I. ÚS 36/05
I.ÚS 36/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti FARMA NEVEKLOV, spol. s r.o., sídlem Tloskov 16, Neveklov, zast. Mgr. Svatoplukem Jedličkou, advokátem, sídlem Národní dům na Vinohradech, nám. Míru 9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2004, č.j. 30 Cdo 1405/2003-176, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.1.2003, č.j. 23 Co 532/2002-132, a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 27.9.2002, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a obce Neveklov, sídlem Náměstí Jana Heřmana 80, Neveklov, zast. JUDr. Marií Chalupovou, advokátkou, sídlem Sázavská 3, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem ČR ze dne 19.12.2001 o převodu pozemku zjednodušené evidence, parcela původního pozemkového katastru 200/1 o výměře 91 532 m2 v katastrálním území Neveklov, je neplatná. Rozhodnutí se opíralo o skutečnost, že předmětný pozemek byl součástí veřejné nabídky k odkupu zveřejněné Pozemkovým fondem ČR a probíhající od 20.10.2001 do 31.1.2002, přičemž již dne 19.12.2001, tj. před uplynutím lhůty, došlo k uzavření napadené kupní smlouvy mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem ČR. Prvostupňový rozsudek napadli oba účastníci smlouvy odvoláním, krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho závěry, tj. že k uzavření kupní smlouvy mělo dojít až po marném uplynutí lhůty určené k odkupu a zhodnocení, zda neprojevily o pozemek zájem osoby, jímž by svědčilo přednostní právo převodu předmětného pozemku. Uzavřením smlouvy před uplynutím stanovené lhůty byl naplněn důvod neplatnosti právního úkonu podle § 39 obč. zákoníku. Dále oba účastníci smlouvy podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo shledáno přípustným, avšak neopodstatněným.

Stěžovatelka je přesvědčena o porušení svých základních práv a svobod a tvrdí, že napadenými rozsudky došlo k porušení práv vyplývajících zejména z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně namítá, že soudy nepostupovaly v souladu s předepsaným procesním postupem, protože žaloba vedlejšího účastníka měla být zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace, protože věcně legitimován k podání určovací žaloby je pouze účastník právního vztahu, přitom vedlejší účastník nebyl účastníkem kupní smlouvy. Nadto určení, že napadená kupní smlouva je neplatná, nic na jeho vlastnických právech k předmětu koupě - pozemku, původně ve vlastnictví státu, změnit nemůže. Podle jejího názoru měla být žaloba zamítnuta s odkazem na eventuální právo vedlejšího účastníka podat žalobu na plnění, přičemž lze očekávat, že by mu příslušel nárok na náhradu škody vzniklé mu nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.

