I. ÚS 3513/13
I.ÚS 3513/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Cvachovcové, zastoupené Mgr. Ing. Jaroslavem Cvachovcem, advokátem se sídlem Bartákova 26/1117, Praha 4, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013 č. j. 11 Co 390/2013-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným náhradověnákladovým výrokem rozhodnutí obecného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku zaručené článkem 11 Listiny, a aby z tohoto důvodu uvedené rozhodnutí ve vymezeném rozsahu zrušil.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. 19 C 8/2013-61 zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelce částku 12 435,50 Kč (výrok I.) představující náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, kterou stěžovatelka žalované zaplatila na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, jenž byl posléze Nejvyšším soudem zrušen, v důsledku čehož došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, protože stěžovatelka plnila na základě právního důvodu, který odpadl, a proto byla žalovaná povinna ho vydat. Okresní soud dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 8 860 Kč (výrok II.).

3. Krajský soud v Plzni výrokem I. usnesení ze dne 14. 8. 2013 č. j. 11 Co 390/2013-87 změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 740 Kč. Konstatoval, že stěžovatelka postupovala nehospodárně, když nežalovala nárok na vrácení nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 435,50 Kč a soudem odvolacím ve výši 24 514 Kč v jediném řízení, ač mohla a původně tak učinila. Z tohoto důvodu jí na nákladech řízení přiznal jen rozdíl mezi náklady, které by jí vznikly při zažalování celé částky v jediném řízení, a náklady, jejichž náhrada jí byla již přiznána v řízení o částku 24 514 Kč, přičemž aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, protože rozsudek v dříve skončeném řízení nabyl právní moci dne 3. 1. 2013, tedy před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla tato vyhláška zrušena.

4. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že je sankcionována za to, že přes deset měsíců preferovala mimosoudní řešení sporu tím, že žalované, která je její rodnou obcí, poskytla dostatečný časový prostor k dobrovolnému plnění, a naopak má za to, že krajský soud měl zohlednit její značnou trpělivost a opakovanou snahu přimět žalovanou k plnění. Poté, kdy řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 24 514 Kč skončilo úspěchem stěžovatelky a žalovaná přesto odmítala vydat i částku 12 435,50 Kč, nezbylo stěžovatelce než se svého nároku opět domoci soudní cestou. Stěžovatelka také nesouhlasí s aplikací vyhlášky č. 484/2000 Sb. na její věc, neboť v době vydání napadeného usnesení krajského soudu byla již vyhláška zrušena. Je rovněž přesvědčena, že v tomto usnesení byla nesprávně zohledněna skutečná výše soudních poplatků uhrazených v obou řízeních.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

8. Pokud jde o problematiku hospodárnosti řízení a s ní spojenou otázku účelnosti vynaložených nákladů řízení, je třeba připomenout princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Povinnost počínat si tak, aby v soudním řízení nevznikaly zbytečně vynaložené náklady zatěžující žalovaného, stíhá i žalobce. Ústavní soud je dalek toho, aby obhajoval či naváděl dlužníky k vyhýbání se plnění jejich povinností, nicméně neúčelně vynaložené náklady by se neměly stát faktickou sankcí vůči žalovanému a neměly by ani představovat nepřiměřený zdroj zisku pro žalobce. Z toho plyne, že i sám žalobce je povinen zvážit nutnost vedení samostatných řízení, resp. důvodnost podání samostatných žalob proti žalovanému ve věci po právní stránce identické (srov. závěry vyslovené v nálezech sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011, N 108/61 SbNU 609, sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010, N 13/56 SbNU 125, sp. zn. II. ÚS 2013/10 ze dne 8. 9. 2011, N 154/62 SbNU 347, sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011, N 180/63 SbNU 91, sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012, N 13/64 SbNU 129, sp. zn. II. ÚS 1898/11 ze dne 27. 8. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz, týkající se exekučního řízení, které jsou však uplatnitelné i pro nalézací řízení). Krajský soud dostatečně odůvodnil své závěry o neúčelnosti nákladů vynaložených stěžovatelkou na oddělené soudní vymáhání pohledávek z bezdůvodného obohacení i metodu výpočtu částky náhrady nákladů řízení a rozsah náhrady soudního poplatku.

9. Ke stěžovatelkou vytýkané aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. je potřeba upozornit, že bylo-li v dřívějším řízení postupováno podle této vyhlášky, logicky i výpočet účelně vynaložených nákladů v projednávané věci představující rozdíl mezi náklady, které by stěžovatelka vynaložila v řízení o vydání celého bezdůvodného obohacení, a náklady, které vynaložila v dřívějším řízení o vydání části bezdůvodného obohacení, musí vycházet z téhož právního předpisu. K tomu Ústavní soud podotýká, že použití této vyhlášky obecným soudem před dnem jejího zrušení se nepovažuje automaticky za protiústavní, ale v každém jednotlivém případě je nutno zkoumat, zda nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1922/13 ze dne 26. 9. 2013 a sp. zn. I. ÚS 1931/13 ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1608/13 ze dne 16. 10. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvody, pro které Ústavní soud přistoupil k derogaci uvedeného právního předpisu, se souzené věci netýkají a ani stěžovatelka nijak nevysvětluje, proč by použití (s časovým odstupem zrušené) tzv. přísudkové vyhlášky mělo vést k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva či svobody.

10. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.