I. ÚS 3652/11
I.ÚS 3652/11 ze dne 25. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. H. J., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253a, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 20 Co 454/2011, a proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 0 Nc 60/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel, s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

Dne 19. 8. 2011 vydal Okresní soud v Semilech podle ustanovení § 76b odst. 1 občanského soudního řádu napadené usnesení č. j. 0 Nc 60/2011-29, kterým uložil stěžovateli, aby se za 1) zdržel setkávání s žalobkyní M. J. a její dcerou Evou (jedná se o pseudonym) a synem Jiřím (jedná se o pseudonym) a navazování kontaktu s nimi, a za 2) zdržel vstupu do bytu žalobkyně na adrese T. a jeho bezprostřední blízkosti do vzdálenosti 100 metrů. Soud uvedl, že ze strany žalovaného docházelo ke konfliktům, slovnímu, psychickému a jinému napadání žalobkyně (manželky stěžovatele); zmíněné nezletilé osoby jsou jejich děti.

Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 20 Co 454/2011, zamítl. Podle tohoto soudu se jednalo o prostředek ochrany proti domácímu násilí, a je tedy třeba, aby soudy jednaly bezodkladně; proto nelze okresnímu soudu vytýkat ani to, že nezletilým dětem, jichž se rozhodnutí také dotýká, nebyl ustanoven opatrovník.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že obecné soudy v rámci svého rozhodování dle ust. § 76b o. s. ř. vykročily z mezí použitelnosti tohoto ustanovení a formou předběžného opatření upravily vztahy, které mají být upravovány v jiném řízení. Předběžným opatřením Okresního soudu v Semilech bylo stěžovateli uloženo zdržet se setkávání s žalobkyní a navazování kontaktů s ní a dále pak zdržet se setkávání s dětmi stěžovatele, které žijí ve společné domácnosti s matkou; důsledkem takovéhoto rozhodnutí je značné riziko zpřetrhání vazeb mezi stěžovatelem a jeho nezletilými dětmi. Předběžnému opatření však podle stěžovatele zejména chybí zákonná opora, neboť je založeno na excesivní interpretaci ust. § 76b občanského soudního řádu.

Stěžovatel prohlásil, že práva dětí a nezletilých právní řád neponechává bez ochrany, leč k tomu slouží jiné prostředky. Konkrétně se jedná o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé; dle ust. § 27 odst. 3 zákona o rodině je opatrovnický soud oprávněn omezit či zakázat styk rodiče s dítětem. V odůvodněných případech může opatrovnický soud rozhodovat i formou předběžného opatření, nikoli však dle ust. § 76b o. s. ř. Stěžovatel dále doplnil, že v současné době probíhá řízení o úpravě jeho styku s nezletilými dětmi.

Stěžovatel dodal, že předběžné opatření dle ust. § 76b o. s. ř. je výjimečným dočasným opatřením, které poskytuje ochranu obětem domácího násilí tak, že jim vytváří prostor uspořádat si osobní život tím, že potenciálnímu (možnému) pachateli domácího násilí je bráněno v přístupu do společného obydlí. V žádném případě - podle názoru stěžovatele - nesmí sloužit jako prostředek řešení neshod rodičů na výchově jejich společných dětí. V uvedeném postupu proto stěžovatel spatřuje též porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť ve věci měl rozhodovat soud opatrovnický.

Podle stěžovatele byl další vývoj ten, že usnesením Okresního soudu v Semilech č. j. 0 Nc 61/2011-23 ze dne 15. 9. 2011 bylo předběžné opatření prodlouženo o jeden měsíc, tj. do 19. 10. 2011; dalším usnesením č. j. 0 Nc 62/2011-8 ze dne 14. 10. 2011 pak okresní soud předběžné opatření prodloužil až do 19. 8. 2012, což potvrdil Krajský soud v Hradci Králové (pozn. uvedená rozhodnutí nejsou napadena ústavní stížností). Stěžovatel pokračoval, že výslovně je v o. s. ř. stanoveno, že celková doba trvání opatření nesmí přesáhnout jeden rok. V projednávaném případě došlo k tomu, že předběžné opatření bylo prodlouženo až na maximální mez s odůvodněním, že rozpad manželského vztahu je "evidentně konfliktní", opatrovnické řízení týkající se poměrů nezletilých dětí není dosud ukončeno (a vzhledem k postoji účastníků to ani nelze v dohledné době očekávat), takže není zatím ani možné manželství rozvést. Právě vzhledem k přetrvávajícím konfliktním situacím, u nichž nelze předpokládat jejich smírné vyřešení v brzké době, prodloužil soud předběžné opatření na maximální možnou dobu 1 roku, tedy do 19. srpna 2012.

