I. ÚS 3523/16
I.ÚS 3523/16 ze dne 20. 6. 2017

Právo na zákonného soudce

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti JUDr. Martina Litvana, LL.M, PhD., se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 297/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Výrokem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016 bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Výrok II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016 se ruší.

III. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. října 2016, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2016 sp. zn. 6 To 37/2016 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, právo na rovnost před zákonem podle čl. 37 Listiny a právo na zákonný soud a zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 8/2015 bylo zjištěno, že J. R. (dále jen "vedlejší účastník řízení") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 sp. zn. 49 T 8/2015-1083 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Skutek spočíval v tom, že s úmyslem obohatit se na úkor poškozeného A. Sorokina (dále jen "poškozený") si od něho půjčil peněžní prostředky ve výši 550 000 EUR, které mu nevrátil. Tuto částku převedl poškozený na účet vedený u Volksbank Löbbau-Zittau eG, pobočka se sídlem Praha 2, Americká 525/23, majitele, jímž byl vedlejší účastník řízení, v roce 2014. Vedlejšímu účastníkovi řízení byl uložen tříletý podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou v trvání pěti let, byla mu podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 550 000 EUR. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání vedlejší účastník řízení a státní zástupce. Vedlejší účastník řízení své odvolání vzal dne 23. března 2016 v celém rozsahu zpět, neboť stejného dne došlo s poškozeným k uzavření dohody o narovnání s tím, že veškeré zajištěné finanční prostředky ve výši 412 249 EUR, zajištěné orgány činnými v trestním řízení na účtu vedlejšího účastníka řízení u Volksbank Löbbau-Zittau eG, pocházejí od poškozeného a poškozenému tedy výlučně náleží. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2016 č. j. 6 To 26/2016-1146 napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že vedlejšího účastníka řízení odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem.

3. V přípravném řízení policejní orgán zajistil peněžní prostředky na účtu vedeném na účtu vedlejšího účastníka řízení u Volksbank Löbbau-Zittau eG ve výši 412 249 EUR. Městský soud v Praze neměl pochyb o tom, že vlastníkem těchto finančních prostředků je právě poškozený a usnesením ze dne 16. května 2016 sp. zn. 49 T 8/2015-53 podle § 80 odst. 1 ve spojení s § 81a trestního řádu rozhodl tak, že se předmětné peněžní prostředky vydávají poškozenému.

4. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal stížnost stěžovatel, jako insolvenční správce dlužníka - vedlejšího účastníka řízení a namítal, že Městský soud v Praze zcela pominul existenci zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, platnou právní úpravu a judikaturu soudů všech stupňů včetně Ústavního soudu. Stěžovatel uvedl, že dne 11. května 2016 rozhodl Městský soud v Praze usnesením č. j. MSPH 96 INS 3276/2015-A-40 tak, že zjistil úpadek vedlejšího účastníka řízení, ustanovil insolvenčního správce a rozhodl o účincích úpadku, které nastaly dne 11. května 2016 v 8:47 hod., tedy jednoznačně před vydáním napadeného usnesení. Stěžovatel dále zdůraznil, že po zahájení insolvenčního řízení nelze uspokojit individuální nároky samostatnou cestou a je nutné se podrobit kolektivnímu principu spočívajícímu v přihlášení se příslušnou přihláškou k podílu na majetku podstaty odvislém od výše majetku a výše pohledávek, mezi které bude tento majetek rozdělen. Postup, který volil soud prvního stupně, paradoxně vede k poškozování práv věřitelů, jelikož porušuje zásadu poměrného uspokojení věřitelů.

