I. ÚS 3650/16
I.ÚS 3650/16 ze dne 5. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti RiPSS Invest, s. r. o., Slezská 1668/56, Praha 2, právně zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3546/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 51 Co 80/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2016 sp. zn. 15 EXE 1314/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 11. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o úvěru, jejíž součástí byla i rozhodčí doložka, podle níž spory mezi stranami budou řešeny v rozhodčím řízení. Jelikož vedlejší účastník nehradil úvěr řádně, obrátila se stěžovatelka na rozhodce, který ve věci vydal rozhodčí nález, který zavázal vedlejšího účastníka k plnění. Následně vedlejší účastník podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, která však byla obecnými soudy zamítnuta.

Jelikož vedlejší účastník rozhodčím nálezem uloženou povinnost dobrovolně nesplnil, podala stěžovatelka exekuční návrh. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu však byla exekuce zastavena, a to z důvodu její nepřípustnosti podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (exekuční titul byl obvodním soudem považován za nicotný právní akt). K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Městský soud v Praze, který však usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.

Podle stěžovatelky tak nastala absurdní situace, kdy sporný rozhodčí nález nebyl zrušen, avšak exekuce vedená na jeho základě byla zastavena. Podle mínění stěžovatelky nemůže podat nový návrh na zahájení řízení, neboť tomu brání překážka věci rozhodnuté. Stěžovatelka tak nemá podle jejího mínění žádnou možnost, jak se domoci vrácení dluhu. Jestliže zákonodárce umožnil řešit spory v rozhodčím řízení, tak podle stěžovatelky nemají obecné soudy do tohoto práva zasahovat. Exekuční řízení se podle stěžovatelky stává dalším opravným řízením sui generis, cílem exekučního řízení není opětovné přezkoumávání exekučního titulu.

Uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1.
III.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Ústavní soud má za to, že se obecné soudy problémem vykonatelnosti rozhodčího nálezu dostatečně zabývaly a vzhledem k existenci jednoznačné judikatury týkající se rozhodčích nálezů vydaných osobami, které k takovému úkonu nemají dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů, pravomoc (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012), od které Ústavní soud nemá důvod se odchylovat, se s jejich závěry lze zcela ztotožnit.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto považovaly dotčený rozhodčí nález za nulitní právní akt, jemuž nelze přisoudit žádné právní účinky (k nulitním právním aktům obecně srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 78/06). Za tohoto stavu věci je vyloučeno, aby takový rozhodčí nález zakládal překážku věci rozhodnuté (res iudicatae) a že by v dané věci nemohla být podána žaloba před obecnými soudy. Ve své podstatě by takový přístup k věci představoval denegatio iustitiae, což je nepřípustné (a to i za situace, kdy se stěžovatelka na příčině nulitnosti sama podílela).

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.