I. ÚS 362/05
I.ÚS 362/05 ze dne 1. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů ing. F. K. a MUDr. B. K., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem v Plzni, Plynární 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 13 Co 835/2003-118 ze dne 19. 2. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu pro Plzeň - sever č.j. 5 C 1/2003-99 ze dne 13. 8. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé (žalovaní) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 13 Co 835/2003-118 ze dne 19. 2. 2004, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Plzeň - sever č.j. 5 C 1/2003-99 ze dne 13. 8. 2003, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku označených nemovitostí. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatelé jsou od roku 1974 na základě dědického řízení a od roku 1981 na základě kupní smlouvy spoluvlastníky domu č.p. 43, k.ú. Horní Hradiště, s dalšími nemovitostmi. Vlastníkem domu č.p. 51 a dalších sousedních nemovitostí je žalobkyně. Pozemky žalobkyně těsně souvisejí s pozemky stěžovatelů. Mezi stěžovateli a žalobkyní je dlouholetý spor o hranice pozemků, který vedl k tomu, že stěžovatelé dali dne 3. 6. 2002 vytýčit hranice pozemků, aby dokázali žalobkyni nesprávnost jejího tvrzení, neboť na jejich pozemcích budovala bez řádného ohlášení či stavebního povolení stavby. Současně také došlo k překročení společných hranic pozemků. Geometrické zaměření dalo za pravdu stěžovatelům, na což žalobkyně reagovala žalobou o vydržení těchto pozemků a svá tvrzení stavěla na dobré víře předchozích vlastníků a jí samotné.

Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy neposoudily objektivně skutečnou "dobrou vůli", která vedla žalobkyni i jejího právního předchůdce k tomu, že nabyli přesvědčení, že pozemky jim patří a oni je v dobré víře užívají. Dále rovněž neposoudily řádně všechny provedené důkazy, zejména vyjádření předchozího vlastníka, který byl přesvědčen, že sporné pozemky jsou polovinou v jeho vlastnictví a polovinou ve vlastnictví žalobkyně, a historické polní náčrtky z poloviny minulého století. Rozhodnutím soudů tak nastala situace, že žalovaní nemohou své stavby řádně udržovat, neboť prostor zděné kolny žalobkyně je pouhých 40 cm od jejich staveb. Přesahy střechy jsou pak po rozhodnutí soudu na vydrženým pozemkem žalobkyně, která může vyžadovat jejich odstranění.

Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.

II.

Krajský soud v Plzni odkázal na své rozhodnutí, protože - podle jeho názoru - u věci nedošlo k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelů. Okresní soud pro Plzeň - sever ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť postupem soudů v této věci nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces, ani právo na vlastnictví majetku a jeho ochranu. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím nepřinášely.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 1/2003 vedený u Okresního soudu Plzeň - sever. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž byla podána žaloba o určení vlastnického práva ke specifikovaným částem pozemků. Po provedeném dokazování Okresní soud pro Plzeň - sever napadeným rozsudkem č.j. 5 C 1/2003-99 ze dne 13. 8. 2003 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí opřel o závěr, že žalobkyně (a její právní předchůdce) držela pozemky v dobré víře po dobu potřebnou pro jejich vydržení, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že by před rokem 2002 žalobkyně věděla o tom, že částečně užívá i pozemky žalovaných. Sami žalovaní v souladu s dlouhodobým faktickým stavem užívání pozemku - který obě rodiny uznávaly - původní oplocení zbourali a postavili na témže místě nové, čímž žalobkyni v dobré víře jen utvrdili. Dobrá víra na straně žalobkyně zanikla až v průběhu března 2002, kdy v rámci stavebního řízení o přístavbě domu žalobkyně stěžovatelé namítali, že užívá část jejich pozemků. Soud I. stupně do doby trvání dobré víry při držbě pozemků započetl i dobu, po kterou pozemky v dobré víře užíval právní předchůdce žalobkyně, tj. dobu od roku 1967 do dne 28. 1. 2002, kdy dům spolu s pozemky daroval žalobkyni.

Proti rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali pochybení tohoto soudu při zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem č.j. 13 Co 835/2003-118 ze dne 19. 2. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně, v souladu se skutkovými zjištěními uzavřel, že žalobkyně byla v dobré víře, že pozemky drží v tom rozsahu, jak jí patří. Tento závěr odvolací soud považoval za správný, neboť žalobkyně nepochybně byla v dobré víře, protože pozemky užívá ve stejném rozsahu, jak je byl oprávněn užívat z titulu vlastnického práva její právní předchůdce, a užívala je v rámci hranic vymezených plotem, který byl zbudován stěžovateli, případně jejich právními předchůdci.

Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 1814-157 ze dne 7. 4. 2005 jako nepřípustné. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno není.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, které vyzněly v jejich neprospěch. Obecně Ústavní soud již opakovaně rozhodoval, že neúspěch v soudním řízení neznamená, že neúspěšnému účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Jestliže totiž obecné soudy v řízení dodržely všechny zásady spravedlivého procesu, jak vyplývají z ústavního pořádku a z příslušné úpravy zákonné, pak porušení tohoto základního práva s úspěchem namítat nelze.

Hlavní námitky stěžovatelů směřují vůči procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy. Proces dokazování a hodnocení důkazů je veden zásadou volného hodnocení důkazů, která ve své zákonné podobě § 132 o.s.ř. stanoví hranice, v nichž se obecné soudy musí pohybovat. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že soudy jsou povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemných souvislostech. V odůvodnění rozhodnutí pak v návaznosti na proces hodnocení důkazů jsou povinny vysvětlit, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním a současně se musí vypořádat s důkazy opačnými. Na zjištěný a provedenými důkazy podložený skutkový stav potom obecné soudy aplikují příslušnou právní úpravu a vyvozují odpovídající právní závěry. Ústavní soud do uvedeného procesu - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - nezasahuje, pokud obecné soudy svou činnost realizují v intencích výše uvedené zásady. Zasáhnout do procesu hodnocení důkazů je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, došlo-li k vybočení z uvedených hranic, jestliže mezi zjištěným skutkovým stavem a aplikovanými právními závěry by bylo možné spatřovat extrémní rozpor, či pokud by byl postup obecných soudů svévolný, či by se výrazně odkláněl od zákonných procesních předpisů.

V předmětné věci - na základě posouzení soudního spisu - dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, mezi jejich závěry a provedenými extrémní rozpor spatřovat nelze a jejich postup byl zákonný a prostý znaků svévole. Na zjištěný skutkový stav aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem. Právem totiž obecné soudy dovodily, že žalobcům svědčí vydržení vlastnictví sporných nemovitostí, neboť se jim započítává i doba, po kterou je měl v oprávněné držbě jejich právní předchůdce (§ 134 odst. 1, 3 obč. zákoníku). Za tohoto stavu jsou napadená rozhodnutí logicky, zřetelně a dostatečně přesvědčivě odůvodněna, takže jsou i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.