5. Vrchní soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, nejprve zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. 49 T 8/2015-53, poté podle § 79a odst. 3 trestního řádu zrušil zajištění předmětných peněžních prostředků na účtu (výrok I.) a podle § 80 odst. 1 věta druhá trestního řádu ve spojení s § 81a trestního řádu rozhodl o jejich vydání poškozenému (výrok II.). Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se s argumentací stěžovatele neztotožnil, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnické právo ani jiné majetkové právo a vedlejší účastník řízení se nestal ani vlastníkem pohledávky vůči bance. Vrchní soud v Praze neměl ani pochybnosti o tom, že vlastníkem předmětných finančních prostředků je poškozený. Vzhledem k tomu, že zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení již nebylo třeba, bylo jejich zajištění zrušeno. Propadnutí peněžních prostředků ani jejich vrácení vedlejšímu účastníkovi řízení nepřicházelo v úvahu, neboť se nejednalo o jeho peněžní prostředky. S ohledem na nesporný nárok poškozeného na náhradu škody proto Vrchní soud v Praze vydal peněžní prostředky poškozenému.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozhodovací proces, provedený ve věci rozhodujícími soudy, je elementárním porušením zákona soudem, a zřejmou svévolí. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí vydaly, přestože jim bylo známo, že se vede insolvenční řízení, bylo rozhodnuto o úpadku a předmětný majetek je zapsán v majetkové podstatě úpadce. Napadené rozhodnutí považuje za povrchní a nepřezkoumatelné s absencí hmotněprávního odůvodnění.

7. S danou problematikou, podle tvrzení stěžovatele, souvisí a je pro ni určující zákonná úprava úpadkového práva, která se projevuje insolvenčním zákonem. Z tohoto zákona vyplývá určitý, zákonem stanovený, způsob uspořádání vztahů mezi účastníky daného řízení, směřující k účelu řízení, který jsou povinny všechny zúčastněné osoby a orgány respektovat. Stěžovatel má za to, že na danou věc je třeba aplikovat ustanovení insolvenčního zákona, konkrétně § 10 písm. a), § 109 odst. 1 písm. a), § 217 odst. 1, § 225 odst. 1, § 231 odst. 1 a odst. 2 a § 167 odst. 2.

8. Stěžovatel má za to, že věc byla projednána a rozhodnuta věcně nepříslušným soudem, neboť příslušnými zákonnými ustanoveními je stanovena výlučná věcná příslušnost insolvenčního soudu, u něhož je prováděno insolvenční řízení k projednávání a rozhodnutí ve věcech, k nimž je ze zákona výlučně určen (§ 2b, § 7a, § 7b insolvenčního zákona). Legislativní úprava stanovící zcela jednoznačně výlučnou věcnou příslušnost soudu, který vede probíhající insolvenční řízení, neumožňuje podle názoru stěžovatele jakékoliv odchylky, tak jak to bylo provedeno v posuzovaném případě.

III. Vyjádření účastníků řízení

9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Vrchnímu soudu v Praze k vyjádření. Tento soud ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 27. prosince 2016, uvedl, že podle jeho názoru ve věci nerozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť tato příslušnost trestního soudu je dána a k porušení stěžovatelem namítaných základních práv nedošlo. Soupis majetku byl insolvenčním správcem insolvenčního soudu doručen dne 17. června 2016, tj. teprve poté, co soud prvního stupně o zajištěných peněžních prostředcích rozhodl ve věci dne 16. května 2016. Podle názoru Vrchního soudu v Praze se vedlejší účastník řízení nikdy nestal osobou oprávněnou disponovat peněžními prostředky i proto, že je vylákal na poškozeném úmyslným zločinem podvodu, kterým byl uznán vinným již rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016 č. j. 49 T 8/2015-1083 s tím, že Vrchní soud v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 To 26/2016 tento rozsudek přezkoumával pouze z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch vedlejšího účastníka řízení výhradně proti výroku o trestu odnětí svobody a nikoliv proti výroku o vině. Zpětvzetí odvolání pak vzal na vědomí předseda soudu prvního stupně již dříve usnesením ze dne 6. dubna 2016, tj. opět před vpředu konstatovaným úkonem insolvenčního správce. Vrchní soud v Praze závěrem svého vyjádření navrhoval, aby zjevně neopodstatněná ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.

