I. ÚS 3632/12
I.ÚS 3632/12 ze dne 31. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 1/2012 ze dne 11. května 2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 83/2012 ze dne 9. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v trestní věci proti němu vedené a domáhá se jejich zrušení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, jichž se dopustil jednáním ve skutkové větě popsaným a za něž mu byl uložen podle § 173 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla stanovena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Odvolací soud druhým z označených rozhodnutí odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně s podrobným zdůvodněním podle § 256 trestního řádu zamítl. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud, po konstatování dodržení všech zásadních procesních ustanovení trestního řádu soudem I. stupně, se také zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry jmenovaného soudu. Přitom uvedl, že soud I. stupně nepochybil, když ve svých závěrech týkajících se viny stěžovatele vycházel z výpovědi poškozené L. K., která opakovaně a shodně popsala průběh celého činu a její výpověď, naprosto neměnná, je tudíž věrohodná. Naopak důkazy, které podle stěžovatele vyznívají v jeho prospěch, hodnotil odvolací soud ve srovnání s výpovědí poškozené, z důvodů které podrobně rozvedl, jako zcela nevěrohodné a smyšlené.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě shodně jako v odvolání dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením, zpochybňuje skutková zjištění soudu I. stupně, která považuje za nedostatečná s tím, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost. Tvrdí, že obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jeho obhajobou, důkazy hovořící v jeho prospěch pominuly či hodnotily zcela opačně a zejména neprovedly dokazování celostně v navrženém rozsahu. Uvádí, že soud evidentně pomíjí to, že nejzásadnějším úkolem orgánů činných v trestním řízení není prokázání viny obžalovanému, nýbrž objasnění věci coby celku, přičemž součástí tohoto procesu může, ale v žádném případě nemusí být závěr soudu o vině obviněného. Konstatuje dále, že hodnocení obhajoby jako nevěrohodné je jistě možné, ale případné zjištění nepřesností nelze bez dalšího interpretovat jako pozitivní důkaz o vině, jak to při evidentně chudé důkazní situaci činí obecné soudy. Zdůrazňuje také, že v daném případě - který je do značné míry atypický v tom, že stěžovatel byl zadržen 2 dny po činu, bezprostředně poté, co jej jako pachatele skutku policii označila poškozená - se již v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení dopustily závažných procesních pochybení, když nebyly řádně zajištěny veškeré použitelné důkazy (pachové stopy a daktylostopy, standardní rekognice) a, ač v tomto směru odvolací soud obhajobě přisvědčil, nevyvodil z toho pro rozhodování žádný relevantní závěr stejně jako z výsledku zkoumání vzorku DNA. Z prvotního popisu pachatele poškozenou v trestním oznámení, jež dále rozebírá, je podle stěžovatele také zřejmé, že se neshoduje s realitou, stěžovatel má naopak za to, že z důvodů, které dále rozvádí, je podle něj mimo jakoukoliv racionální pochybnost, že pokud by policie vycházela striktně z popisu pachatele zaneseného v rámci trestního oznámení, mezi podezřelé by stěžovatele nezařadila a věc by tak zůstala zřejmě neobjasněna. Předkládá dále svůj názor na hodnocení jednotlivých provedených důkazů. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předchozím řízení a v odvolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Soud I. stupně i soud odvolací se danou věcí řádně zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně a logickým způsobem rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, v podstatě shodné jako námitky ústavní stížnosti. Poukázal tak zejména na věrohodnost výpovědi poškozené, na rozdíl od svědků, domnělého pachatele P. B., obžalovaného i jeho bývalé manželky, na faktickou rekognici v situaci, kdy poškozená sama (bez přítomnosti policie, kterou následně uvědomila) na ulici poznala stěžovatele mezi více lidmi podle obličeje, chůze a kšiltovky, kterou měl na sobě v době činu, přitom se vyjádřil i k poukazu stěžovatele na prvotní popis poškozené v trestním oznámení, kdy mimo jiné také uvedl, že soud se sám přesvědčil o tom, že stěžovatel je na prvý pohled neurčitého věku. Zdůvodnil rovněž neprovedení výslechu v odvolacím řízení navrženého svědka a opodstatněně poukázal na soudem I. stupně řádně zjištěný skutkový stav. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.