I. ÚS 356/05
I.ÚS 356/05 ze dne 25. 1. 2006

N 20/40 SbNU 153
K rozhodovaní o ponechání ve vazbě bez slyšení obviněného

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 356/05 ve věci ústavní stížnosti I. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 44 To 379/2005 a proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 1 KZV 6/2005, jimiž byl stěžovatel ponechán ve vazbě.
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 44 To 379/2005 se zrušuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

Usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 1 KZV 6/2005 byl obviněný I. N. (dále jen "stěžovatel"), který je (poznámka: vedle obviněné R. M., bytem M., P.) stíhán pro trestný čin krádeže dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4, § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z."), ponechán podle § 71 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") ve vazbě, neboť vazební důvody podle § 67 písm. c) tr. ř. trvají i nadále.

Městské státní zastupitelství v Praze (dále též "MěSZ") poukázalo na to, že obvinění jsou stíháni pro výše uvedené trestné činy krádeže a uvedlo, že trestná činnost je spatřována v tom, že nejméně ve 43 případech obviněná M. a další obviněný Z. měli na pokyn stěžovatele tipovat zahraniční osobní motorová vozidla za účelem jejich odcizení. Stěžovatel se měl následně na zjištěné místo dostavit, doposud nezjištěným předmětem vytipované vozidlo otevřít, nastartovat a obviněný Z. měl toto vozidlo převézt na předem určené místo. Obviněná M. a stěžovatel v této situaci dávali pozor, aby nebyli při páchání trestné činnosti vyrušeni. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. 1 Nt 101/2005, přičemž vazební důvody "byly konstatovány" podle § 67 písm. b), c) tr. ř. Státní zástupkyně se zabývala i důvodem trvání vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. a v případě stěžovatele dovodila, že nebyly zjištěny žádné další skutečnosti, které by odůvodňovaly prodloužení lhůty trvání vazby z důvodu uvedených v ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. Státní zástupkyně dále uvedla, že obvinění jsou stíháni pro rozsáhlou trestnou činnost, kdy ukončení přípravného řízení je závislé na řadě důkazů, které jsou opatřovány cestou právní pomoci. Proto nebylo možné ve lhůtě tří měsíců uvedenou trestní věc skončit. Obvinění jsou stíháni pro trestnou činnost majetkového charakteru, která jim nepochybně sloužila jako zdroj obživy, takže obava z pokračování v trestné činnosti - v případě, že by byli propuštěni z vazby na svobodu - je stále aktuální. Státní zástupkyně - za těchto okolností - z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. rozhodla jak uvedeno výše a podle § 71 odst. 3 tr. ř. stěžovatele (poznámka: i obviněnou R. M.) ponechala ve vazbě i nadále.

Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 44 To 379/2005 stížnost stěžovatele (i obviněné R. M.) proti citovanému rozhodnutí MěSZ jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Městský soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel (i obviněná R. M.) je stíhán pro závažnou rozsáhlou trestnou činnost majetkového charakteru. Jednání je kvalifikováno jako pokračující trestný čin krádeže dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4, § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. z. Městský soud současně popsal výše uvedenou trestnou činnost a dále konkrétně (navíc oproti odůvodnění usnesení MěSZ) uvedl, že se tohoto jednání stěžovatel měl dopustit v období od 12. 2. 2004 do 2. 1. 2005 a že předmětná vozidla startoval prostřednictvím mobilního telefonu za pomoci elektronického zařízení. Městský soud prohlásil, že "ve spise je řada podkladů, dle nichž lze učinit závěr, že obvinění jsou stíháni důvodně". Uvedl, že kromě výsledků domovních prohlídek je třeba poukázat na velké množství odposlechů telefonních hovorů, z nichž vyplývá domluva mezi jednotlivými obviněnými; navíc lze z těchto hovorů dovodit, že byly uskutečňovány v době a na místě, kde došlo k odcizení jednotlivých motorových vozidel, neboť byly takto zaznamenány pomocí tzv. buňky mobilního operátora. "Bude ovšem věcí dalšího dokazování, aby vina obviněným byla prokázána a jejich obhajoba řádně prověřena. V současném stadiu řízení však dospěl stížnostní soud ke shodnému závěru jako státní zástupkyně, tj. obvinění jsou stíháni důvodně".

