I. ÚS 352/17
I.ÚS 352/17 ze dne 18. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Lubomíra Jelínka, zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 363/2016-450 ze dne 25. října 2016, Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 477/2014-412 ze dne 27. října 2015 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 36 C 58/2011-383 ze dne 9. července 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně a vedlejšího účastníka České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před městským soudem domáhal určení vlastnictví k blíže určeným pozemkům v Brně-Bystrci. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl a určil, že sporné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky. Dospěl k závěru, že stěžovatel byl sice v katastru nemovitostí evidován jako vlastník těchto pozemků od roku 1986, babička žalobce ovšem tyto pozemky prodala již v letech 1977 a 1979 státu. Pozemky byly na přelomu 70. a 80. let zastavěny tramvajovou tratí, souvisejícími komunikacemi (současná zastávka Přístaviště) a bytovými domy (současná ulice Šťouračova). Jakkoliv tedy stěžovateli svědčila důvěra v zápis v katastru nemovitostí, tento zápis byl nesprávný a stěžovatel nikdy sporné pozemky nedržel. Nemohlo tedy dojít k jejich vydržení. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil.

2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost podle § 237 občanského soudního řádu. Nezbytnou podmínkou vydržení shledal držbu - faktické ovládání věci a vůli s věcí nakládat jako s vlastní. Stěžovatel byl pouze knihovním držitelem, pozemky neovládal a ani nemohl ovládat prostřednictvím jiné osoby. Jakkoliv může být oprávněná držba založena i putativním titulem (zde rozhodnutí o dědictví), faktické ovládání věci je k vydržení věci nezbytné.

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského a městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v porušení jeho dobré víry ve skutečnost, že je vlastníkem sporných pozemků. Stěžovatel spoléhal na správnost rozhodnutí státního notářství z roku 1986, podle něhož nabyl k těmto pozemkům vlastnické právo. Pochybení státu při vedení katastru nemovitostí nemůže jít k tíži stěžovatele, možnost důvěřovat ve správnost aktů státu je jednou vlastností materiálně pojímaného právního státu.

4. Dále stěžovatel uvedl, že i kdyby se nestal vlastníkem na základě rozhodnutí státního notářství, pozemky by vydržel v roce 1992, protože je do plynutí vydržecí doby třeba započítat držbu jeho matky, která je měla v držbě od roku 1982 (jako dědictví po babičce stěžovatele). Stěžovatel se 23 let choval jako vlastník, stát považoval pouze za uživatele svých pozemků. Pozemky tak stěžovatel držel prostřednictvím státu jako detentora. Námitka, že stěžovatel pozemky fakticky neovládal, je proti dobrým mravům. Je to právě stát, který mu faktické ovládání znemožnil. Stěžovatel se navíc stal dědicem v době trvání autoritářského státu, soudy měly tuto skutečnost vzít v potaz.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisem městského soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

6. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu dva okruhy právních otázek: zda zápis v katastru nemovitostí a dlouhodobá důvěra stěžovatele v jeho správnost (a správnost rozhodnutí státního notářství) postačuje jako titul nabytí vlastnického práva, případně zda lze z ústavního hlediska konstatovat vydržení, i když sporné pozemky nemohl ovládat z důvodů na straně jejich faktického uživatele. Tím zopakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, které dospěly k odpovídajícímu závěru, že ve věci jde o střet dobré víry (legitimního očekávání nabytí vlastnického práva) stěžovatele jako knihovního vlastníka a vedlejší účastnice jako vlastníka, který pozemky nabyl na základě platné kupní smlouvy.

7. V tomto ohledu je nepřiléhavý odkaz stěžovatele na nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509). Jakkoliv je skutkový stav podobný v tom, že tehdejší stěžovatelé také byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemku, který byl zastavěn stavbami náležejícími státu, soud se zabýval především řízením, v němž by bylo možné věc posuzovat [srov. i nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463)]. Sám stěžovatel ostatně připustil, že v tomto nálezu nebyla vlastní otázka vydržení vůbec řešena.

8. Obdobné lze konstatovat i ve vztahu k ostatním rozhodnutím Ústavního soudu, z nichž na věc stěžovatele dopadají toliko jejich obecné závěry (povinnost šetřit důvěru jednotlivce ve správnost rozhodnutí veřejné moci, povinnost hledat spravedlivou rovnováhu při střetu konkurujících si práv apod.). Obecné soudy si toho však byly vědomy a tyto závěry aplikovaly na konkrétní okolnosti věci. Ve věci není sporné, že babička stěžovatele sporné pozemky za úplatu zcizila v letech 1977 a 1979. Bylo prokázáno, že nabyvatel pozemky následně zastavěl a od té doby je užíval (případně jeho právní nástupci). Stěžovatel a jeho matka jako dědička původní vlastnice pozemků tyto pozemky z toho důvodu nikdy fakticky užívat nemohli.