10. Ústavní soud doručil vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovateli, který v replice ze dne 20. ledna 2017 setrval na svých tvrzeních, uvedených v ústavní stížnosti. Stěžovatel má za to, že trestní soud rozhodl po zahájení insolvenčního řízení a po úpadku v rozporu s ústavním pořádkem, kompetencemi a postavením soudů o majetkových právech osob, o kterých rozhoduje výlučně insolvenční soud, a to v insolvenčním řízení.

11. Ústavní soud doručil ústavní stížnost i vedlejšímu účastníkovi řízení, který se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil a Ústavní soud s ním proto jako s účastníkem řízení nejednal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
IV. Procesní podmínky řízení

12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují nový hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem České republiky.

14. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

15. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Toto ustanovení Listiny zakotvuje právo na zákonného soudce, které je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů a soudců. Podstatou tohoto práva je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly. Pokud jde o příslušnost soudu, tu lze upravit jedině zákonem, což plyne i z čl. 91 odst. 2 Ústavy.

16. Ústavní soud ve své judikatuře dále zdůrazňuje, že právo na zákonného soudce je zcela nepominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc [srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. února 1996 (N 15/5 SbNU 101)].

17. Právo garantované čl. 38 odst. 1 Listiny souvisí s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zákaz odnětí zákonnému soudci, společně s ústavním příkazem, aby příslušnost soudu (věcnou, místní, funkční) stanovil zákon, se shrnuje obecně pod právo na zákonného soudce. Právo na zákonného soudce se přiměřeně uplatní pro všechna řízení, v nichž je rozhodováno o právech a právem chráněných zájmech fyzických a právnických osob.

18. Účinky zahájení insolvenčního řízení jsou upraveny zejména v § 109 insolvenčního zákona. Podle odst. 4 a 5 tohoto ustanovení platí, že účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a trvají až do skončení insolvenčního řízení. Z důvodové zprávy k § 109 insolvenčního zákona vyplývá, že takto formulovaná pravidla byla nastavena proto, aby "po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů. Tomu odpovídá především zákaz podávání žalob pro pohledávky." Z obecné části k § 109 odst. 1 písm. a) důvodové zprávy dále vyplývá, že: "Řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí, by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou proto je vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí; nemůže tudíž fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek ve dvoustranných sporech." Z uvedeného je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit insolvenční řízení jako prostředek generálního vyřešení vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli před individuálním uplatňováním pohledávek v nalézacím, příp. exekučním řízení. Teleologický výklad ustanovení § 109 insolvenčního zákona je v tomto případě upřednostněn před výkladem gramatickým a potvrzuje i věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Ty proto neměly jinou možnost, než řízení o žalobě stěžovatele pro nedostatek podmínek řízení zastavit (srov. usnesení ze dne 13. července 2015 sp. zn. I. ÚS 3974/14).

19. V posuzované věci trestní soudy podle ustanovení § 80 odst. 1 a § 81a trestního řádu rozhodly o vydání předmětných peněžních prostředků poškozenému. Stěžovatel namítá, že o peněžních prostředcích mělo být rozhodováno v rámci insolvenčního řízení. Podle ustanovení § 109 odst. 4 insolvenčního zákona, účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku. Vyhláška o zahájení insolvenčního řízení vedlejšího účastníka řízení byla vydána dne 10. února 2015, usnesením ze dne 11. května 2016 byl zjištěn úpadek vedlejšího účastníka řízení a insolvenčním správcem byl jmenován stěžovatel. Předmětné finanční prostředky byly součástí majetkové podstaty vedlejšího účastníka řízení v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 3276/2015. Dne 17. června 2016 pak stěžovatel vypracoval zprávu o stavu insolvenčního řízení a předložil soudu soupis majetkové podstaty dlužníka. Z insolvenčního rejstříku bylo dále ověřeno, že poškozený jednak dne 6. června 2016 přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení a dne 1. září 2016 podal k Městskému soudu v Praze žalobu na vyloučení majetku z majetkové podstaty vedlejšího účastníka řízení, a to peněžních prostředků ve výši 412 249 EUR.