Městský soud dále uvedl, že pokud jde o důvod vazby předstižné, neztotožňuje se s námitkou obviněných, že tento důvod není doložen konkrétními skutečnostmi, kterými je v tomto případě zejména rozsah trestné činnosti, doba jejího páchání a nepochybně zištný motiv. K námitce, směřující k délce trvání vazby, městský soud vzal za nesporné, že vazba dle ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. může trvat v přípravném řízení jen nezbytně nutnou dobu. Na druhé straně však nelze přehlédnout rozsah trestné činnosti a zejména skutečnost, že obvinění měli odcizovat zahraniční vozidla, že je žádáno o právní pomoc celkem do devíti států a že tyto důkazy jsou pro řádné skončení věci nutné. Stížnostní soud proto dospěl k závěru, že dosavadní doba trvání vazby u stěžovatele (a obviněné R. M.) nepřekročila dobu nezbytně nutnou a že délka vyšetřování zcela odpovídá charakteru projednávané věci. Stěžovatel a obviněná R. M. se nacházejí ve vazbě ode dne 7. 1. 2005. Státní zástupkyně rozhodla o ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 3 tr. ř. dne 7. 4. 2005, zákonná lhůta tudíž byla zachována a proto ani v tomto směru nebylo shledáno pochybení.

Městský soud konečně prohlásil, že v tomto konkrétním případě upustil od osobního slyšení stěžovatele i obviněné R. M. před svým rozhodováním, a to s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 543/2003 (poznámka: správně usnesení sp. zn. III. ÚS 544/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usn. č. 6) a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 684/2004 (nepublikováno), z nichž vyplývá, že výslech není nezbytný v každém případě; je totiž třeba zvážit, zda osobní slyšení může pro posouzení věci přinést nějaké nové skutečnosti, podstatné pro rozhodování stížnostního soudu. Městský soud v tomto směru dospěl k závěru, že obvinění ve svých stížnostech žádné takové nové skutečnosti neuvedli a ani sami výslech nepožadovali.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 44 To 379/2005 a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 1 KZV 6/2005 napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve podal stručnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a uvedl, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná, neboť v prvém z nich nejsou doloženy žádné konkrétní skutečnosti, které by dokládaly, že stěžovatel bude trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat a i druhé z nich je nepřezkoumatelné pro jeho obecnost.

Stěžovatel je toho názoru, že citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v souvislosti s ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny poukazuje na to, že podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být - vždy s přihlédnutím k okolnostem případu - vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do Ústavou chráněných práv. Dle stěžovatele však usnesení městského soudu i usnesení MěSZ obsahují jen povšechné a obecné odůvodnění bez odkazu na konkrétní okolnosti, jež by měly existenci vazebního důvodu (že bude opakovat trestnou činnost pro kterou je stíhán) označit a individualizovat. Důvodem vazby by nemělo být jen obecné nebezpečí z pokračování v trestné činnosti. Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené základní právo obrátit se na soud, aby jeho věc byla projednána veřejně a bez zbytečných průtahů. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., podle níž trestní věci musí orgány činné v trestním řízení projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Stěžovatel konečně uvedl, že o prodloužení vazby bylo rozhodnuto MěSZ dne 7. 4. 2005. Jestliže však o stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo městským soudem rozhodnuto až dne 6. 6. 2005, nebylo tím - dle stěžovatele - rozhodováno v souladu s ustanovením § 71 odst. 1 tr. ř. a tento postup městského soudu považuje za neústavní obcházení § 73 odst. 3 tr. ř.

Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 44 To 379/2005 i usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. 1 KZV 6/2005 zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozhodnutí; vyslovil nesouhlas s tím, že by odůvodnění bylo povšechné a obecné, neboť důvodem vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. ř. je zejména rozsah trestné činnosti, doba spáchání trestné činnosti a zištný motiv. Stejně tak prý nebyly zjištěny žádné průtahy na straně Městského soudu v Praze, jemuž souzená věc napadla dne 25. 5. 2005. V souzené věci se jedná o obsáhlý 8 svazkový spis, který bylo třeba nastudovat. Městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, domnívá se, že další trvání stěžovatelovy vazby bylo jím i Městským soudem v Praze odůvodněno spolehlivě. Současně sdělilo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání nesouhlasil.
Ústavní stížnost je důvodná částečně.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy [čl. 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými (správními) soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 32/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (práva na spravedlivý proces) dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny.

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí a z argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud předmětnou věc ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel, leč porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal. Napadená usnesení mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a ani co do jejich odůvodnění nejsou projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy); tato odůvodnění rovněž splňují požadavky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

V prvé řadě je třeba uvést, že napadená usnesení v této části nevykazují pochybení, která by byla způsobilá posunout celý případ do ústavní roviny. Námitkám stěžovatele, zůstávajícím v zásadě pouze v oblasti polemiky s popsanými důvody, pro které byl vzat do vazby, nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Nezbývá tedy, než konstatovat, resp. zčásti zopakovat názor Ústavního soudu, opírající se o jeho již ustálenou a známou judikaturu.

