I. ÚS 3587/11
I.ÚS 3587/11 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 č. j. 29 Cdo 2286/2010-163 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2009 č. j. 7 Cmo 321/2009-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil vyžádaného spisu obecných soudů následující.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2009 č. j. 42 Cm 18/2004-78 ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. prosince 2003 č. j. 42 Sm 530/2003-4, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobci (stěžovateli v řízení o ústavní stížnosti) částku 200.000 Kč s 6% úrokem od 1. března 2001 do zaplacení a náklady řízení.

Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I. § 28 odst. 1 a 2, § 48 odst. 1, § 75, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen " směnečný zákon") - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že listina předložená žalobcem splňuje veškeré zákonné náležitosti platné směnky vlastní. Námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu shledal nedůvodnými, uzavíraje, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, podle něhož byla směnka vystavena k zajištění odstupného ve výši 200.000 Kč, které měl žalovaný vyplatit žalobci-stěžovateli za přenechání nájmu nebytových prostor v Brně na ulici Kounicova 75 (dále jen "nebytové prostory"). Přitom zdůraznil, že žalovaným uváděný důvod vystavení směnky potvrdila (jen) svědkyně M. H. (družka žalovaného), přičemž s ohledem na její vztah k žalovanému nelze její výpověď považovat za zcela věrohodnou. V této souvislosti poukázal i na výpovědi jmenované v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 349/2002 (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005), v nichž o obsahu ústní dohody o přenechání nájmu nebytových prostor blíže nic neuvedla a vystavení směnky žalovaným nezmínila. Jakkoli soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno ani tvrzení žalobce-stěžovatele, že směnka byla vystavena k zajištění půjčky mezi účastníky, v situaci, kdy žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené kauzy směnky, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že se směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušuje.

Odvolací soud, poté, co opětovně vyslechl svědkyni M. H., dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný důkazní břemeno ohledně důvodnosti uplatněné kauzální námitky unesl, tj. prokázal, že směnka zajišťovala pohledávku žalobce za žalovaným z titulu úplaty za přenechání nájmu nebytových prostor, včetně toho, že taková pohledávka nikdy nevznikla, neboť žalovaný se nájemcem nebytových prostor nestal. V této souvislosti zdůraznil, že výpověď svědkyně M. H. je spontánní, skutečnosti uváděné jsou v souladu s její výpovědí v řízení vedeném před Městským soudem v Brně ve věci sp. zn. 19 C 349/2002 ze dne 14. března 2005, neboť i "zde vypovídala o tom, že byla přítomna dohodě mezi žalobcem a žalovaným o přenechání nájmu nebytových prostor a že žalobce tyto nebytové prostory žalovanému nepřenechal". "Nelze přehlédnout, že shodně vypovídal v řízení vedeném u Městského soudu v Brně také žalovaný, který byl v tomto řízení slyšen jako účastník dne 10. ledna 2005." Odvolací soud rovněž neshledal rozpory mezi obsahem výpovědi svědkyně u odvolacího soudu a obsahem její výpovědi, jak je zachycena v protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. března 2008, když "svědkyně vypovídala stejné skutečnosti, vyjadřovala se k nim však podrobněji". Maje za prokázané, že žalovaný se kauzální námitkou povinnosti zaplatit směnku ubránil (čl. I. § 17 směnečného zákona), směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce-stěžovatel dovolání, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud však dovolání pro nedůvodnost napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl především následující: "Argumentace dovolatele, vztahující se k (ne)věrohodnosti svědkyně H., založená na tom, že je osobou blízkou žalovanému (jeho družkou), sama o sobě způsobilá zpochybnit věrohodnost její svědecké výpovědi není. Závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení § 120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní prostředky nepochybně patří také výslech svědků, popř. účastníků řízení), jednoznačně vyplývá z ustanovení § 125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů pak srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 18, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 132/2010). Současně Nejvyšší soud - na rozdíl od dovolatele - nepovažuje skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů ani za rozporná. Poukaz na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny v protokole o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 349/2002, je z tohoto pohledu nevýznamný jednak proto, že takové důkazy v projednávané věci provedeny nebyly (žalovaný navrhoval důkaz předmětným protokolem o jednání pouze z pohledu v něm obsažené výpovědi svědkyně M. H., čemuž odpovídá i rozsah skutkových zjištění, která soud prvního stupně z této listiny učinil), jednak proto, že dovolatelem zdůrazněné "rozpory" mezi výpovědí těchto svědkyň a výpovědí svědkyně M. H. s tvrzenou kauzou směnky a jejím nenaplněním nikterak nesouvisí."

