I. ÚS 3621/12
I.ÚS 3621/12 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Sdružení vydíraných občanů ozbrojeným komandem o. s., se sídlem Štarnov 14, 783 14 Štarnov, Pavla Škrance a Jaromíra Volfa, zastoupených JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou, se sídlem Hlavní třída 904/8, 787 01 Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 4 T 187/2010, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 55 To 119/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 615/2012, spojené s návrhem na zrušení § 51 zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 51 zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2012, stěžovatelé napadli usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 4 T 187/2010 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo dle § 314c odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") za použití § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní stíhání obviněných Karla Vaniše, Martina Nečase, Pavla Staffy, Daniela Jeništy, Petra Kočendy, Jiřího Prokopa, Jana Bilanského, Ing. Ladislava Matěje, Martina Krobota, Petra Katzera, Slavomíra Kunze, Tomáše Balona a Pavla Heřmánka pro trestný čin útisku podle § 237 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadli usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 55 To 119/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo rozhodováno o stížnosti Okresního státního zastupitelství v Olomouci proti usnesení okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 615/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto dovolání Nejvyššího státního zastupitelství proti usnesení krajského soudu.

Jak stěžovatelé vysvětlují v ústavní stížnosti, jakožto poškození brojí proti zastavení trestního stíhání pracovníků společnosti ČEZ Měření s. r. o. pro útisk odběratelů při projednávání údajných neoprávněných odběrů elektrické energie. K útisku mělo dojít tím, že při provedené kontrole odběrných míst a konstatování, že na elektroměru jsou znaky umožňující předpokládat, že do elektroměru bylo zasaženo a že zde půjde o neoprávněný odběr, byli odběratelé bez milosti od sítě odpojeni, aniž by měli možnost zabezpečit svůj majetek tak, aby přerušením dodávky elektrické energie nedošlo k jeho poškození. Dále pak odběratelé byli zváni k projednání neoprávněného odběru a nuceni k tomu, aby se přiznali, že do elektroměru zasahovali nebo si to nechávali dělat a tlačeni k tomu, aby potvrzovali dobu tohoto neoprávněného odběru a výši stáčené elektřiny. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5302/2008 přitom konstatoval, že takovéto okamžité odpojení ze sítě nebylo energetickým zákonem č. 458/2000 Sb. v letech 2006-2008 u případů, které obžaloba obsahovala, dovoleno. Dle citovaného rozhodnutí lze odběratele odpojit v případě zjištěného neoprávněného odběru až poté, co neuhradí vyčíslenou škodu, nikoliv v okamžiku kontroly. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obvinění svým jednáním (to jest seznámením odběratelů s tím, že podmínkou obnovení dodávky elektrické energie je úhrada náhrady škody) nemohli naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu útisku, neboť jejich úmysl nesměřoval k nezákonnému zneužití stavu tísně či závislosti. Dle názoru stěžovatelů však jestliže rozhodnutím téhož soudu ve věci 33 Cdo 5302/2008 je konstatováno, že odpojit od dodávky elektrické energie bylo možno až poté, co byla stanovena výše škody, pak tím, že je odběratel ihned při kontrole od sítě odpojen, je uváděn do tísně a v každém případě jde o útisk.

Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí a také § 51 zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), upravující problematiku neoprávněného odběru elektřiny z elektrizační soustavy, zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud, Okresní státní zastupitelství v Olomouci, krajský soud a Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatelů nebyla porušena a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že s ústavní stížností napadenými rozhodnutími nesouhlasí z důvodů, které již uvedlo v podaném dovolání. Ústavní stížnost nicméně přesto navrhlo odmítnout s tím, že byla podána osobami k tomu zjevně neoprávněnými, neboť výroky o zastavení trestního stíhání nemohlo bezprostředně dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 157/06, II. ÚS 733/09, IV. ÚS 1673/09).

Vedlejší účastníci Martin Krobot, Jiří Prokop, Jan Bilanský, Karel Vaniš, Martin Nečas, Pavel Staffa, Daniel Jeništa, Petr Kočenda, Ing. Ladislav Matěj, Petr Katzer, Slavomír Kunz, Tomáš Balon a Pavel Heřmánek nejprve poznamenali, že Sdružení vydíraných občanů ozbrojeným komandem o. s. nebylo stranou předmětného trestního řízení a právo podat ústavní stížnost mu tedy vůbec nepřísluší. U zbylých stěžovatelů - fyzických osob - pak mají pochybnosti, zda ústavní stížnost může být považována za včasnou, kdy k podání dovolání nebyli oprávněni a případná lhůta k podání ústavní stížnosti jim musela běžet již od doručení druhostupňového rozhodnutí. K vlastnímu obsahu ústavní stížnosti sdělili, že není vůbec jasné, jaká ústavně zaručená práva stěžovatelů by měla být porušena. Stěžovatelé nadto uvádějí tvrzení, která již byla v průběhu řízení vyvrácena, popřípadě vůbec nebyla jeho předmětem, nehledě k tomu, že i v případě jejich pravdivosti by stále platilo, že nemohlo jít o trestnou činnost pro nedostatek úmyslného zavinění. Ústavní stížnost navrhli zamítnout.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelům k případné replice. Ti této možnosti využili a reagovali zejména na námitku někdejších obviněných, že nebyla porušena základní práva stěžovatelů. Stěžovatelé vysvětlují, že se jim jedná o ochranu práva vlastnického, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy trestnými činy jim byla způsobena finanční škoda. K takovéto škodě na majetku stěžovatelů Škrance a Volfa došlo odpojením od elektřiny. Vystavováním faktur a následným vymáháním fiktivních částek (které stále pokračuje) pak dále došlo k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatelé původně formálně napadli předmětná rozhodnutí v celém rozsahu, nicméně nyní ve své replice upřesňují, že ústavní stížností napadají pouze výroky o náhradě škody.
III.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky.

Za situace, kdy stěžovatelé svoji ústavní stížnost směřují (jak vyplývá z upřesnění jejich návrhu v podané replice) výhradně k náhradě finanční újmy, kdy napadají pouze výroky o náhradě škody, není dán prostor k intervenci Ústavního soudu, neboť stěžovatelé mohou svá vlastnická práva hájit v prostoru daném normami občanskoprávními.

Nutno zdůraznit, že adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu. Nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku. Napadené usnesení nezbavuje stěžovatele možnosti podání žaloby v občanskoprávním řízení, respektive možnosti uplatňování námitek příslušného druhu proti žalobě, která by byla podána proti nim.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Za této situace již Ústavní soud nepovažoval za nutné blíže hodnotit vedlejšími účastníky uváděné pochybnosti o splnění dalších náležitostí k podání ústavní stížnosti, byť na okraj lze uvést, že kupříkladu o její včasnost lze mít bezpochyby vážné pochybnosti za situace, kdy stěžovatelé dovozují běh lhůty od rozhodnutí dovolacího soudu, ač toto rozhodnutí neobsahuje žádný výrok o náhradě škody, byť stěžovatelé uvádějí, že pouze takovéto výroky ústavní stížností napadají.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.