I. ÚS 355/05
I.ÚS 355/05 ze dne 30. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Pavlem Liškou, advokátem se sídlem Praha 10, Krupská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 6 Afs 25/2003 - 64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, čj. 11 Ca 6/2003 - 26, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 13. 12. 2002, čj. FŘ 3421/14/02, a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 11. 10. 2000, čj. 190633/00/006962, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení všech shora označených rozhodnutí. Současně požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Obsáhle ocitovala ustanovení českého ústavního pořádku, která chrání její práva a která byla podle jejího názoru označenými rozhodnutími porušena, zejména čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 a odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatelka tvrdí, že její povinnost k placení daně zanikla "ex lege". Právní názor Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, který rozlišuje pojem vyměření daně a doručení platebního výměru, je podle ní "pouhá slovní exhibice a nemá s právem nic společného", a je to "směšný výklad ustanovení § 22 zákona č. 357/1992 Sb."

Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky řízení a vyžádal si spis Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 6/2003.

Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "Finanční ředitelství") zrekapitulovalo průběh řízení v dané věci, který byl ověřen též spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 6/2003. Z vyjádření Finančního ředitelství, jakož i z uvedeného spisu vyplývá, že plnou mocí ze dne 4. 8. 1997 stěžovatelka zmocnila advokáta JUDr. Pavla Lišku, aby za ni podal daňové přiznání pro daň z převodu nemovitostí a tuto daň zaplatil. Finanční úřad pro Prahu 6 vydal, dne 13. 9. 2000, platební výměr na daň z převodu nemovitostí, který byl doručován zástupci stěžovatelky, JUDr. Pavlu Liškovi, na jím udanou adresu. Zásilka se však vrátila zpět s poznámkou, že adresát je na adrese, udané správci daně, neznámý. Následně byl platební výměr doručován stěžovatelce na její známé adresy, ale ani na jednu z těchto adres se jí zásilku nepodařilo doručit, protože podle záznamu poštovního doručovatele se na žádné z těchto adres nezdržovala. Platební výměr byl nakonec stěžovatelce doručen veřejnou vyhláškou koncem roku 2000.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka daň nezaplatila, vydal správce daně, dne 19. 9. 2001, výzvu k zaplacení v náhradní lhůtě. Proti této výzvě podala stěžovatelka, prostřednictvím svého advokáta, odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství (odvolací orgán) rozhodnutím ze dne 12. 2. 2002 tak, že odvoláním napadené rozhodnutí (výzvu) zrušilo. V odůvodnění odvolací orgán uvedl, že v době vydání platebního výměru na daň z převodu nemovitostí, který byl podkladem pro vydání výzvy, byla stěžovatelka zastupována na základě omezené plné moci JUDr. P. Liškou, a to mj. ve věci podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí a jejího následného zaplacení. V souladu s ustanovením § 17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, měl být předmětný platební výměr doručen rovněž zástupci stěžovatelky. Pokud mu nebyl řádně doručen, není tento výměr účinný, a nemohl tedy být podkladem pro vydání výzvy podle § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.

Platební výměr ze dne 11. 10. 2000, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 6, byl poté dne 5. 3. 2002 doručen advokátu stěžovatelky JUDr. P. Liškovi. Proti tomuto platebnímu výměru podala stěžovatelka jeho prostřednictvím odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství dne 13. 12. 2002, pod čj. FŘ - 3421/14/02, tak, že odvolání zamítlo. V odůvodnění tohoto rozhodnutí, po citaci ustanovení § 18 odst. 1 a 22 odst. 1 a 2 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, uvedlo, že správce daně na základě daňového přiznání, ve kterém poplatník uvede údaje rozhodné pro vyměření daně, a podle výsledků vyměřovacího řízení vypočte a vyměří daň platebním výměrem. Samotné doručení platebního výměru je pak již jen vyrozuměním správce daně o vyměřené dani. S ohledem na tato ustanovení k prekluzi práva na zaplacení daně, jak namítá stěžovatelka, nedošlo. Navíc námitku prekluze stěžovatelka ani v daném řízení neuplatnila, a proto se jí ani správní soudy nemohly zabývat. Finanční ředitelství v tomto smyslu upozornilo na právní princip "vigilantibus iura scripta sunt" (každý si má střežit svá práva), takže je problémem stěžovatelky, pokud námitky včas a řádně neuplatnila. S ohledem na to Finanční ředitelství navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze odkázal na svůj rozsudek a na to, že stěžovatelka neuplatnila námitku, že pravomoc daň vyměřit byla prekludována, a proto se touto námitkou nemohl zabývat. Nejvyšší správní soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a současně se, s ohledem na obsah ústavní stížnosti, pozastavil nad tím, zda advokát stěžovatelky vskutku respektuje etický kodex advokáta.

Uvedená vyjádření byla zaslána zástupci stěžovatele, který na ně nijak nereagoval.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu a v této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem České republiky. V oblasti výkladu podústavního práva je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i Nejvyšší správní soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinak, ani Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR.

Tuto roli Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci naplnil. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně, přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí na jeho rozhodnutí odkázat a je nadbytečné závěry v něm blíže rozvedené znovu opakovat.

Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu pochybení při výkladu § 22 zákona č. 357/1992 Sb. Ústavní soud nicméně nemohl pominout, že jak Nejvyšší správní soud, tak ani městský soud se s námitkou prekluze pravomoci daň vyměřit nemohl zabývat, neboť stěžovatelka tuto námitku v řízení před městským soudem vůbec neuplatnila. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na interpretaci § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "SŘS"), provedené Nejvyšším správním soudem, podle níž žaloba, kromě obecných náležitostí, musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Stěžovatelka v žalobě proti rozhodnutí o platebním výměru neuplatnila námitku prekluze práva daň vyměřit, pouze namítala prekluzi práva na vybrání a zaplacení daně. Toto zástupce stěžovatelky výslovně potvrdil k dotazu soudu, jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání ze dne 26. 6. 2003 u Městského soudu v Praze. Podle § 104 odst. 4 SŘS, kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Podle Nejvyššího správního soudu, pokud stěžovatelka v řízení před městským soudem nenamítla prekluzi práva daň vyměřit, nemohl se soud otázkou této prekluze zabývat, a to ani z úřední povinnosti.

Ústavní soud k těmto závěrům Nejvyššího správního soudu, o jejichž ústavnosti nijak nepochybuje, jen připomíná, že stěžovatelka byla zastoupena po celou dobu řízení advokátem jako osobou práva znalou. Advokát je povinen využívat v zájmu klienta všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit (v zájmu klienta) vše, co podle svého přesvědčení pokládá za potřebné (§ 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění). Pokud tak advokát nečiní, nelze uplatňovat následky jeho pochybení ex post jako porušení základního práva u Ústavního soudu. Naopak připadá v úvahu odpovědnost advokáta za škodu způsobenou jeho nekvalitním právním zastupováním.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pokud jde o požadavek stěžovatelky na přiznání nákladů řízení, odkazuje Ústavní soud na § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, pokud Ústavní soud nevyužije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 citovaného zákona). Jak vyplývá z obou ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická, lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, str. 195 - 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek řízení o této ústavní stížnosti, neshledal důvody k takovémuto postupu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.