I. ÚS 3586/16
I.ÚS 3586/16 ze dne 24. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele FVE Petrovice a.s., Přívozní 1054/2, Praha 7, zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 4/2015-4195 ze dne 24. 6. 2016 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 44/2016-4222 ze dne 22. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel namítá porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny a práva svobodně podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na úplné zrušení zajištění nemovitosti, peněžních prostředků na účtu u banky a jiné majetkové hodnoty stěžovatele ze dne 22. 7. 2014, o kterém bylo rozhodnuto v souvislosti s trestním stíháním a obžalobou Daniela Exnera, Marka Klimeše, Tomáše Goldmanna a Tamary Hlávkové. Obžalovaní se podle obžaloby měli v souvislosti s výstavbou a následným uvedením do provozu fotovoltaické elektrárny, která náležela stěžovateli, dopustit zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil postupem ve věci a doplněným dokazováním, přičemž se dle jeho názoru stav, který trval v době zahájení zajištění, nezměnil ani po provedení dokazování v podstatném rozsahu. Dále poukázal na skutečnost, že obžalovaný Daniel Exner měl a má významný vliv na stěžovatele a že shromážděné důkazy svědčí o snahách stěžovatele odklonit peněžní prostředky pocházející z provozu fotovoltaické elektrárny stěžovatele skrze další firmy. Nakonec krajský soud rozhodl, že doba zajištění není extrémně dlouhá, porovná-li se s dobou pro omezení osobní svobody podle § 72 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a proto je zajištění majetku řádné.

3. Vrchní soud ve svém napadeném usnesení výrazně zkritizoval postup dozorujícího státního zástupce i postup krajského soudu kvůli průtahům v řízení. Jejich jednání označil za pochybení, přičemž za největší časovou liknavost v řízení označil nekonání předsedkyně senátu krajského soudu, která, když měla rozhodnout neodkladně nejpozději po 22. 9. 2015, rozhodla až po devíti měsících od tohoto data. Vrchní soud hodnotil jak jednání státního zástupce, tak předsedkyně senátu jako zjevně neodůvodněné průtahy. Po věcné stránce nicméně vrchní soud rozhodnutí shledal jako správné. Vzhledem k podání obžaloby a jejímu projednávání před soudem prvního stupně však neshledal, že by shledané průtahy dosahovaly intenzity úrovně nezákonnosti a porušení ústavnosti, pro kterou by bylo nutné napadené usnesení rušit. Celkovou dobu zajištění dvou let vrchní soud neshledal jako extrémně nepřiměřenou, a to zejména ve chvíli, kdy zohlednil složitost projednávané věci při posuzování doby přípravného řízení, řízení před soudem a postup dokazování.

4. Stěžovatelovy námitky lze shrnout do tří kategorií. Primárně namítá, že v průběhu řízení došlo k průtahům, které dosáhly extrémní intenzity. Dále namítá, že krajský i vrchní soud své závěry řádně neodůvodnily a to zejména ve vztahu k návrhu na omezení zajištění, což má za následek svévolný postup soudu. Nakonec tvrdí, že zajištění majetku není proporcionální vzhledem k době zajištění.

5. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřily krajský i vrchní soud, na jejichž vyjádření reagoval stěžovatel. Krajský soud pouze odkázal na spisový materiál. Vrchní soud zopakoval, že intenzita průtahů nebyla dle jeho názoru taková, aby dosáhla úrovně nezákonnosti a porušení ústavnosti, pro kterou by bylo nutné zrušit předchozí rozhodnutí. K otázce omezení zajištění se vyjádřil, že vzhledem k tomu, že zajištění bylo realizováno v případě bankovních účtů do výše výnosu z trestné činnosti, tak omezení zajištění nepřicházelo v úvahu, a to zejména pokud bylo dříve zjištěno obcházení zajištění finančních prostředků změnou bankovních účtů. S námitkou stěžovatele o nedostatečnosti odůvodnění vrchní soud nesouhlasí a považuje ji za subjektivní názor stěžovatele. Stěžovatel ve své replice nesouhlasí se závěry vrchního soudu, přičemž poukazuje na skutečnost, že vrchní soud ve svém vyjádření hovoří o výnosech z trestné činnosti, čímž dle stěžovatele předjímá své budoucí odsuzující rozhodnutí. Dále kritizuje nepřijetí možnosti omezit zajištění s odkazem na argument a maiori ad minus (od většího k menšímu) a nakonec namítá, že se nedopouštěl odklánění zajištěných prostředků skrze změnu bankovních účtů, a proto nepovažuje argumentaci vrchního soudu za korektní.
II.

6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

9. Ústavní soud se ztotožňuje s kritikou obsaženou v napadeném usnesení vrchního soudu vůči postupu dozorujícího státního zástupce a předsedkyně senátu krajského soudu, kteří přes výslovný zákonný požadavek na neodkladné rozhodnutí tak neučinili. V případě státního zástupce k rozhodnutí vůbec nedošlo, když místo vydání rozhodnutí po několika týdnech podal obžalobu; předsedkyně senátu rozhodla více než po devíti měsících od doby, kdy měla rozhodnout. Ústavní soud nicméně shledává jako ústavně konformní závěr vrchního soudu, že intenzita průtahů nedosáhla ústavních rozměrů, které by odůvodňovaly zrušení rozhodnutí o zajištění. V tomto ohledu musí Ústavní soud stěžovatele primárně odkázat na případné uplatnění odpovědnosti státu podle jiných právních předpisů.

10. Stěžovatel dále poukazoval na nedostatečné odůvodnění závěrů krajského a vrchního soudu o důvodnosti zajištění majetku stěžovatele. Ani v tomto bodu Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Oba soudy se vyjadřují k okolnostem případu, k výši žalované škody a poukazují na provázanost mezi obžalovaným Danielem Exnerem a stěžovatelem (str. 7-8 usnesení vrchního soudu a str. 5 usnesení krajského soudu). Ústavní soud nemůže hodnotit provedené důkazy, ale může zasáhnout pouze v situacích, kdy buď došlo k extrémnímu rozporu se skutkovým zjištěním, obecné soudy jednaly svévolně nebo interpretace soudů vedla k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti [nález sp. zn. I. ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016, nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Ani jedna z těchto tří situací v tomto případě nenastala. Obdobně ani závěr obecných soudů v případě zamítnutí návrhu na omezení zajištění netrpí těmito vadami, jelikož obecné soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily (str. 8 usnesení vrchního soudu).

11. Nakonec stěžovatel namítá, že zajištění jeho majetku trvá nepřiměřeně dlouho, přičemž obecné soudy nebraly řádně v potaz plynutí času a dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí. Krajský i vrchní soud v napadených usneseních braly v potaz, že probíhalo hlavní líčení a dokazovaní ve věci; reflektovaly též jeho výsledky, ke kterým se vyjádřily (str. 4 usnesení krajského soudu a str. 8 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud se tak nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se obecné soudy vůbec nezabývaly délkou trvání zajištění. Ústavní soud tak neshledal ani v případě těchto námitek, že by obecné soudy porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva.

12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 24. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.