I. ÚS 3596/12
I.ÚS 3596/12 ze dne 16. 9. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


CÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jiřího Zemánka a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CLEAR FORCE PROJECTS, s. r. o., IČ: 615 09 213, se sídlem nám. Míru 9/820, Praha 2, zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem, se sídlem Polská 4, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. 39 Co 210/2012-810, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2012, č. j. 16 C 23/2008-791, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnila jako žalovaná.

Žalobou podanou dne 22. 6. 2004 se Komerční banka, a. s., IČ: 453 17 054, se sídlem Na Příkopě 33/969, Praha 1, po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 281 975 734,-Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka dne 10. 9. 2009 podala vzájemný návrh, kdy se po žalobkyni domáhala zaplacení částky 311 267 900,- Kč. Dne 28. 11. 2011 stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že nedisponuje dostatečnými finančním prostředky, neboť je ve ztrátě. K tomuto návrhu stěžovatelka připojila listiny, z nichž měla důvodnost osvobození od soudních poplatků vyplývat.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 2. 5. 2012, č. j. 16 C 23/2008-791, byla žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že při rozhodování vycházel z dokladů předložených stěžovatelkou, konkrétně z rozvahy, z níž vyplývá, že stěžovatelka je vlastníkem pozemků, staveb a jiných penězi ocenitelných věcí. Argument, že je ve ztrátě v této souvislosti neuznal. Soud prvního stupně dále přihlédl k tvrzení stěžovatelky, že její nemajetnost není absolutní a týká se pouze okamžiku podání návrhu na osvobození od soudních poplatků. Závěrem odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (R 6/1998), dle níž nelze důsledky vyplývající z podnikatelského rizika přenášet na soudní řízení v podobě osvobození od soudních poplatků.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že dříve nařízeným předběžným opatřením je jí znemožněno opatřit si svým podnikáním dostatečnou částku na zaplacení soudního poplatku.

Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 12. 7. 2012, č. j. 39 Co 210/2012-810, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí věnoval skutečnosti, že stěžovatelka o osvobození od soudního poplatku žádala opakovaně, přičemž její dřívější žádosti nebylo vyhověno. Konkrétně uvádí, že svým usnesením ze dne 21. 10. 2011, č. j. 39 Co 409/2011-757, které nabylo právní moci dne 23. 11. 2011, potvrdil dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Při rozhodování o této dřívější žádosti zjistil, že stěžovatelka je vlastníkem celé řady nemovitostí, a proto není nemajetná. Současně bylo zjištěno, že stěžovatelka tyto nemovitosti pronajímá. K argumentu, že s ohledem na účinky předběžného opatření nemůže nemovitosti převést, odvolací soud uvedl, že předběžné opatření jí nebránilo nemovitosti užívat a dosahovat z nich příjem. K tvrzení stěžovatelky, že se jí přechodně nedaří, dodal, že přechodný nedostatek financí vyplývající z podnikatelského rizika osvobození od soudních poplatků neodůvodňuje. Bezprostředně po doručení usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2011 podala stěžovatelka opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků. V ní uvedla, že neuplatňuje svou nemajetnost v absolutním měřítku, nýbrž pouze přechodný nedostatek finančních prostředků. Dodala, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2008, č. j. 16 C 23/2008-482, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 1. 2009, č. j. 39 Co 515/2008-522, potvrzeno, nastaly účinky předběžného opatření, které jí znemožňovaly opatřit si svým podnikáním dostatečné finanční prostředky. Navíc dohodou o narovnání ze dne 7. 1. 2011 byl ukončen nájemní vztah se společností HAPPY DAY, a. s., a od 1. 1. 2011 jí neplyne žádný příjem z nájmu nemovitostí. Nemožnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 464 610,- Kč tak není způsobena její podnikatelskou činností.