Stěžovatelka dále v postupu zúčastněných soudů spatřuje porušení svého zaručeného práva vlastnictví, když soudy nerespektovaly ani zásadu ochrany právní jistoty a při rozhodování o nároku svým výkladem a rozhodnutím porušily princip rovnosti a nešetřily podstatu a smysl omezení základních práv a svobod. Při postupu hodnocení důkazů a odůvodňování rozhodnutí porušily soudy rovněž právo na spravedlivý proces. V tomto směru jsou - podle jejího stanoviska - rozhodnutí soudů založena na postupu a výkladu zákona, které nejsou ústavně konformní. Připomíná zákonnou povinnost Pozemkového úřadu (správně fondu) bezúplatně převést na základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví pozemek v jejím katastrálním území, a to v zastavitelném území takto vymezeném závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud je takový pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou na bydlení. V řízení před soudy stěžovatelka namítala, že předmětný pozemek nesplňoval podmínky pro bezúplatný převod obci, a to z následujících důvodů: - Pozemek PK 200/1 neměl být zahrnut do veřejné nabídky, neboť vedlejší účastník tento pozemek nezahrnul do řádně schváleného územního plánu (územní plán zmiňuje pozemek č.p. 1160/1). Stěžovatelka požadovala, aby bylo provedeno srovnání obou pozemků a jejich přesně určení, včetně detailní specifikace části pozemku, která je určena k zastavění, důkazním řízením před obecnými soudu. Tomuto požadavku nebylo vyhověno, čímž soudy porušily právo na spravedlivý proces. - I kdyby byl pozemek PK 200/1 dostatečně specifikován, je stěžovatelka toho názoru, že není pozemkem, který má obec právo bezúplatně nabýt podle zákona č. 95/1999 Sb., neboť nebyl k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení určen - tuto podmínku splňovala pouze jeho část. Stěžovatelka, jako oprávněná osoba, splnila podmínky pro přednostní převod pozemku z důvodu jeho dlouhodobého obhospodařování. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že kupní smlouva je platná, a že je, respektive byla, řádným vlastníkem předmětného pozemku. Pokud rozhodnutí soudů určují, že kupní smlouva je neplatná, omezují tím nuceně vlastnické právo stěžovatelky bez zákonného podkladu a bez náhrady s tím, že takové omezení není ani ve veřejném zájmu ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny a takový postup není ani v souladu s principem respektování právní jistoty. Oprávněné osoby dlouhodobě hospodařící na pozemcích podléhající režimu zák. č. 95/1999 Sb. důvodně předpokládají, že pozemky, jejichž část není určena k zastavění, nesplňují podmínku pro bezúplatný převod obci, protože z územního plánu ani z jiných podkladů nelze zjistit, jaké je celkové určení pozemku. Proti tomu má oprávněná osoba jistotu, že část pozemku k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení určena není. Stěžovatelka podotýká, že v současné době žádný obecně závazný právní předpis nestanoví, že obec má právo na bezúplatný převod i takového pozemku, jehož pouhá část je určena k zastavění a dle jejího přesvědčení nelze tento závěr ze znění zákona č. 95/1999 Sb. dovozovat. V opačném případě by podobným způsobem mohla obec nabývat pozemky, jichž se účelové územní určení dotýká jen zcela okrajově a v minimální míře. Postupem, kdy soudy ve svých rozsudcích dovozovaly opak, za daného právního stavu neomezovaly právo stěžovatelky na převod vlastnického práva, ale omezily samotné její vlastnické právo, aniž by přitom respektovaly podstatu a smysl zákonných ustanovení, neboť jejich rozhodnutí se ve svých důsledcích rovná odnětí vlastnického práva, a to bez náhrady a bez výslovného zákonného podkladu. - Dále stěžovatelka namítá, že pokud zákon omezuje právo oprávněných osob k pozemkům ve prospěch obcí za tím účelem, aby byly využity ve veřejném zájmu, musí výklad těchto ustanovení respektovat princip proporcionality mezi zásahem do práva oprávněných osob a cílem, jehož má být na základě účelu zákona dosaženo. Pokud je pouhá část pozemku určena k využití ve veřejném zájmu ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb., lze tohoto účelu dosáhnout mírnějším omezením při současném respektování práv oprávněných osob, a to zřízením věcného břemene, jež by pozemek odpovídajícím způsobem zatížilo. Za současného stavu právní nejistoty, kdy pouze část pozemku je určena k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení, je nadto porušením rovnosti, rozhoduje-li soud výlučně ve prospěch veřejnoprávní korporace, přičemž tímto postupem neopodstatněně omezuje vlastnické právo stěžovatelky.

Stěžovatelka uzavírá, že v postupu soudů spatřuje porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, porušení ústavně zaručeného vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, porušení ústavních práv zaručených v čl. 11 odst. 4 Listiny a v této souvislosti též v čl. 1 Ústavy a s články 1, 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 Listiny, tudíž na tomto základě navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené tři rozsudky.

Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 1 Ústavy: 1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné anezrušitelné. Čl. 2 odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Č .3 odst. 1 Listiny Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 4 odst. 4 Listiny: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud, s konstatováním, že dovolání stěžovatelky bylo zamítnuto, poukázal na důvody uvedené v odůvodnění stížností napadeného usnesení (správně "rozsudku") a pro stručnost na ně odkázal. Dále oznámil, že nemá, co by k věci dodal a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění rozhodnutí a uvedl, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Okresní soud také zcela odkázal na obsah napadených rozhodnutí a vyjádřil stanovisko, že ústavní stížnost je nedůvodná, protože postupem soudů nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky a žalobce měl naléhavý právní zájem na určovací žalobě.

Obec Neveklov poukázala na to, že ochrany vlastnického práva se může domoci pouze ten, kdo nabyl vlastnictví věci oprávněně, což není tento případ. V další části reagovala na jednotlivé námitky a zdůraznila, že se sama cítí poškozena protizákonným jednáním Pozemkového fondu ČR a procesními průtahy, neboť pozemek, který ji měl být převeden v únoru 2002, je stále zapsán na listu vlastnictví stěžovatelky. V závěru obec navrhla, aby ústavní stížnost byla zcela odmítnuta.

Pozemkový fond České republiky se vzdal postavení vedlejšího účastníka.

Ze spisu okresního soudu sp. zn. 5 C 370/2003 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal dne 26.3.2002 vůči stěžovatelce a vůči Pozemkovému fondu ČR (tj. vůči žalovaným) žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy a na určení vlastnictví k nemovitosti v níž namítal, že ve smyslu § 5 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. požádal o bezúplatný převod vlastnického práva k pozemku parc. č. PK 200/1 v kat. úz. Neveklov. Pozemkový fond však uzavřel smlouvu se stěžovatelkou a podle ní byl proveden vklad do katastru nemovitostí. Současně vyjádřil přesvědčení, že smlouva je absolutně neplatná pro porušení zák. č. 95/199 Sb. Domáhal se proto určení, že smlouva je neplatná a že vlastníkem je on sám (aniž by konkretizoval právní skutečnosti nezbytné k nabytí vlastnického práva). Oba žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, Pozemkový fond z důvodu, že vedlejší účastník nemá přednost při převodu nemovitosti, stěžovatelka, kromě jiného, též z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu (stěžovatelka již v písemném vyjádření ze dne 24.6.2002 odkázala na judikaturu neshledávající naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, lze-li přímo žalovat na určení samotného vlastnického práva). Okresní soud napadeným rozsudkem ze dne 27.9.2002 určil, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými je neplatná a současně zamítl návrh na určení, že vlastníkem je vedlejší účastník. Výrok odůvodnil zjištěním, že kupní smlouva, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. PK 200/1, byla uzavřena dne 19.12.2001 a na jejím základě byl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky. Přitom bylo z územního plánu vedlejšího účastníka zjištěno, že předmětný pozemek je součástí pozemku p.č. 1160/1, a že je určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou. Soud konstatoval, že vedlejší účastník splnil podmínky pro bezúplatný převod pozemku podle zák. č. 95/1999 Sb., tudíž že smluvní volnost účastníků smlouvy byla zákonem omezena a že je smlouva neplatná podle § 39 obč. zákoníku. Současně soud shledal právní zájem vedlejšího účastníka na určení neplatnosti kupní smlouvy, protože určovací žaloba vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků. Ohledně zamítavé části výroku soud uvedl, že vedlejšímu účastníkovi chybí aktivní věcná legitimace, když není subjektem tvrzeného práva. Proti rozsudku (do jeho výroku č. I.) podali oba žalovaní odvolání, krajský soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku je věcně správný a rozsudek potvrdil. Oba žalovaní proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jehož přípustnost dovozovali z § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu; Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl, byť shledal jeho přípustnost, avšak současně dospěl k závěru, že nejsou opodstatněná. Při formulaci závěrů o obou právních otázkách zásadního právního významu, které do té doby nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, (platnost smlouvy o převodu vlastnictví před uplynutím lhůty uvedené v § 7 odst. 3 a § 10 zák. č. 95/1999 Sb. a oprávnění starosty obce podat žalobu na určení neplatnosti smlouvy bez souhlasu zastupitelstva) vycházel odvolací soud - podle názoru dovolacího soudu - ze správného právního posouzení, další dovolací důvody uplatněné stěžovatelkou dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 obč. soudního řádu přezkoumat.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo zjištěno. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě sice nenastala, protože obecné soudy se meritorně zabývaly nárokem uplatněným vůči stěžovatelce (i dalšímu žalovanému) a poskytly stěžovatelce prostor pro hájení svých subjektivních práv a oprávněných zájmů, její neúspěch ve sporu nemůže být hodnocen jako nespravedlivý proces. Ani zásah do práva na majetek, či porušení čl 11 odst. 4 Listiny, nebyly zjištěny, protože absolutně neplatný titul (smlouva o převodu nemovitostí) nemohl vést ke vzniku stěžovatelčina vlastnického práva.