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

V konkrétnostech namítá, že z protokolu ze dne 14. 3. 2005 (Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 349/2002), konkrétně z výpovědi svědkyně H. O. a V. L. (zaměstnankyně společnosti ZOOKRMIVA, s. r. o.) vyplynulo, že žalovaný (prostřednictvím své společnosti ZOOKRMIVA, s. r. o.) prodejnu na ulici Kounicova 75 v Brně provozoval již v letech 1999-2000; tedy jeho tvrzení (a svědecká výpověď M. H.) o tom, že směnku podepsal koncem roku 2000, jakožto úplatu za přenechání prodejny na ulici Kounicova 75 v Brně, nekorespondovalo s výpovědí jeho zaměstnankyň. Tyto důkazy (míněno protokoly z jednání) soud prvního stupně provedl na jednání konaném dne 17. 2. 2009. Stěžovatel zde zdůrazňuje, že z protokolu o jednání ze dne 17. 2. 2009 nevyplývá, že byl čten pouze určitý "úsek" protokolu, nýbrž plyne, že důkaz byl proveden protokolem jako celkem (srov. "čteno: fotokopie listiny označené "Protokol o jednání před soudem prvního stupně" ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 19 C 349/2002"). Odvolací soud se pak rozpory mezi tvrzením žalovaného a svědeckou výpovědí M. H. na jedné straně a výpovědí svědkyně H. O. a V. L. na straně druhé, nezabýval. Stěžovatel též nesouhlasí s argumentem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, že rozpory mezi výpovědí těchto svědkyň a výpovědí svědkyně M. H. s tvrzenou kauzou směnky a jejím nenaplněním nikterak nesouvisí. Totiž, z výpovědi obou uvedených svědkyň vyplynulo, že byly zaměstnány u společnosti ZOOKRMIVA, s. r. o., kde byl jediným jednatelem žalovaný. Lze tedy personifikovat žalovaného se společností ZOOKRMIVA, s. r. o., a je nutno si položit otázku, proč by stěžovatel sliboval "převést" žalovanému prodejnu, kterou už žalovaný dávno před vystavením směnky provozoval, a především, proč by žalovaný vystavoval směnku za účelem zajištění "převodu" prodejny, kterou již dávno před vystavením směnky provozuje prostřednictvím ZOOKRMIVA, s. r. o.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který uvedl především následující: "Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně svůj závěr o tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k námitce, obsahující tvrzení, že kauzou směnky měla být úplata za přenechání nájmu nebytových prostor a tento závěr opřel výlučně o hodnocení nevěrohodnosti svědkyně M. H. (z jejíž výpovědi proto neučinil žádná zjištění), považoval odvolací soud za nezbytné výslech jmenované svědkyně zopakovat, a to za účelem posouzení, zda jde o svědkyni věrohodnou, či nikoli. Postupoval tak zcela v souladu s ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. a poté, kdy osobu svědkyně hodnotil jako věrohodnou, učinil zjištění z její výpovědi ve vztahu k tvrzením žalovaného. Je třeba připomenout, že pokud soud prvního stupně prováděl dokazování protokolem z jednání vedeného u Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 19 C 349/2002, konstatoval pouze tu jeho část, v níž byl zachycen výslech této svědkyně. Nelze souhlasit stvrzením stěžovatele, že došlo k porušení ust. § 132 o.s.ř. a že nebyly hodnoceny všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, když v této souvislosti nelze než zdůraznit, že ve věci soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem, čímž byla založena koncentrace řízení, a dále se jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud mohl zabývat pouze těmi tvrzeními žalovaného, která byla obsažena ve včas podaných námitkách."

K ústavní stížnosti se vyjádřil i Nejvyšší soud, který uvedl především následující: "Nejvyšší soud zcela odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a zdůrazňuje, že stěžovatel nerozlišuje (při argumentaci ohledně žalovaným tvrzené kauzy směnky) mezi žalovaným a společností ZOOKRM1VA, s. r. o. Jde-li o námitku vztahující se k tzv. opomenutým důkazům, Nejvyšší soud k dovolání přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, včetně řízení předcházejícího (jak je zachyceno ve spise sp. zn. 42 Cm 18/2004), a pochybení odvolacího soudu při dokazování (ve smyslu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a v úvahu přicházejících vad řízení) neshledal."