V doplnění ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 10. 5. 2012, stěžovatel uvedl, že v daném případě bylo vydáno prvostupňové (prozatím nikoli pravomocné) rozhodnutí, kterým byly nezletilé děti svěřeny do výchovy matky. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice prozatím rozvedeno nebylo, upravena však byla výchova a výživa nezletilých dětí a v současné době probíhá samostatné řízení, jehož předmětem je úprava styku stěžovatele s dětmi. Právě toto řízení je podle stěžovatele komplikováno předběžným opatřením, neboť vedlejší účastnice zastává názor, že dokud předběžné opatření trvá, je bezpředmětné o úpravě styku otce s dětmi jakkoli jednat.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatel, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení.

V posuzované ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti rozhodnutí o předběžném opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, která však spočívá nikoliv v posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření; to je zásadně věcí soudů obecných, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. To vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171); podstatou přezkumu je posouzení ústavnosti takového rozhodnutí jen z toho pohledu, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný charakter, neboť jím konečný výsledek sporu ve věci samé prejudikován není.

Z obsahu napadených rozhodnutí je dle Ústavního soudu patrné, že soudy podmínky pro vydání předběžného opatření zvážily řádně. Ústavní soud se v projednávané věci mohl soustředit toliko na otázku, zda ze strany obecných soudů nedošlo ke zjevnému, resp. extrémnímu vybočení ze zákonných zásad. Takové pochybení v jejich rozhodnutí však neshledal.

Ani v předmětné věci tedy Ústavní soud neposuzoval projednávanou věc odlišně od své ustálené judikatury. Dospěl k závěru, že napadené usnesení bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona; usnesení - zejména odvolacího soudu - pak dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno a vypořádává se v náležitém rozsahu i s námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání. Napadená usnesení o vydání předběžného opatření byla řádně vydána i odůvodněna, v souladu s ust. § 76b o. s. ř., upravujícím ochranu před domácím násilím; to bylo, jako soudy konstatovaly, podepřeno lékařskými zprávami, policejními záznamy i psychologickým vyšetřením. Neobstojí proto námitka stěžovatele, že byl odňat svému zákonnému soudci, založená na jeho konstrukci, že měl správně rozhodovat soud opatrovnický. Soudy rozhodovaly na základě shora uvedeného zákona (totiž občanského soudního řádu) z důvodů, které jeho aplikaci umožňovaly, resp. vyžadovaly.

Pokud stěžovatel protestuje proti prodlužování předběžného opatření, provedenému dalšími rozhodnutími, na která v ústavní stížnosti, resp. v jejím doplnění odkazuje, je nutno uvést, že Ústavní soud mohl přezkoumat jen ústavní stížností výslovně napadená rozhodnutí a žádná další či jiná. Pro úplnost lze však dodat, že dne 19. 8. 2012 platnost předběžného opatření skončí a příslušný soud bude rozhodovat o úpravě styku stěžovatele s dětmi (poznámka: v této věci již jedná, jak plyne z doplnění ústavní stížnosti); proto námitka, že toto řízení je komplikováno vydaným předběžným opatřením, postrádá smyslu.

Ústavní stížnost je zjevně založena na několika odlišných právních názorech stěžovatele od názoru obecných soudů, jak měly tyto soudy v řízení postupovat. Jejich závěry ve věci však nelze považovat za nepředvídatelné a ani z jejich odůvodnění se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatele. Jejich rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a je tedy možno se s nimi ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2012

Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.