20. Za situace, kdy vyhláška o zahájení insolvenčního řízení byla vydána dne 10. února 2015, Městský soud v Praze rozhodl o vydání peněžních prostředků na běžném účtu vedlejšího účastníka řízení poškozenému dne 16. května 2016 a Vrchní soud v Praze pak rozhodl o vydání předmětných finančních prostředků poškozenému dne 15. srpna 2016, je zjevné, že insolvenční zákon je třeba považovat za lex specialis. Napadené rozhodnutí trestního soudu je rozhodnutí procesní, nekonstituuje překážku věci rozhodnuté v incidenčním řízení a je na insolvenčním soudu, aby postupoval přiměřeně podle § 113 insolvenčního zákona.

21. Nelze tak souhlasit ani s tvrzením ve věci rozhodujících soudů, že nebyly pochybnosti o vydání peněžních prostředků poškozenému (srov. § 80 odst. 1 trestního řádu). Tyto soudy zcela pominuly, že po zahájení insolvenčního řízení nelze uspokojit individuální nároky samostatnou cestou a je nutné podrobit se kolektivnímu principu spočívajícímu v přihlášení se příslušnou přihláškou k podílu na majetku podstaty odvislém od výše majetku a výše pohledávek, mezi které bude tento majetek rozdělen. K tomu poškozený, jak bylo již uvedeno výše (bod 19.), přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení a dále podal žalobu na vyloučení majetku z majetkové podstaty vedlejšího účastníka řízení.

22. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud zformuloval v usnesení ze dne 22. listopadu 2016 sp. zn. IV. ÚS 2992/16 do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. V případě, kdy je jakýkoliv majetek zajištěn orgány činnými v trestním řízení a souběžně existují nějaká další omezení, mohou vedle sebe současně probíhat trestní řízení i insolvenční řízení. Pokud má být zajištění majetku uvolněno tak, aby s ním bylo možno dále nakládat, musí být nejprve zrušeno jejich zajištění (§ 79f trestního řádu). Vrchní soud v Praze v úvodu výroku napadeného usnesení tedy nejprve zrušil usnesení soudu prvního stupně, kterým Městský soud v Praze rozhodl o vydání peněžních prostředků poškozenému a následně ve výroku I. tohoto usnesení zajištění předmětných peněžních prostředků zrušil. V posuzované věci tak nebylo třeba přikročit ke zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2016 č. j. 49 T 8/2015-53, ani výroku I. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud proto ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení výroku I. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.

23. V posuzované věci platí, že dispozice se zajištěnými peněžními prostředky byla nezávisle na sobě omezena ve dvou souběžně a na sobě nezávisle běžících soudních řízeních, v řízení trestním a řízení insolvenčním. Z ustanovení § 283 odst. 3 insolvenčního zákona je zřejmé, že se souběžným omezením s dispozicemi s majetkem v trestním a insolvenčním řízení zákonodárce počítá, když podmiňuje zpeněžení majetku souhlasem příslušného orgánu činného v trestním řízení. Za zpeněžení majetku se podle § 283 odst. 1 insolvenčního zákona považuje i využití bankovních kont dlužníka. Zrušení zajištění v trestním řízení nemá vliv na omezení dispozičních práv, které vyplývá z insolvenčního řízení. Jestliže v insolvenčním řízení není dosud pravomocně rozhodnuto o tom, komu zajištěné peněžní prostředky náleží, jestliže se o této otázce vede incidenční spor, nelze je v trestním řízení vydat podle § 80 odst. 1 tr.ř. s odkazem na to, že se věc vydává "tomu, o jehož právu na věc není pochyb." Již z podstaty věci, z vedeného incidenčního sporu, je zjevné, že pochyby o právu na věc existují. K autoritativnímu odstranění těchto pochyb je povolán příslušný insolvenční soud.

24. Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu, neboť o vydání peněžních prostředků nerozhodl zákonný soudce, Ústavní soud dospěl k závěru, že výrokem II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní stížnosti proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku II. podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.