I. ÚS 3633/12
I.ÚS 3633/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. K., zast. JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Pekařská 21, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně 21. června 2012 č. j. 18 Co 107/2012-200 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. prosince 2009 č. j. 7 C 158/2009-162, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") a požadoval jejich zrušení. K věci uvedl, že rozsudkem okresního soudu byl zamítnut jeho návrh na určení, že je dědicem zůstavitele B. K. a že rozsudkem krajského soudu byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Ústavní stížnost odůvodnil tvrzením, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na vlastnictví majetku a právo na dědictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože soud dospěl k chybnému rozhodnutí, které bylo podmíněno nesprávným hodnocením důkazů a nepřipuštěním důkazů dle jeho názoru pro celou věc stěžejních, a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny odmítnutím doplnění dokazování a použitím neověřených a účelových informací sdělených soudu protistranou, právo na rovnost v právech podle čl. 1 a čl. 37 Listiny, protože byla důkazům prováděným z podnětu žalované věnována jednostranná zvýšená pozornost, a to především těm, které vedly k závěru, že stěžovatel není a nemohl být oprávněnou osobou.

Ve druhé části ústavní stížnosti konkretizoval stěžovatel skutkové okolnosti sporu. Informoval, že dne 16. 2. 2009 zemřel B. K. se zanecháním závěti ustanovující univerzální dědičkou žalovanou L. K. Na základě usnesení okresního soudu podal stěžovatel žalobu proti závětní dědičce na určení, že je dědicem, neboť je synem zůstavitelova bratra. Zůstavitelovu závěť považoval za absolutně neplatnou, protože zůstavitel dlouhodobě trpěl duševní poruchou - paranoidní schizofrenií s postprocesuálním defektem osobnosti. Navíc je stěžovatel přesvědčen, že zemřelý neučinil tento právní úkon svobodně, protože byl dlouhodobě pod vlivem závětní dědičky, která ještě za jeho života dosáhla toho, že ho přiměla k darování podílu na nemovitostech, o čemž probíhal soudní spor. Okresní soud žalobu zamítl, stěžovatel proti rozsudku podal odvolání a řadu konkrétních námitek vůči postupu soudu prvního stupně, a krajský soud napadený rozsudek potvrdil. Hodnocení obsahu rozsudku krajského soudu stěžovatel započal větou, že "Krajský soud ve svých závěrech konstatoval, že ...", větu však nedokončil. Znovu zopakoval výčet ustanovení Listiny, jejichž porušení tvrdí, a konkretizoval svoje představy o okolnostech, které k porušení vedly, a jež zobecnil v předchozí části. V závěru informoval, že je na vyžádání soudu ochoten dosvědčit i dodat potřebná svědectví a důkazní materiál.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 11: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 37: 1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. 2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. 3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. 4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Čl.38: 1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. 2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Žalobou se stěžovatel u okresního soudu domáhal určení, že je dědicem zůstavitele B. K. a že je účastníkem dědického řízení. Návrh odůvodnil tak, že závěť, kterou zůstavitel zanechal, je právním úkonem absolutně neplatným, neboť zůstavitel jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto úkonu neschopným. Předmětem dědění byl spoluvlastnický podíl zůstavitele na konkrétních nemovitostech v kat. úz. I., druhým spoluvlastníkem je stěžovatel. Zůstavitel pořídil o svém majetku závěť ve formě notářského zápisu, kterou veškerý svůj majetek pro případ smrti odkázal žalované. Předmětný spoluvlastnický podíl převedl zůstavitel ještě za svého života darovací smlouvou na žalovanou, stěžovatel se u Okresního soudu Brno-venkov domáhal určení, že vlastníkem podílu je zůstavitel, protože při darování nebylo respektováno jeho předkupní právo. V průběhu tohoto řízení byl zkoumán zdravotní stav převodce (sc. zůstavitele), podle znaleckého posudku sice trpěl duševní poruchou, jeho stav byl kompenzovaný a nacházel se v uspokojivé sociální remisi, proto duševní porucha neměla vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. V průběhu jednání byl nárok stěžovatele uznán, tudíž soud rozhodl rozsudkem pro uznání. Také v tomto řízení byl vypracován znalecký posudek, z něhož vyplynul závěr, že duševní porucha zůstavitele byla ke dni pořízení závěti dlouhodobě kompenzována, že nebyl dán důvod ke zpochybňování jeho způsobilosti k právním úkonům. Na zjištění zdravotního stavu zůstavitele byly zaměřeny i další důkazy (výslechy ošetřujících lékařů, notáře sepisujícího závěť); provedeny byly i další důkazy navržené stranami a objasňující vztah (údajně konfliktní) stěžovatele k zůstaviteli. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žaloba není důvodná, protože tvrzení o neplatnosti závěti byla vyvrácena, a to zejména závěry znaleckého posudku, neshledal ani nedostatek svobody při pořízení závěti. Další důkazy (např. vyžádání veškeré zdravotnické dokumentace, důvody odvozu zůstavitele z penzionu do nemocnice, dotaz na notáře, zda knihy obsahující záznamy o provedených notářských úkonech obsahují řádky předtištěné nebo zda si notář sám řádky pravítkem dělá, a z jakého důvodu chybí uvedení čísla notářského zápisu, provedení exhumace popela, zda zůstavitel nebyl zavražděn) okresní soud zamítl pro nadbytečnost, přičemž důvody podrobně vysvětlil (srov. str. 9 až 11 odůvodnění rozsudku). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání s tvrzením o neúplném zjištění skutkového stavu kvůli neprovedení důkazů jim navržených a o nesprávných právních názorech. Odvolacími námitkami se krajský soud podrobně zabýval a neshledal je důvodnými a dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by závěť byla neplatná, ať už z důvodu nezpůsobilosti zůstavitele, nebo z důvodu, že ho neučinil svobodně; ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel není dědicem po zůstaviteli, proto prvostupňový rozsudek potvrdil.
III.

Po seznámení se s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i tvrzeného porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, či dalších výše uvedených ustanovení Listiny, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadeným rozsudkem okresního soudu a krajského soudu nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhá vůči závětní dědičce určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, tudíž předpokladem jeho úspěchu je prokázání neplatnosti pořízené závěti. Přitom z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v otázce platnosti, resp. neplatnosti závěti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se oba soudy vypořádaly se stěžovatelovými námitkami a návrhy, zejména s těmi, které zcela evidentně nebyly způsobilé objasnit skutkový stav věci (tím spíše, že stěžovatel byl v řízení před oběma soudy kvalifikovaně zastoupen).

Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 1 Listiny (str. 7 ústavní stížnosti), neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální základní právo, ale vypočítá hodnoty, jež jsou základním pilířem každé demokratické společnosti (věta první), a charakterizuje základní práva a svobody (věta druhá). Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.