povinnosti dbát v prvé řadě na nejlepší zájem dítěte. Okresní soud sice správně doručoval předvolání se žalobou i rozsudek současně jak stěžovatelce, tak její matce jako její zákonné zástupkyni, spokojil se však se skutečností, že doručení bylo vykázáno, aniž by věnoval pozornost tomu, kdo zásilky skutečně převzal. Z podpisů na doručenkách totiž vyplývá, že podle podpisu na obou doručenkách šlo o jednu a tutéž osobu s vypsaným rukopisem, což mělo soud v zájmu ochrany nejlepšího zájmu dítěte vést ke zjišťování rodinných poměrů (např. za pomoci orgánu sociálně-právní ochrany dítěte), a to tím spíše, že se žalovaná strana řízení nijak nezúčastnila. Převzetí uvedených zásilek bylo totiž jediným úkonem učiněným s největší pravděpodobností matkou stěžovatelky, přičemž tento úkon byl spíše v neprospěch zájmu stěžovatelky, neboť jím soud víceméně přesvědčila o tom, že jako zákonná zástupkyně bude zájmy stěžovatelky řádně hájit (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016, bod 24). Její nečinnost však svědčí o tom, že své povinnosti zákonného zástupce zjevně neplnila. Již před zahájením nalézacího řízení, které vyústilo ve vydání nyní napadeného rozsudku, byla navíc stěžovatelka svěřena do péče svého otce, přičemž tato skutečnost mohla (a měla) být nalézacímu soudu jako orgánu veřejné moci známa z jeho úřední činnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2736/15 ze dne 12. 7. 2016, bod 29), resp. ji soud mohl zjistit, kdyby postupoval, jak výše uvedeno. Všechny tyto okolnosti ve svém kontextu ukazovaly na to, že stěžovatelce není poskytována dostatečná ochrana v probíhajícím soudním řízení.

15. Za této situace proto dle názoru Ústavního soudu nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byla stěžovatelka řádně zastoupena buď svým druhým zákonným zástupcem, tedy otcem, anebo opatrovníkem, k jehož ustanovení mělo dojít podle § 29 odst. 1 o. s. ř. Jelikož se tak nestalo, bylo stěžovatelce znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, tedy bylo porušeno její právo plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny (shodně viz výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 2748/15 a sp. zn. III. ÚS 2736/15).

16. Ústavní soud uzavírá, že nikterak nepředjímá výsledek řízení poté, co bude se stěžovatelkou řádně jednáno, nicméně bude na okresním soudu, aby vyjasnil, komu bylo v předchozím řízení skutečně doručeno, umožnil stěžovatelce se řízení zúčastnit a zohlednil její argumentaci jak k věci samé, tak k přiměřenosti výše nákladů řízení. Tu stěžovatelka rozporovala s ohledem na formulářovou povahu žaloby a na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767). Podle něj lze v řízeních o formulářových žalobách považovat za odpovídající náhradu nákladů ve výši jednonásobku vymáhané jistiny. K argumentaci vedlejšího účastníka lze uvést, že přestože byl tento nález vydán až dne 29. 3. 2012, právní názory v něm vyslovené jsou založeny na obecných principech plynoucích z ústavního pořádku, a to především z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemají tak povahu pravidel, která by vyžadovala zohlednit časovou působnost jako v případě nálezů zrušujících normativní právní akty, a proto se vztahují i na řízení vedená před vydáním tohoto nálezu.

17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud napadeným rozsudkem porušil práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.