I. ÚS 3495/13
I.ÚS 3495/13 ze dne 4. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Kartákové, právně zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2013 sp. zn. 21 C 163/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozsudku s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 3 370 Kč s úroky z prodlení. Současně stěžovatelce uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 7 865 Kč.

Zaplacení částky 3 370 Kč s příslušenstvím se stěžovatelka domáhala z titulu odstoupení od kupní smlouvy. Prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) objednala u žalované automatickou pračku Whirpool za cenu 5 408 Kč, která jí byla dne 26. 1. 2012 po zaplacení, i s náklady na dopravu, v místě bydliště dodána. Stěžovatelka následně využila svého práva a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku od spotřebitelské smlouvy odstoupila a nepoužitou, neporušenou a podle jejího tvrzení také nepoškozenou pračku zaslala zpět žalované. Následně ji vyzvala k vrácení částky 5 408 Kč. Žalovaná dne však vrátila pouze částku 2 038 Kč, a to z důvodu, že vrácené zboží bylo poškozeno. Obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že v řízení bylo prokázáno, že pračka byla vrácena s poškozením, přičemž uvedení pračky do původního stavu činilo částku 3 860 Kč, kterou vynaložila žalovaná, která ji poté započetla proti pohledávce stěžovatelky. Soud také stěžovatelku poučil, že pokud stěžovatelka tvrdí, že pračku předala přepravci nepoškozenou, může uplatnit nárok na náhradu škody proti přepravní společnosti.

Stěžovatelka považuje řízení za řízení postrádající aspekty fair procesu. Soud se opomenul vypořádat s převážnou většinou důkazů navržených stěžovatelkou a nepřihlédl ke skutkovým zjištěním, když věc nesprávně právně posuzoval. Řádné a vyčerpávající zdůvodnění rozsudku je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí, v opačném případě je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a protiústavní. V uvedených souvislostech je nutno celé řízení považovat za překvapivé a nepředvídatelné, protiústavně zasahující do legitimního očekávání stěžovatelky, jež vyústilo v protiústavní rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III. ÚS 404/04, Sb. n. u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02, III. ÚS 298/02, III. ÚS 2097/08 a II. ÚS 2538/09 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Odůvodnění rozsudku je svým rozsahem úměrné závažnosti věci a vyplývají z něj všechny relevantní skutečnosti, na jejichž základě soud rozhodoval. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecného soudu a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, a to v situaci, kdy pro tzv. bagatelnost je dokonce vyloučen přezkum soudem odvolacím.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.