9. V nálezu sp. zn. III. ÚS 875/14 ze dne 5. 4. 2016 Ústavní soud uvedl, že základním předpokladem vydržení je předchozí nepřetržitá držba (§ 134 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964), tj. nakládání s věcí jako s vlastní (§ 129 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964). Vydržení tedy není okamžitý stav nebo jednorázový akt, nýbrž jde o proces probíhající v čase, v jehož závěru dojde k přeměně právního institutu držby v právní institut vlastnictví. Nakládání s věcí může mít dvě podoby: (1) faktické (fyzické) ovládání věci (např. její užívání, údržba, opravy apod.), nebo (2) právní úkony, jimiž držitel projevuje svou vůli nakládat s věcí jako s vlastní (např. věc smění, pronajme apod.). Tento druhý způsob nakládání s věcí se označuje jako právní panství. Vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní.

10. Napadená rozhodnutí zákonnou úpravu vykládají v tom smyslu, že k vydržení je vždy třeba nejen dobré víry, ale též samotné držby. To je zjevně v souladu s výše uvedenými hledisky Ústavního soudu. Stěžovatel tvrdil, že se po celou dobu považoval za vlastníka a stát považoval za uživatele sporných pozemků. Prostřednictvím státu jako detentora tak stěžovatel měl vykonávat právní panství nad věcí. Taková argumentace však neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu: stát sporné pozemky užíval jako vlastník pro sebe (srov. podrobné odůvodnění na str. 8-10 rozsudku městského soudu). Ve prospěch státu tedy hovoří jak faktické ovládání věci, tak i vůle ovládat věc jako vlastní. K vydržení nemůže vést samotné vnitřní přesvědčení stěžovatele (či jeho právních předchůdců), že stát své právo vykonával nikoliv pro sebe, ale pro stěžovatele.

11. Další okruh námitek stěžovatele spočíval v důrazu na jeho důvěru v rozhodnutí státního notářství a zápis v katastru nemovitostí. Právě v potřebě ochrany důvěry v jednání státu spatřoval důvod nabytí vlastnického práva.

12. Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k možnosti nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka (kterým je v této věci matka stěžovatele). Dovodil, že i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 to bylo možné, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. V takových případech tak dochází ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu [nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)].

13. Tato východiska městský soud řádně zohlednil (srov. právní závěr na str. 11 rozsudku navazující na předchozí skutková zjištění). Při vědomí důvěry stěžovatele v rozhodnutí státního notářství a zápis v katastru nemovitostí dospěl k závěru, že sporné pozemky jsou užívány řadou osob (bydlení, doprava), je na ně vázán výkon dalších práv těchto osob, užívání pozemků stěžovatelem není možné a vedlo by k jedinému: nutnosti je od stěžovatele vykoupit.

14. S ohledem na zjištěný skutkový stav by vyhovění žalobě stěžovatele vedlo k situaci, v níž by stěžovatel (a před ním jeho matka) sporné pozemky nabyl bezúplatně (kdo nabyl nemovitost od nevlastníka bezúplatně, neutrpí ve většině případů poskytnutím ochrany původnímu vlastníkovi újmu, srov. hledisko úplatnosti v odst. 48 a 49 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), ač vůbec neměly být součástí dědictví. Stát (případně další uživatelé pozemků) by tyto pozemky od stěžovatele musel vykoupit či pronajmout, přestože je stát od právní předchůdkyně stěžovatele již dříve vykoupil za účelem stavby sídliště Bystrc II. Jinými slovy, rodina stěžovatele by za tytéž pozemky dostala zaplaceno dvakrát, přestože je od prvního prodeje nikdy neužívala, a naopak stát by je musel vykoupit dvakrát, byť je jako vlastník užíval již od konce 70. let za účelem, k němuž je vykoupil. To zjevně neodpovídá potřebě věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu.

15. Pro věc přitom nemá význam skutečnost, že ke zcizení pozemků došlo před rokem 1989, neboť v řízení je nesporné, že kupní smlouva byla platná a ujednaná kupní cena byla zaplacena. Důraz Ústavního soudu na potřebu zohlednit faktickou nemožnost ochrany proti svévoli totalitního či autoritářského státu se vztahoval především na situace, kdy došlo k faktickému či formálnímu vyvlastnění [nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463) a tam citovaná judikatura]. O takovou situaci nejde, zneužití postavení veřejné moci v řízení najevo nevyšlo; ke zcizení pozemků došlo na základě platné a úplatné smlouvy.

16. Z ústavního hlediska je významné, že městský soud kolizi vlastnických práv v řešené věci správně identifikoval a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem hledal spravedlivé a na věc přiléhavé řešení, které dostatečně odůvodnil. V tomto ohledu tedy nelze napadeným rozhodnutím v ústavní rovině věci nic vytknout. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)]. Jakkoliv v nynější věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, obecné soudy jej posoudily v rámci hledisek vytyčených dřívější nálezovou judikaturou Ústavního soudu.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.