I. ÚS 3521/12
I.ÚS 3521/12 ze dne 1. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. D. a J. D., zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2012, č.j. 13 Co 559/2011-310, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a požadovali jeho zrušení. K meritu věci uvedli, že žalobou se domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému F. M. povinnost zaplatit jim částku 50 599,- Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat dlužné nájemné za pronajaté nebytové prostory. Žalovaný namítal, že požadovaná částka je neoprávněná, neboť mu stěžovatelé účtovali měsíční nájemné s připočtením daně z přidané hodnoty, ač ve smlouvě byla sjednána částka 12 000,- Kč; současně vyčíslil vzájemnou pohledávku proti stěžovatelům spočívající v tom, že nad rámec sjednaného nájemného platit v předchozím období i daň z přidané hodnoty. Soud I. stupně tuto námitku akceptoval a nárok stěžovatelů uznal za důvodný pouze za tři měsíce co do částky po 12 000,- Kč, zbývající část vyúčtovaného nájemného zamítl a uznal i námitku žalovaného na započtení vzájemné pohledávky. Stěžovatelé namítali, že oni i žalovaný jsou plátci DPH, že žalovaný uplatnil u správce daně nárok na odpočet zaplacené daně z přidané hodnoty, oni vyúčtované DPH odvedli správci daně, k čemuž navrhli provedení důkazů (též ohledně plateb za odebraný elektrický proud a plyn). Soud I. stupně se s jejich argumentací nevypořádal, v odůvodnění rozsudku ani nezmínil a nerozhodl o důkazních návrzích. Ve zbývajícím rozsahu vzal žalobní návrh za plně prokázaný a vyhověl žalobě toliko do částky 4 239,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení. Proti prvostupňovému rozsudku podali stěžovatelé odvolání, krajský soud napadené výroky potvrdil a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud akcentoval, že ve smlouvě bylo sjednáno nájemné ve výši 12 000,- Kč s tím, že navýšení nájemného o příslušnou daň z přidané hodnoty by muselo být obsahem ujednání účastníků ve smlouvě.

Stěžovatelé jsou přesvědčení, že bylo porušeno jejich právo na řádné důkazní řízení a na řádné odůvodnění odvolacího rozsudku. Připomínají, že v odvolání navrhli provedení důkazů, kterými měly být prokázány okolnosti, za nichž došlo k účtování daně z přidané hodnoty ke sjednanému nájemnému a k odpočtu zaplacené daně žalovaným, protože odvolací soud tyto důkazy pominul, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatelů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to na základě vadné interpretace § 56 odst. 4 a 5 zákona č. 235/2004 Sb., kdy nájemné z nebytových prostor je zásadně v "nulovém daňovém režimu" a pouze může (ale také nemusí) být k takto sjednanému nájemnému účtováno DPH. Přitom podle odvolacího soudu je možné "připočítávání" DPH ke sjednanému nájemnému jen na základě smluvního ujednání. Podle stěžovatelů jde o zřejmé porušení práva na spravedlivý proces, za jehož nepochybnou součást považují i právo účastníka soudního řízení očekávat, že soud bude aplikovat zákonná ustanovení v souladu s jejich smyslem a principem spravedlnosti.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II. Z předložených rozhodnutí obecných soud a z odůvodnění odvolání Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:

Stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jim částku 50 599,- Kč s příslušenstvím., což odůvodnili jeho dluhem na nájemném za měsíce červen až srpen 2008 a za odebraný plyn a elektřinu. Okresní soud požadavku vyhověl platebním rozkazem, ten byl podaným odporem žalovaného zrušen. V další fázi řízení prováděl soud dokazování, zejména nájemní smlouvou, fakturami, korespondencí, přičemž zjistil, že je důvodný požadavek na úhradu nájemného ve výši uvedené v nájemní smlouvě (tj. po 12 000,- Kč měsíčně) a na úhradu za neuhrazené energie, tedy celkem 43 759,- Kč, nepřiznal jim částku odpovídající dani z přidané hodnoty, a za oprávněný pokládal požadavek žalovaného na vydání částky 39 520,- Kč, jakožto nedůvodně odvedeného DPH za období od prosince 2006 do května 2009. Svoje závěry odůvodnil lapidárním zjištěním, že nájemní smlouva stanovila povinnost žalovaného platit nájemné v částce 12 000,- Kč měsíčně, o DPH není ve smlouvě zmínka, proto je nutno mít částku nájemného jako konečnou (tedy včetně DPH, jehož jsou účastníci plátci). Rozsudek okresního soudu napadli stěžovatelé odvoláním, krajský soud však dospěl ke zjištění, že není důvodné, proto prvostupňový rozsudek v napadených výrocích potvrdil, přitom se ztotožnil se závěrem okresního soudu o bezdůvodném obohacení stěžovatelů úhradou účtovaného DPH nad výši sjednaného nájemného. V odůvodnění doplnil, že pokud stěžovatelé učinili své rozhodnutí uplatňovat daň z přidané hodnoty i z nájmu nebytových prostor, a tím o příslušnou daň navýšit nájemné, pak by navýšení nájemného o DPH, které by byl žalovaný jako nájemce povinen stěžovatelům podle smlouvy platit, muselo být v této podobě obsahem ujednání účastníků ve smlouvě.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Proto platí, že postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je zásadně záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich práva na soudní ochranu a shledal, že k žádnému porušení takového práva napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, zejména právo domáhat se žalobou u soudu případného hmotněprávního nároku vůči na úhradu dlužného nájemného a částky za energie. Stěžovatelé však musí respektovat, že úspěch ve sporu je podmíněn skutečnou existencí nároku vůči žalovanému. Jak vyplývá z obsahu předložených rozhodnutí, obecné soudy existenci takového nároku neshledaly, k čemuž Ústavní soud dodává, že postupovaly v naprosté shodě s právními předpisy. Při uzavírání úplatných smluv se prosazuje logická zásada, že součástí jakéhokoliv ujednání o ceně, tedy i ceně za poskytnutí užitné hodnoty pronajaté věci, tj. o nájemném, je i daň z přidané hodnoty, z čehož vyplývá, že sjednanou cenu nelze jednostranně zvyšovat o daň z přidané hodnoty (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2003, sp.zn. 32 Odo 835/2002). Představy stěžovatelů, že takové zvýšení sjednaného nájemného umožňuje zák. č. 235/2004 Sb. jsou nesprávné (viz odůvodnění rozsudku krajského soudu). Uvedená zásada nevylučuje smluvní ujednání, že ke sjednané ceně bude účtována daň z přidané hodnoty v zákonem stanovené výši; taková konstrukce však musí být výslovně dohodnuta.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vad plné moci, která nevyhovuje požadavku určitosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.