I. ÚS 361/05
I.ÚS 361/05 ze dne 6. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec, Jánská 864/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, čj. 29 Odo 1212/2004 - 167, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2004, čj. 6 Cmo 218/2003 - 134, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 16. 10. 2003, čj. 22 Cm 640/94 - 120, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen "krajský soud").

Stěžovatel uvedl, že s Českou spořitelnou, a. s. (dále jen "ČS."), uzavřel dvě smlouvy o úvěru, úvěry nesplácel, proto ČS uspokojila svoji pohledávku prodejem státních dluhopisů, které jí stěžovatel poskytl k zajištění úvěru. Zástava nepostačovala na pokrytí smluvních úroků. Stěžovatel je přesvědčen, že zástava měla postačovat jak na krytí jistiny, tak úroků, postup ČS. označil za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku, protože ČS. prodávala zástavu delší dobu a tím způsobila navýšení úroků. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly zásadu spravedlivého procesu, zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále byla porušena rovnost stran zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel tvrdí, že byl porušen i čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR odkázal na § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ, podle něhož dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítl jako nepřípustné. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel nějak zpochybňoval závěr o nepřípustnosti dovolání, polemizuje pouze s důvodností žaloby na úhradu žalované částky.

Vrchní soud uvedl, že bylo věcí stěžovatele, aby věnoval náležitou pozornost smluvnímu ošetření postupu při zpeněžování zástavy. Prodávající na kapitálovém trhu může jen stěží odhadnout pohyb cen cenných papírů. Pokud se banka (ČS) rozhodla prodat zástavu v určitý okamžik, nelze jí vytýkat, že měla prodávat dříve, případně, že měla s prodejem počkat. Stěžovatel, jako zástavce, vzal na sebe značné riziko již tím, že zastavením cenných papírů dobrovolně zablokoval možnost jejich prodeje až do doby předpokládaného uspokojení zajištěné pohledávky. Pokud se doba předpokládané držby prodloužila v důsledku nesplácení zajištěné pohledávky stěžovatelem, jako dlužníkem, jenž neplněním závazků nepostupoval v souladu se zásadami poctivého obchodního styku, nelze vytýkat pochybení nikomu jinému než stěžovateli.

Podle vyjádření krajského soudu stěžovatel namítá porušení pouze jednoduchého práva, z čehož pak konstruuje zásah do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatel nespecifikuje, v jakých skutečnostech spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Jestliže jí má být tvrzený chybný výklad nebo aplikace jednoduchého práva, pak, podle krajského soudu, Ústavní soud není povolán k nápravě pochybení při interpretaci či aplikaci tohoto práva. Extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními ani svévolné rozhodnutí, které by založily porušení práva na spravedlivý proces, nejsou tvrzeny a podle soudu v daném případě ani nenastaly. Lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů s tím, že krajský soud se při stanovení výše závazku dopustil početní chyby, která byla odvolacím soudem napravena.

Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, čj. 22 Cm 640/94 - 120, zastavil řízení o částce 5 470,-- Kč (výrok I.), stěžovateli uložil zaplatit ČS. částku 68 388,35 Kč (výrok II.), žalobu o částce 6,80 Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2004, čj. 6 Cmo 218/2003 - 134, rozsudek soudu prvního stupně, ve vyhovujícím výroku II., změnil tak, že žalobu ohledně částky 19 008,35 Kč zamítl a co se týká povinnosti žalovaného zaplatit ČS. částku 49 380,-- Kč jej potvrdil. V odůvodnění uvedl, že pokud ČS "vypověděla oba úvěry", neměla tato skutečnost vliv na povinnost stěžovatele platit smluvní a zákonné úroky. Neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že ČS. mohla provést zpeněžení zástavy dříve, než učinila, protože žádná ze zástavních smluv nestanovila ČS. lhůtu a nestanoví ji ani právní předpis. Bylo věcí stěžovatele, aby svůj závazek uhradil, případně aby se dohodl se zástavním věřitelem na prodeji zastavených cenných papírů a zabránil tak nárůstu úroků.

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2005, čj. 29 Odo 1212/2004 - 167, jako nepřípustné s odkazem na § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ, protože v dovolání dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodní věci 50 000,-- Kč.

Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

Nejdříve se Ústavní soud zabýval tou částí návrhu, která napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatel nepřinesl žádnou argumentaci (ani ústavněprávní ani z hlediska práva podústavního), která by prokazovala jeho tvrzení o zásahu do jeho základních ústavně zaručených práv rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. Usnesení Nejvyššího soudu ČR je řádně a dostatečně odůvodněno a je ústavně konformní. Na závěru o ústavně souladném postupu Nejvyššího soudu ČR nemění nic ani způsob, jakým se Nejvyšší soud ČR vyrovnal s tím, že stěžovateli bylo vrchním soudem dáno vadné poučení o přípustnosti dovolání. Z textu příslušného procesního předpisu (§ 237 odst. 2 písm. a OSŘ) vyplývá, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek bylo v dané věci ze zákona nepřípustné, bez ohledu na to, jaké poučení dal stěžovateli vrchní soud jako soud odvolací.

Chybné poučení vrchního soudu má však jiné procesní důsledky, a to z hlediska včasného podání ústavní stížnosti. Při striktně formalistické interpretaci by totiž bylo možné učinit závěr, že ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu je podána opožděně. Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 ZÚS), byl v daném případě rozsudek vrchního soudu ze dne 20. 7. 2004, čj. 6 Cmo 218/2003 - 134. Stěžovatel postupoval v oprávněné důvěře ve správnost poučení vrchního soudu, tedy v přesvědčení, že možnost podání ústavní stížnosti mu zůstává zachována a k jejímu podání, v případě potřeby, může přistoupit až po rozhodnutí dovolacího soudu, takže je nutné jeho ústavní stížnost považovat za včasnou. Jinými slovy, stěžovateli nemůže jít k tíži chybné procesní poučení rozhodujícího orgánu veřejné moci, ačkoli může být při neustálých změnách procedurálních předpisů pochopitelné (k problematice intertemporálních ustanovení a s tím souvisejícím procesním chybám ať už ze strany advokátů na straně jedné nebo obecných soudů na straně druhé, viz nález ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03).

Ústavní soud se tedy dále zabýval tou částí ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu. Stěžovatel v podstatě polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy vyložily ustanovení podústavního právního předpisu - obchodního zákoníku. V jeho konstrukci (viz vyjádření krajského soudu) však nelze nalézt téměř žádné propojující argumenty, které by svědčily pro jeho názor o zásahu do ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud v rozsáhlém počtu případů judikoval, že nesprávnou aplikací obecného práva může dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod (k tomu blíže nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17]; sp. zn. III. ÚS 74/02 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 28, str. 85]; apod.). V projednávané věci k takovému zásahu, podle názoru Ústavního soudu, nedošlo. Obecné soudy svá rozhodnutí vyčerpávajícím a srozumitelným způsobem odůvodnily. V daném případě Ústavní soud nenašel znaky ústavně nesouladného výkladu a aplikace norem podústavního práva, jak jsou definovány ve výše uvedených nálezech.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.