I. ÚS 3506/12
I.ÚS 3506/12 ze dne 1. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. 33 Cdo 1627/2012-207, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2009 č. j. l7 Co 555/2009-98 a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7.2009 č. j. 15 C 186/2006-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 12. 9. 2012 bylo Ústavnímu doručeno podání, v němž stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zrušil v záhlaví označená rozhodnutí s návrhem na jejich spojení a společné projednání a rozhodnutí a dále aby "z právních předpisů odstranil povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky (jejich osvobozením)".
Podání stěžovatelky nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34, § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a pro řízení před Ústavním soudem nebyla stěžovatelka zastoupena advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatelka u Ústavního soudu vedla, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byla Ústavním soudem opakovaně poučena, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a vyzývána k odstranění uvedeného nedostatku podání (viz kupříkladu věc ústavní stížnosti vedená pod sp. zn. III. ÚS 340/11 a další). Významné je, že stěžovatelka v těchto věcech k výzvě Ústavního soudu formální a obsahové nedostatky návrhu neodstranila.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly stěžovatelce objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

I v této věci se Ústavní soud v souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelky advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) tudíž uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh stěžovatelky bez jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Vojen Güttler, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.