Stěžovatel v replice k citovaným vyjádřením uvedl v podstatě následující. Vyjádření obou dvou soudů pouze potvrzuje důvodnost ústavní stížnosti. Vrchní soud setrvává na svém závěru, že pokud soud prvního stupně prováděl dokazování protokolem z jednání, vedeného u Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 19 C 349/2002, konstatoval pouze tu jeho část, v níž byl zachycen výslech svědkyně M. H. Toto konstatování však nekoresponduje s obsahem protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17. 2. 2009, kde je výslovně uvedeno, že byla čtena fotokopie listiny, označené "protokol o jednání před soudem prvního stupně" ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. 19 C 349/2002, a že dále byla čtena fotokopie listiny označené "protokol o jednání před soudem prvního stupně" ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. 19 C 349/2002. Není zde žádná zmínka o tom, že by byla čtena pouze určitá část těchto protokolů. Protokol z jednání je pak veřejnou listinou, tudíž se presumuje, že obsah této listiny je správný. Závěry vrchního soudu jsou projevem libovůle, neboť si tento soud doslova z této veřejné listiny vybral, co se mu zlíbilo, a opomenul fakt, že protokoly o jednání před soudem prvního stupně byly čteny jako celek.
IV.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že odvolací soud i dovolací soud přehlížejí skutečnosti, které vyplynuly z protokolu o jednání Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. 19 C 349/2002, konkrétně z výpovědi svědkyně H. O. a V. L. v citovaném protokolu zachycené.

S touto námitkou se však přesvědčivě vypořádal sám Nejvyšší soud - jak již bylo uvedeno - který argumentoval: "Poukaz na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny v protokole o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 349/2002, je z tohoto pohledu nevýznamný jednak proto, že takové důkazy v projednávané věci provedeny nebyly (žalovaný navrhoval důkaz předmětným protokolem o jednání pouze z pohledu v něm obsažené výpovědi svědkyně M. H., čemuž odpovídá i rozsah skutkových zjištění, která soud prvního stupně z této listiny učinil)..."

Jinými slovy, stěžovatel přehlíží, že důkaz čtením protokolu o jednání ze dne 14. 3. 2005 Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 349/2002 v části výpovědi svědkyně H. O. a V. L. proveden nebyl. Tedy, skutečnosti stěžovatelem z těchto výpovědí vyvozované v nynějším řízení vyjít najevo - logicky - ani nemohly. Proto k nim ani soudy nemohly přihlédnout.

Ostatně, stěžovatel v ústavní stížnosti ani neprohlašuje, že by protokol o jednání ze dne 14. 3. 2005 Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 349/2002 v části výpovědi svědkyně H. O. a V. L. čten byl. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti toliko uvádí, že "z protokolu z jednání ze dne 17.2.2009 nevyplývá, že byl čten pouze určitý "úsek" protokolu, nýbrž vyplývá, že důkaz byl proveden protokolem jako celkem...", načež argumentuje toliko textací jedné části protokolu (č. l. 71).

Stěžovatel však svojí interpretací protokolu o jednání Krajského soudu v Brně v nynější věci (dne 17. 2. 2009 sp. zn. 42 Cm 18/2004) nereflektuje všechny relevantní části tohoto protokolu. Totiž, tento protokol neuvádí jen to, co praví stěžovatel - tedy: ""čteno: - fotokopie listiny označené "Protokol o jednání před soudem prvního stupně" ze dne 14.3.2005 sp. zn. 19 C 349/2002"; pro pochopení věci je třeba vidět i předcházející část protokolu: "Zástupkyně žalovaného v reakci na vyjádření žalobce odkazuje na svědeckou výpověď paní H. podle protokolu o jednání ve věci 19 C 349/2002 ze dne 14.3.2005 a poukazuje na to, že svědkyně vypovídala v podstatě shodně jako v řízení před zdejším soudem. K důkazu zástupkyně žalovaného navrhuje protokol o jednání Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 19 C 349/2002 ze dne 14.3.2005. Doplněno dokazování. Čteno:" (č. l. 71). Až pak následuje stěžovatelem citovaná část protokolu.