V obecné rovině je nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že bude dokonán trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) tr. ř., což je v souzené věci daný vazební důvod. Výklad "jednání" obviněného nebo "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby (či ponechání ve vazbě) je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad těchto znaků nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, takže je zapotřebí je vždy vyvodit z povahy a okolností jednotlivého případu. V dané věci vycházely oba rozhodující orgány při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr, že existují konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat tak, jak ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. předpokládá. Uvedené skutečnosti mají, i podle názoru Ústavního soudu, nejen konkrétní podtext, ale navíc je lze považovat i za velmi závažné.

Z obsahu spisu je zřejmé, že otázkou důvodnosti trvání vazby obžalovaných se oba orgány dostatečně zabývaly a ve svých rozhodnutích opakovaně poukázaly na zcela konkrétní skutečnosti, které trvání vazby obžalovaných odůvodňují. Ve svých rozhodnutích přiměřeně popsaly konkrétní okolnosti, které zakládají jak důvodnost trestního stíhání stěžovatele, tak i důvodnost omezení jeho osobní svobody vazbou a jejím prodloužením. Městský soud právem sdílí názor MěSZ, že vazbu nelze s ohledem na naléhavost vazebních důvodů nahradit jiným opatřením. Tyto závěry nelze - podle mínění Ústavního soudu - ani z hlediska ústavnosti úspěšně zpochybňovat.

Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že v tomto směru k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele zjevně nedošlo. Ústavní soud zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byl stěžovatel ponechán ve vazbě. Oba orgány postupovaly v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že je to především Městský soud v Praze, který, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu mohl posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.

Se závěry obou orgánů se tedy lze - jak již bylo uvedeno - s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. Se zřetelem k tomu je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva; jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že zakládá porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však v dané věci - podle mínění Ústavního soudu - nedošlo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá i porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury by k porušení v prvém z těchto článků upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soud, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Městský soud napadené usnesení MěSZ řádně přezkoumal a zřetelně a dostatečně konzistentně uvedl, jakými úvahami byl při svém rozhodnutí veden. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou jasná, zřetelná, dostatečně konkrétní a přesvědčivá. Proto Ústavní soud neakceptuje stěžovatelovu námitku, že napadená rozhodnutí obsahují jen povšechně obecné a nekonkrétní odůvodnění; na nic takového z těchto rozhodnutí usoudit nelze. Ostatně jde opět o opakující argumentaci, kterou stěžovatel použil již ve stížnosti proti napadenému rozhodnutí MěSZ.

Proto Ústavní soud - pokud jde o výše uvedené námitky - nemohl ústavní stížnosti přisvědčit a ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel však konečně namítal, že bylo porušeno jeho právo, aby byla jeho věc projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb. (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 573/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41), ve kterém závazně vyslovil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Důvody, pro které Ústavní soud tak rozhodl, jsou v uvedeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (a také v nálezu I. ÚS 573/02) dostatečně podrobně vysvětleny a Ústavní soud na ně v souzené věci, v níž (dle obsahu soudního spisu; srov. č. l. 10 Protokolu o neveřejném zasedání) ke slyšení stěžovatele nedošlo, z důvodu procesní ekonomie odkazuje. Pokud tedy v souzené věci bylo o stížnosti stěžovatele proti usnesení MěSZ o ponechání ve vazbě rozhodnuto Městským soudem v Praze v neveřejném zasedání, bez jeho přítomnosti a bez jeho slyšení, došlo tím k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny. K obdobnému rozhodnutí dospěl Ústavní soud také v nálezu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 96/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 104). V tomto směru se tedy nelze dovolávat starší judikatury Ústavního soudu, která se ostatně vesměs týkala nikoli ponechání obviněného ve vazbě, nýbrž rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti v této části vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 44 To 379/2005 zrušil. Městský soud v Praze by se proto souzenou věci měl zabývat znovu, respektujíc přitom uvedená základní práva a svobody stěžovatele, tj. ve veřejném jednání a v jeho přítomnosti.

Ústavní soud za této situace již nezkoumal stěžovatelovu námitku, že vazební věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, neboť by se jednalo o postup nadbytečný, který ostatně bude předmětem posouzení v řízení před Městským soudem v Praze. Je ovšem samozřejmé, že zejména ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody, musí orgány činné v trestním řízení postupovat urychleně tak, aby k takovému omezení došlo jen v míře zcela nezbytné a aby zbytečné průtahy nevznikaly.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.