I přes uvedená konstatování Ústavní soud shledává, že některé námitky stěžovatelky jsou - z hlediska tzv. jednoduchého práva - důvodné, avšak nemají takovou povahu, že by způsobovaly zásahy do základních práv, a proto nejsou ani důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. V posuzovaném případě se vedlejší účastník obrátil na soud a žádal, aby bylo rozhodnuto o určení neplatnosti kupní smlouvy a o existenci jeho vlastnického práva. Jde tedy o určovací žalobu, pro kterou zákon - § 80 písm. c) obč. soudního řádu - požaduje existenci žalobcova naléhavého právního zájmu na žádaném určení v době vyhlášení rozsudku. Smysl tohoto požadavku spočívá ve vytvoření překážek k podávání zbytečných a šikanózních žalob tam, kde lze věc vyřídit jinak. Soudní praxe proto důvodně preferuje žalobu na plnění před žalobou na určení (srov. R 17/72) a též zohledňuje vazby mezi možnými druhy určovacích žalob (mezi určením právního vztahu a určením právní skutečnosti, resp. její vlastnosti). Z posléze uvedeného pohledu byla proto důvodná námitka stěžovatelky ohledně neexistence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy, jako otázky předběžné, lze-li žalovat na určení samotného práva. Soudní praxe je v tomto směru konstantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.10.2001, sp.zn. 22 Cdo 1772/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.7.2002, sp.zn. 22 Cdo 543/2001), současně však platí, že soud není povinen poučit žalobce o tom, že má upravit žalobní návrh tak, aby namísto určení, že je převodní smlouva neplatná, žaloval o určení vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2002, sp.zn. 22 Cdo 320/2001). U právních vztahů, jejichž předmětem jsou nemovitosti podléhající evidenci v katastru nemovitostí, je totiž základní problém skrytý v poznatku, že rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí nemůže být samo o sobě podkladem pro změnu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí (viz shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2001, sp.zn. 22 Cdo 2852/99). Z tohoto pohledu obecné soudy pochybily, protože se soustředily pouze na vztah žaloby určovací a žaloby na plnění (odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 6 a odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 3). Stěžovatelčiny námitky zařazené do ústavní stížnosti jsou důvodné pouze v tomto bodě, a jak výše uvedeno nezpůsobují zásah do základních práv a svobod; ostatní námitky již své opodstatnění evidentně nemají a v jejich hodnocení Ústavní soud také neshledal žádné porušení základních práv a svobod (např. stěžovatelčino tvrzení, že věcně legitimován k návrhu na určení je dle ustálené judikatury i právní teorie pouze účastník právního vztahu, je evidentně nepravdivé) a ztotožňuje se s právním závěrem, že porušení zákonem předepsaného postupu při převodu vlastnického práva k zemědělským a lesním pozemků (tj. zákonem č. 95/1999 Sb.) je důvodem absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 39 obč. zákoníku (pro nedovolenost předmětu úkonu, jímž je chování smluvních stran), aniž by takový následek musel být expressis verbis v uvedeném speciálním předpise stanoven.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 8. 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.