I. ÚS 3559/16
I.ÚS 3559/16 ze dne 10. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky, Slezské univerzity v Opavě, se sídlem Na Rybníčku 626, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem nám. Republiky 2/1, 746 01 Opava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 8. 2016, č. j. 22 EXE 4430/2015-96, spojené s návrhem na zrušení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 10. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na ochranu vlastnictví a legitimního očekávání dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s garantovaným požadavkem rovného zacházení a zákazu diskriminace ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Opavě bylo rozhodnuto o výši nákladů exekuce v rámci exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Vlastimilem Porostlým, Exekutorský úřad Ostrava. V tomto exekučním řízení vystupovala stěžovatelka jako oprávněná a vedlejší účastník jako povinný. Exekuční řízení bylo vedeno pro jistinu ve výši 6.320 Kč, a to na základě exekučního titulu - rozhodnutí o vyměření poplatku za studium Slezské univerzity v Opavě, Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné ze dne 7. 7. 2014, č. j. SU/OPF/OSS/10902/2014/kpi ve znění usnesení Slezské univerzity v Opavě, Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné, č. j. SU/OPF/OSS/27213/2015/jh ze dne 31. 8. 2015. Soudní exekutor určil výši nákladů soudního exekutora částkou 7.865 Kč, zahrnující odměnu exekutora za provedení exekuce ve výši 3.000 Kč, náhradu hotových výdajů v paušální částce 3.500 Kč a 21% DPH z těchto částek ve výši 1.365 Kč, a dále výši nákladů stěžovatelky coby oprávněné částkou 9.075 Kč, zahrnující odměnu za dva celé úkony právní služby po 1.500 Kč (převzetí věci a předžalobní výzva), dále dva poloviční úkony právní služby po 750 Kč (převzetí věci pro exekuční řízení a podání exekučního návrhu), jeden celý úkon po 1.500 Kč za vyjádření k návrhu na zastavení exekuce, 5x režijní paušál po 300 Kč a 21% DPH v celkové výši 1.575 Kč.

3. Proti tomuto příkazu podal vedlejší účastník včas námitky s poukazem na to, že ve třicetidenní lhůtě od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti zaplatil na účet exekutora celou pohledávku včetně nákladů exekuce. Vedlejší účastník neuhradil pouze náklady stěžovatelky převyšující částku 484 Kč včetně DPH, neboť náklady stěžovatelky byly soudním exekutorem dle jeho názoru požadovány v rozporu s ustanovením vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") - podle § 14b odst. 2 a 5 advokátního tarifu měly být účtovány pouze dva úkony právní služby po 100 Kč a dva režijní paušály po 100 Kč. Dle vedlejšího účastníka bylo dále na místě ponížení odměny exekutora a paušální náhrady nákladů o 50 %, neboť byly splněny podmínky předvídané § 11 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí soudu.

4. Okresní soud v Opavě napadený příkaz soudního exekutora změnil. V souladu s námitkami vedlejšího účastníka okresní soud vyčíslil náklady exekuce na 484 Kč (náklady stěžovatelky coby oprávněné) a 3932,50 Kč (náklady exekutora). Okresní soud rozhodl, že celková výše vymáhané pohledávky činila 10.736,50 Kč (vedle nákladů exekuce uvedených výše rovněž jistina ve výši 6.320 Kč) a zaplatil-li vedlejší účastník dne 15. 3. 2016 v zákonné třicetidenní lhůtě počítané od 26. 2. 2016 na účet exekutora částku 10.737 Kč, byla tím exekuce způsobem stanoveným v § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, i provedena. Okresní soud dále uvedl, že nesprávné vyčíslení nákladů exekuce ve výzvě ke splnění vymáhané povinnosti a následném exekučním příkazu nemá na uvedený závěr žádný vliv a nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka.

5. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž napadla způsob výpočtu nákladů stěžovatelky coby oprávněné v exekučním řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla protiústavnost § 14b advokátního tarifu, jenž je dle jejího tvrzení v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces, právem na právní pomoc, právem nebýt diskriminován a ústavně zaručeným principem rovnosti. Stěžovatelka ve stížnosti připomněla, že argument neústavnosti § 14b advokátního tarifu byl prezentován již v řízení před okresním soudem, který jej však zamítl. Spolu se zrušením napadeného rozhodnutí okresního soudu pak stěžovatelka navrhla rovněž zrušení ustanovení § 14b advokátního tarifu.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí okresního soudu nemá.

10. Ústavní soud dále připomíná, že pokud by byly přiznány náklady podle představ stěžovatelky, jednalo by se o částku ve výši 9.075 Kč, respektive 8.591 Kč, neboť částka ve výši 484 Kč již byla vedlejším účastníkem uhrazena. Tuto částku lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) aj.] opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, respektive do stanovení jejich hranice.

11. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr okresního soudu, podle něhož v projednávané věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 14b advokátního tarifu, z ústavního hlediska zpochybňoval [srov. obdobně rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 251/15 a III. ÚS 1267/15]. Ústavní soud v této souvislosti také připomíná rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 952/15, v němž jako obiter dictum poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti". Ústavní soud ostatně připomíná, že obdobně argumentoval i v řadě dalších srovnatelných věcí [srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1585/15, II. ÚS 1149/15, III. ÚS 1267/15, III. ÚS 1417/15, I. ÚS 1537/15, I. ÚS 1567/15, IV. ÚS 1584/15, III. ÚS 1784/15, IV. ÚS 1788/15 a I. ÚS 1832/15].

12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Opavě mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stejně tak byl odmítnut i návrh na zrušení § 14b advokátního tarifu s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.