I. ÚS 3610/16
I.ÚS 3610/16 ze dne 28. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kouřila, právně zastoupeného JUDr. Vlastimilem Staňkem, advokátem se sídlem Komenského 21a, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2016 č. j. 1 As 63/2016-45, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2016 č. j. 59 A 49/2015-64, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 8. 6. 2015 č. j. OÚPSŘ 100/2015-330-rozh. a rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou, Odboru stavebního a životního prostředí, Stavebního úřadu, ze dne 9. 1. 2015 č. j. 6816/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 11. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Magistrát města Jablonec nad Nisou vydal vedlejším účastníkům (stavebníkům) rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení garáže s dílnou umístěnou na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatele. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, neboť se stavbou nesouhlasil. Krajský úřad Libereckého kraje v záhlaví citovaným rozhodnutím toto odvolání zamítl. Stěžovatel se bránil správní žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, který ji však zamítl. Stejně pak bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem i o podané kasační stížnosti.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel vylíčil podstatu sporu mezi jím a vedlejšími účastníky, který spočívá ve výstavbě nemovitostí na sousedícím pozemku. Stěžovatel popsal charakter a vzájemnou orientaci sousedících pozemků. Podle jeho názoru dojde výstavbou na sousedním pozemku k zásadnímu snížení hodnoty jeho nemovitosti. Při hranici s pozemkem stavebníků měl stěžovatel jediné místo k rekreaci. Užívání tohoto místa bude v důsledku vysoké a rozměrné stavby vyloučené. K dalšímu znehodnocení pozemku stěžovatele má dojít stékáním soustředěných srážkových vod z pozemku stavebníků na pozemek stěžovatele. Stavební úřad podle mínění stěžovatele během ústního jednání zjevně stranil stavebníkům a v celém řízení nereagoval na vznesené námitky. Stavební úřad měl dle názoru stěžovatele po stavebnících požadovat předložení dokumentu o koordinační situaci na pozemku, posouzení odvodnění z vyježděné plochy příjezdové cesty ke garáži, posouzení míry zhoršení oslunění a osvětlení nemovitosti.

Podle náhledu stěžovatele bude nová zástavba výrazně omezovat jeho vlastnická práva, jež jsou mu garantována čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Veškerá negativa spojená se vznikem nové zástavby byla přenesena na stěžovatele. Dle stěžovatele jednal stavební úřad formalisticky, bez přihlédnutí ke spravedlivému rozvržení povinností vlastníků dvou sousedících pozemků. Ve správním řízení mělo být dotčeno právo na osobní přítomnost a efektivní vystupování před správním orgánem.

Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před správními a soudními orgány došlo k porušení jeho základních práv a svobod, garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Podle náhledu Ústavního soudu se námitkami stěžovatele dostatečně zabýval jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud. Oba soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vyložily svůj náhled na stěžovatelem vznesené námitky, přičemž podle Ústavního soudu jejich závěry nejsou natolik extrémní, že by bylo lze uvažovat o zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. V souvislosti s uvedeným je třeba opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí. Za výstižné pro danou věc považuje Ústavní soud charakterizování sporu Nejvyšším správním soudem, podle něhož se jedná o klasický střet vlastnických práv - vlastnického práva stěžovatele, který si chce užívat nerušený výkon svého práva k pozemku, mj. i práva na soukromí a přístup slunečního svitu a vlastnického práva souseda - stavebníka, který chce také realizovat své vlastnické právo k pozemku tím, že si na něm něco postaví. Tato práva, pokud by byla vykonávána absolutně, se vzájemně vylučují. Proto není možné k věci přistupovat tak, že obě tato práva zůstanou absolutně nedotčena, tzn. v případě stěžovatele tak, že se výhled a jiné vlastnosti jeho nemovitosti nezmění. Vlastnické právo stěžovatele s vlastnickým právem stavitele na sebe vzájemně působí a v moci práva je pouze zamezit vzniku extrémní nevyváženosti práv vlastníků sousedních pozemků.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.