I. ÚS 365/10
I.ÚS 365/10 ze dne 22. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Pakoměřická 5, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, č. j. 64 Co 64/2009-156, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud"), kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 11. 2008, č. j. 10 C 264/2006-108, tak, že se zamítá žaloba stěžovatele, aby žalované Ji-Fa, spol. s r. o., IČ 25097717, se sídlem Aloisovská 134, Praha 9, byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dále rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 24 900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť dle jeho názoru nebyla věc spravedlivě projednána, když byla v jeho případě fakticky porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť s ohledem na rozsáhlé doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu i s ohledem na fakt, že tímto rozsáhlým doplněním dokazování měly být prokazovány skutečnosti, o kterých dosud nebylo provedeno žádné dokazování, neměl odvolací soud takové rozsáhlé doplnění dokazování provádět, neboť se tím de facto postavil do pozice prvoinstančního soudu, proti jehož rozhodnutí již není (s ohledem na nepřípustnost dovolání ve věci) žádný opravný prostředek možný. Takový postup soudu dle stěžovatele není ani v souladu s právem na svého zákonného soudce, garantovaným v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se domáhal zaplacení částky 5 000,- Kč s příslušenstvím jako kupní ceny oproti povinnosti vrátit předmět kupní smlouvy.

Žalobě stěžovatele bylo rozhodnutím soudu prvního stupně vyhověno. Stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval všemi podstatnými skutečnostmi, přičemž současně zdůvodnil, proč soud prvního stupně neprovedl výslech svědků F. V., R. Č. a J. V. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná společnost odvolání. Odvolací soud však dle stěžovatele provedl nestandardně rozsáhlé doplnění dokazování, a to rovněž výslechem uvedených svědků. Rozhodnutí odvolacího soudu, jak uvádí stěžovatel, bylo právě opačné než rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy odvolací soud měl rozhodnutí odůvodnit pouze důkazy provedenými v rámci odvolacího řízení, bez přihlédnutí k důkazům provedeným před soudem prvního stupně. Odvolací soud dle stěžovatele zcela "ignoroval spřízněnost a úzkou propojenost všech tří svědků, když jeden z nich byl jednatelem prodávajícího, druhý de facto jeho zaměstnancem a třetí blízkým spolupracovníkem, když navíc všichni v rámci svých výpovědí potvrdili nejen vzájemné přátelské vztahy, ale i to, že s k výslechu dostavili společně a předtím celou záležitost probírali." Stěžovateli navíc mělo být znemožněno prokázat nepravdivost a zjevnou účelovost výpovědí těchto svědků. Tento postup měl odvolací soud navíc provést za situace, kdy bylo zřejmé, že s ohledem na bagatelnost nelze v této věci podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Argumentaci odvolacího soudu stěžovatel označuje jako zcela účelovou a odporující platné zákonné úpravě.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

II.

Z předložených rozsudků obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou ze dne 11. 9. 2006, doplněnou dne 16. 4. 2007, domáhal, aby žalované společnosti byla uložena povinnost vrátit stěžovateli kupní cenu ve výši 5 000,- Kč a zaplatit stěžovateli úroky z prodlení z této částky. Rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. 10 C 264/2006-53, Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě stěžovatele. Žalovaná společnost však proti tomuto rozsudku podala odvolání, o němž bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008, č. j. 64 Co 56/2008-73, rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací k tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 11. 2008, č. j. 10 C 264/2006-108, bylo žalobě stěžovatele opět vyhověno. Soud prvního stupně tak výrokem I. rozhodl, že žalovaná společnost je povinna stěžovateli zaplatit částku ve výši 5 000,- Kč včetně příslušenství oproti povinnosti stěžovatele vrátit žalované společnosti předmět kupní smlouvy (CD přehrávač), a výrokem III. rozhodl tak, že žalovaná společnost je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 31 018,- Kč. V rámci odůvodnění soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že zamítl návrh žalované společnosti na výslech shora uvedených svědků, neboť toto doplnění dokazování je nadbytečné.

Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala žalovaná společnost odvolání, v němž zejména uvádí, že v napadané části je rozsudek věcně a právně nesprávný, spočívá na nesprávném právním posouzení, je v rozporu s provedenými důkazy a rovněž v rozporu se skutečným stavem věci a spočívá na neúplně zjištěném stavu věci. Žalovaná společnost dále uvádí, že předání předmětu reklamace je nezbytnou podmínkou k tomu, aby reklamaci bylo možno považovat za řádně uplatněnou, nicméně dle jejího tvrzení a rovněž z důkazů vyplývá, že stěžovatel odmítl předmětné zboží předložit a rovněž odmítal předložit doklad o koupi zboží. Dále uvedla, že za této situace je výslech (shora uvedených) svědků nutný a bez jeho provedené není řádné objasnění věci možné.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, č. j. 64 Co 64/2009-156, bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá žaloba stěžovatele a že stěžovatel je povinen žalované společnosti zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 24 900,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně opřel svůj závěr o oprávněnosti stěžovatele odstoupit od kupní smlouvy o ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, aniž si ozřejmil, že řádná reklamace je podmíněna předáním věci. Úvaha soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel se snažil poskytnout žalované společnosti součinnost, však dle odvolacího soudu spočívala na nedostatečném skutkovém základě, proto odvolací soud v tomto směru zopakoval provedené důkazy a dokazování dále doplnil. Dle odvolacího soudu zejména bylo prokázáno, že stěžovatel přes výzvu jednatele žalované společnosti vadný přístroj nepředal prodávajícímu k posouzení vytčené vady. Odvolací soud tak odůvodnění uzavřel konstatováním, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že žalovaná společnost odmítla sepsat protokol nebo dát stěžovateli potvrzení o převzetí vadné věci, resp. se mu nepodařilo prokázat, že reklamace byla bezvýsledná pro postoj žalované společnosti, která mu neměla poskytnout součinnost. Za této situace tak dle odvolacího soudu nemohla nastat fikce subjektivní neodstranitelnosti vady ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, stěžovatel tedy neměl právo od smlouvy odstoupit a požadovat vrácení kupní ceny oproti vrácení předmětu koupě.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a vyžádaným spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť odvolací soud se věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí, proč změnil rozsudek soudu prvního stupně, řádně odůvodnil. Z postupu odvolacího soudu není nijak zřejmé, že by v řízení postupoval účelově, resp. že by prováděl doplnění dokazování v "nestandardním rozsahu."

Jestliže odvolací soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který garantuje právo na zákonného soudce.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.