I. ÚS 3495/12
I.ÚS 3495/12 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatele PRIVAMED Healthia s. r. o. se sídlem v Plzni, Kotíkovská 19, zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Plzni, Masarykova 82, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 237/2012 ze dne 29. června 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu a domáhá se jeho zrušení

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu I. stupně, bylo napadené usnesení vydáno v řízení zahájeném k žalobě S. Ž. na zaplacení částky 250 000,- Kč, směřující proti stěžovateli. Žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu v plném rozsahu zpět po podání ve věci nařízených znaleckých posudků, které neprokázaly, že by stěžovatel svým protiprávním jednáním žalobkyni způsobil škodu. Soud I. stupně proto podle § 96 odst. 1, 3 o. s. ř. řízení zastavil a žalovanému stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 54 511,- Kč podle ustanovení 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.

K odvolání žalobkyně do výroku o nákladech řízení rozhodnutí soudu I. stupně odvolací soud v záhlaví označeným usnesením napadený výrok o nákladech řízení změnil tak, že výši náhrady nákladů řízení, kterou je žalobkyně povinna stěžovateli zaplatit, snížil na částku 27 255,- Kč. Odvolací soud totiž učinil závěr, že na straně žalobkyně jsou s ohledem na její osobní, zdravotní a majetkové poměry, které popsal, důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli podle § 150 o. s. ř. v rozsahu jedné poloviny, a proto takto napadený výrok změnil a podle ustanovení § 224 odst. 1 § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě s odkazem na skutkové okolnosti dané věci, které podrobně popisuje, oponuje v rozhodnutí odvolacím soudem přijatému závěru i s odvoláním na nález Ústavního osudu sp. zn. III. ÚS 455/01, jenž podle něj nebyl respektován, a s tím, že odvolací soud nebral v potaz, kdo řízení zavinil, kdo zavinil výsledek řízení ani oprávněné právo stěžovatele na náhradu nákladů vynaložených na obranu svého legitimního postavení, toliko se zabýval otázkou důvodů hodných zvláštního zřetele subjektivně na straně žalobkyně. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ve své judikatuře týkající se nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, III. ÚS 259/02 a další) dává Ústavní soud najevo, že otázka nákladů (tj. problematika ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružná a k meritu věci akcesorická) může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení a že porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací příslušného procesního ustanovení, resp. jeho odůvodnění je zcela nedostačující. Tak tomu však podle Ústavního soudu v daném případě není.

V posuzované věci i odvolací soud postupoval v intencích ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., když ve shodě se soudem I. stupně uzavřel, že povinnost hradit náklady řízení stěžovateli by měla mít žalobkyně, která zpětvzetím žaloby, aniž se tak stalo v důsledku chování stěžovatele, zavinila zastavení řízení, avšak zároveň dospěl k závěru, že na místě je aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., a proto z důvodů v rozhodnutí uvedených nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, ale pouze částečně, přičemž, jak shora uvedeno, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil uvedením okolností podle něj zvláštního zřetele hodných. Na zdůvodnění napadeného rozhodnutí lze odkázat a zároveň také připomenout roli Ústavního soudu, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. K odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01 lze dodat, že ten se sice zabýval rozhodováním o nákladech řízení, avšak za jiné procesní situace. Vyjadřoval se totiž k postupu soudu při rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení § 142 o. s. ř., otázka použití v dané věci aplikovaných ustanovení § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř. v něm řešena nebyla.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, neshledal, a proto jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.