Za této situace lze dovodit, že byl čten protokol o jednání ze dne 14. 3. 2005 Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 349/2002 pouze v části výpovědi svědkyně H., a nikoli tak i v části výpovědi svědkyně H. O. a V. L. Totiž, pouze tato část protokolu byla jako důkaz navržena k přečtení. Ostatně, v opačném případě by došlo k překročení důkazních návrhů účastníků řízení, neboť ani stěžovatel se čtení jiné části protokolu nedomáhal.

Závěr, že byl čten protokol o jednání ze dne 14. 3. 2005 Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 349/2002 pouze v části výpovědi svědkyně H., plyne navíc i z rozsudku soudu prvního stupně v nynější věci (rozsudek Krajského soudu v Brně rozsudkem ze dne 17. února 2009 č. j. 42 Cm 18/2004-78). V něm bylo totiž shrnuto doplnění dokazování a ve vztahu k důkazu protokolem o jednání ze dne 14. 3. 2005 Městského soudu v Brně sp. zn. 19 C 349/2002 byly uvedeny jen skutečnosti zjištěné výslechem svědkyně M. H. Pokud by byl protokol skutečně přečten celý a vyšly tak najevo skutečnosti plynoucí i z výpovědi svědkyně H. O. a V. L. - jak tvrdí stěžovatel - krajský soud by je měl povinnost do rozsudku uvést a neomezovat se v něm jen na svědeckou výpověď M. H. Ostatně, podobně argumentoval i dovolací soud v napadeném rozsudku: "čemuž odpovídá i rozsah skutkových zjištění, která soud prvního stupně z této listiny učinil".

Jinými slovy, stěžovatel provádí izolovaný a formalistický výklad citovaného protokolu o soudním jednání, aniž by byl aplikoval potřebný výklad kontextuální, který zahrnuje nejen reflexi všech částí protokolu, ale i to, co ten který účastník v řízení navrhl.

Konečně, stěžovatel nesouhlasí s argumentem Nejvyššího soudu, že rozpory mezi výpovědí svědkyň O. a L. na jedné straně, a výpovědí svědkyně H. na straně druhé, s tvrzenou kauzou směnky a jejím nenaplněním nikterak nesouvisí. Stěžovatelův nesouhlas však relevantní být nemůže. To proto, že Nejvyšší soud nevyhověl jeho námitce poukazující na výpovědi svědkyně O. a L. - jak je uvedeno výše - alternativně i z jiného důvodu: "Poukaz na výpovědi svědkyň H. O. a V. L., jak jsou zachyceny v protokole o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. března 2005 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 349/2002, je z tohoto pohledu nevýznamný jednak proto, že takové důkazy v projednávané věci provedeny nebyly (žalovaný navrhoval důkaz předmětným protokolem o jednání pouze z pohledu v něm obsažené výpovědi svědkyně M. H., čemuž odpovídá i rozsah skutkových zjištění, která soud prvního stupně z této listiny učinil)..." Tento argument obstojí sám o sobě i z hlediska ústavně právního, jak již Ústavní soud vysvětlil shora.

Jako obiter dictum Ústavní soud dodává následující.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží prezentovat verzi žalovaného (že kauzou směnky měla být úplata za přenechání nájmu nebytových prostor) jako nelogickou argumentem, že proč by stěžovatel sliboval "převést" žalovanému prodejnu, kterou už žalovaný dávno před vystavením směnky provozoval.

K tomu však Ústavní soud dodává, že verze žalovaného si se skutečnostmi stěžovatelem tvrzenými nutně neprotiřečí. Totiž, žalovaný mohl příslušné nebytové prostory dočasně (před vystavením směnky) provozovat na "dobré slovo" stěžovatele, který zase měl (nájemní) smlouvu s vlastníkem nebytových prostor. Motivací žalovaného k vystavení směnky proto přirozeně mohlo být, aby on sám mohl uzavřít nájemní smlouvu s vlastníkem a nehrozilo mu tak vystěhování ze strany stěžovatele s odůvodněním, že žádným právním titulem k užívání nebytových prostor nedisponuje. V tomto smyslu ostatně vypovídala i svědkyně H., jestliže tvrdila, že "k převodu nájmu mělo dojít počátkem roku 2001 a v této souvislosti žalobce tvrdil, že sám předjedná změnu nájemce na městském úřadě... Po tomto předjednání mělo dojít ke změně nájmu" (str. 6 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci).

V.

Ústavní soud uzavírá, že napadené rozsudky jsou logické, přesvědčivé, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky k porušení základních práv či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.