Odvolací soud se vedle popisu rozhodování o dříve podané žádosti o osvobození od soudních poplatků věnoval i samotnému odvolání. V odůvodnění uvedl, že s ohledem na neuplatnění nových argumentů, resp. s ohledem na opakování argumentů dřívějších souvisejících se skutečnostmi, které zde byly již v době rozhodování o dříve podané žádosti, odkazuje na závěry v dříve vydaném rozhodnutí o odvolání stěžovatelky. Žádost stěžovatelky podanou jen několik dní po doručení rozhodnutí o dříve podané žádosti považuje za účelovou a jsoucí v rozporu s ekonomikou řízení. Závěrem zopakoval, že nelze uznat argument stěžovatelky o omezeních plynoucích z předběžného opatření, neboť to jí neznemožňuje uvedené nemovitosti pronajímat.

II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jejích základních práv, zejména práva na přístup k soudu, a porušení základních principů civilního řízení, zejména principu rovnosti účastníků.

K zásahu do těchto práv mělo dle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávné aplikace a interpretace kogentních norem, přičemž tato nesprávnost má svůj původ v tom, že právní závěry obecných soudů nemají základ ve skutkových zjištěních. Rozhodnutí obecných soudů dále označuje za nepřezkoumatelná, neboť postrádají náležitě přesvědčivé odůvodnění. Další obsah ústavní stížnosti se soustředí na vysvětlení příčin přechodného nedostatku finančních prostředků.

S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Nad rámec návrhu na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v rozhodnutí o ústavní stížnosti rovněž provedl korekci právních názorů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 28 Cdo 2976/2007-400.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů, s vyjádřeními účastníků a s předloženým spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud nepřihlížel, neboť rozhodování o osvobození od soudních poplatků se přímo nevztahuje na jeho hmotněprávní ani procesní práva a povinnosti.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Závěry o povaze práva na spravedlivý proces, resp. práva na přístup k soudu lze bez dalšího vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení, které tvoří integrální součást civilního procesu. Skutečnost zásahu do základních práv však v řízení před Ústavním soudem zjištěna nebyla.

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybňování závěrů učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím při rozhodování o stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje tvrzení a poukazuje na důkazy provedené v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud však tyto argumenty uznat nemůže. Jak vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, návrhem stěžovatelky se řádně zabývaly a při rozhodování zohlednily její komplexní majetkové poměry. Rovněž se vypořádaly se všemi jejími argumenty, tzn. i argumentem poukazujícím na nemožnost právně nakládat se svými nemovitostmi v důsledku účinků předběžného opatření a argumentem poukazujícím na skutečnost, že její přechodná nemožnost zaplatit soudní poplatek není spojena s podnikatelským rizikem. V postupu obecných soudů proto Ústavní soud neshledal žádná pochybení. Co se týče argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, Ústavní soud souhlasí s právními závěry obecných soudů. Vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků má několik zásadních předpokladů. Mezi ně lze řadit prokázání nemajetnosti a současně prokázání nemožnosti získání prostředků na zaplacení soudního poplatku. Momentální situace závislá na ryze subjektivních předpokladech mezi tyto předpoklady nepatří. Ze stěžovatelčiných tvrzení nevyplývá ani její nemajetnost, ani nemožnost opatřit si prostředky k zaplacení soudního poplatku. Zmíněné předběžné opatření soudu v podobě omezení dispozice s majetkem tento závěr nemůže zvrátit.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelčina práva na přístup k soudu, je nutno rovněž odmítnout tvrzení stěžovatelky o zásahu do principu rovnosti účastníků. Žalobkyně v řízení nemá privilegované postavení, neboť i stěžovatelka má stejné možnosti (tj. práva i povinnosti) jako ostatní účastníci. Nevyhovění návrhu na osvobození od soudních poplatků v nyní souzené věci takto tvrzenou nerovnost mezi účastníky nevyvolává.

K návrhu stěžovatelky na korekci právních názorů Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že nemá pravomoc k takovému zásahu, přičemž je nutno rovněž zohlednit skutečnost, že řízení o žalobě žalobkyně před obecnými soudy dosud není pravomocně skončeno. Ústavnímu soudu proto v případě nenapadení konkrétního rozhodnutí v žádném případě nepřísluší předjímat výsledek řízení před obecnými soudy, resp. nařizovat obecným soudům, jak mají v jimi souzených věcech rozhodnout.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

IV. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014

Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.