I. ÚS 364/05
I.ÚS 364/05 ze dne 25. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická č. 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 311/2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 50 To 82/2004, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 2. 2004, čj. 9 T 54/2003 - 458, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností Ing. S. N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Tachově (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, pro porušení práva na rovnost před zákonem podle čl. 37 odst. 3 Listiny v souvislosti s čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a pro porušení presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem, ve spojení se shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Trestný čin spáchal tím, že v rozporu s technologickým postupem a technickými podmínkami sušil v sušící peci dřevo, ačkoli věděl, že tato pec byla určena k jinému účelu. Tím došlo ke vzniku požáru se škodou ve výši 5 653 530,-- Kč a způsobení obecného ohrožení. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou v trvání jednoho roku.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel vidí v tom, že byl odsouzen bez řádného prokázání skutkového stavu věci, neboť obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, nepřihlédly k jeho tvrzení, ke všem provedeným důkazům a k rozporu mezi odborným vyjádřením a znaleckým posudkem ve vztahu k příčině požáru a místa jeho vzniku. Soud určil jako příčinu požáru tepelné samovznícení borového dřeva suchou destilací vysoušeného dřeva, přesto, že znalec J. V. potvrdil, že je téměř nemožné, aby došlo ke vzniku požáru uvnitř vysoušecí pece. Současně nebylo dostatečně prokázáno ani místo vzniku požáru. Tvrzení znalce B. B., že požár vznikl uvnitř pece, odporuje tvrzení znalkyně M. Š. a znalce J. V.. K těmto rozporům měl soud nařídit provedení nového znaleckého posudku, což neučinil. Rozpory, týkající se příčiny požáru a jeho místa, neodstranil ani odvolací soud ani Nejvyšší soud ČR, který se navíc meritem věci vůbec nezabýval

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací v ústavní stížnosti a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podle povahy stěžovatelových tvrzení lze usoudit, že nesouhlasí s tou verzí skutkového děje, ke které dospěly obecné soudy, a s jeho trestní odpovědností z toho vyplývající. Svou povahou jsou však tvrzení, na nichž stěžovatel založil svou ústavní stížnost, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů. Těmto soudům není nadřízen. Proto mu, v daných souvislostech, nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do jejich činnosti mu přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takový stav však v posuzované věci neshledal.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu vyplývá, že obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 TrŘ). Obecné soudy se zabývaly příčinou požáru i místem jeho vzniku. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá, že ohnisko požáru bylo v sušící peci. K požáru došlo suchou destilací vysoušeného borového dřeva a jeho následným vznícením. K tomuto závěru dospěly obecné soudy na základě znaleckého posudku z oboru požární ochrany, odborných vyjádření požárních a požární chemie. Znalec i zpracovatelé odborných posudků při hlavním líčení uvedli, že dřevo v peci bylo rovnoměrně prohořelé, nebyly zde pouze ohořelé kousky, tzn. že muselo dojít k suché destilaci. Kdyby ohnisko požáru bylo jinde, pec by, vzhledem ke své izolaci, dřevo před požárem chránila a nemohl by na něm být takový nález. Příčinou požáru byla suchá destilace dřeva, k níž dochází dlouhodobým působením teploty min. 100° C, což platí zejména o borovém dřevu. Z odborného vyjádření M. Š. a znalce B. B. vyplynulo, že k suché destilaci může dojít i za kratší dobu, která odpovídá zjištěným časovým údajům v dané věci, ovšem teplota by musela být vyšší. To znamená, že buď došlo k poruše anebo stěžovatel nastavil vyšší teplotu než jím uváděných 90° C. Vzhledem k tomu, že technická závada byla vyloučena, zůstala jako jediná logická možnost, že stěžovatel, nejméně v některém z posledních cyklů, nastavil v peci teplotu min. 100° C, ale spíše vyšší. V peci došlo k nárůstu teploty, k suché destilaci a následnému vzplanutí dřeva vlivem pootevření klapky tlakem plynů uvolněných ze dřeva.

Na těchto závěrech setrval i odvolací soud, který v rámci dokazování provedl důkaz znaleckým posudkem znalce J. V. a jeho výslechem. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že setrval na závěrech znalce B. B., a nikoli znalce J. V., neboť tento znalec vycházel z tvrzení stěžovatele, že nastavil teplotu pece na max. 90° C, ačkoli bylo prokázáno, že nastavená teplota byla podstatně vyšší při absenci technické poruchy. Obecné soudy současně uvedly, že stěžovatel byl seznámen s technickými podmínkami pro sušící pec a věděl, že je určena k jinému účelu. Stěžovateli bylo také známo, s ohledem na jeho vzdělání, že ze dřeva se při jeho zahřívání uvolňují plyny a dochází ke vzniku nebezpečí výbuchu. Proto je dřevo nevhodné pro sušení v předmětné sušící peci.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), vyvodily právní závěr o vině stěžovatele, který má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§ 125 odst. 1 TrŘ). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

K námitce stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud dodává, že je zcela na úvaze obecných soudů, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stranami navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů je možno učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele. V dané věci obecné soudy odůvodnily zamítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování provedením dalších znaleckých posudků jako nadbytečné, s ohledem na již provedené znalecké posudky (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Nejde tedy o tzv. opomenuté důkazy podle judikatury Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovatelem tvrzený čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR. Přitom čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2006

František Duchoň, v. r. předseda I.senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.