I. ÚS 349/10
I.ÚS 349/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Š. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Harfě 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 5 To 84/2009, 5 To 83/2009, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 4 T 12/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1 písm. a), c), odst. 3, 4, čl. 6 odst. 1, a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 5 To 84/2009, 5 To 83/2009, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 4 T 12/2009.

Uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib ani záruka za jeho chování dle § 73 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu.

Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (výrok I.), rozhodl, že vazba se nenahrazuje dohledem probačního úředníka (výrok II.) a že se stěžovatel podle § 74 odst. 4, 6, 7 tr. ř. nadále ponechává ve vazbě, neboť trvá důvod uvedený v § 67 písm. c) trestního řádu (výrok III.).

Z napadených usnesení vyplývá, že stěžovatel je stíhán obžalobou Městského státního zástupce v Praze ze dne 20. července 2009 pro trestné činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 143 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu, neoprávněného držení platební karty podle § 249 b) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu které měl spáchat v podstatě tím, že v konkrétních dnech v Praze 6, v pobočce Komerční banky a. s.,Vítězné náměstí, kde byl zaměstnán jako bankovní poradce, zneužil bankovní údaje, k nimž měl přístup pravě z titulu svého zaměstnání a padělal celkem 11 kusů převodních platebních příkazů, určených k neoprávněnému převodu peněz z účtu majitele J. Č., na další účty, k založenému účtu nechal, kromě dalších služeb, neoprávněně vystavit platební kartu a poté sjednal jménem fiktivní osoby J. V. "Smlouvu o osobní kreditní kartě" s úmyslem používat kreditní kartu k podvodným výběrům finančních prostředků. Škoda způsobená Komerční bance dokonaným jednáním stěžovatele činí 945.171,32,- Kč a u nedokonaných útoků by činila 50.000,- Kč.

II.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že dne 11. 9. 2009 podal žádost o propuštění, jež byla Městskému soudu v Praze doručena dne 14. 9. 2009. Součástí této žádosti byly také záruky, písemný slib stěžovatele a návrh dohledu probačního úředníka. Stěžovatel doplnil nejprve poštou a následně dne 16. 9. 2009 v rámci hlavního líčení konaného v meritu věci, tzv. krátkou cestou, tuto žádost o své písemné stanovisko a záruky důvěryhodných osob. O žádosti rozhodoval Městský soud v Praze dne 17. 9. 2009; po vynesení nepravomocného rozsudku v meritu věci, si stěžovatel podal do protokolu stížnost proti usnesení o vazbě, kterou odůvodnil dalším podáním ze dne 23. 9. 2009. Vrchní soud v Praze stanovil veřejné zasedání na den 18. 11. 2009 za účelem slyšení stěžovatele. K žádosti obhájce stěžovatele přesunul Vrchní soud v Praze toto slyšení na den 25. 11. 2009 ve formě veřejného zasedání, kdy se také konalo.

Stěžovatel vytýká Městskému soudu v Praze, že nekonal slyšení jeho osoby v otázce vazby. Nelze se podle něj spokojit s domněnkou soudu, že pokud se konalo paralelně hlavní líčení v meritu věci a v tomto byl stěžovatel obsáhle vyslýchán, je takové slyšení postačující i pro řízení o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Dle jeho názoru soud své usnesení řádně neodůvodnil, jen mechanicky zamítl nabízené záruky a nevypořádal se s návrhem na dohled probačního úředníka. Rovněž prý neoprávněně hodnotil jeho recidivu při páchání majetkové trestné činnosti na území Slovenské republiky. Jakýkoliv poukaz na domnělou recidivu je podle stěžovatele zcela nepřípustný. Jde totiž o skutky z období roků 1995, 1998 a 2000, tedy o odsouzení z roků 1996, 2001 a 2003; i tato skutečnost sama o sobě vylučuje jakékoliv snahy použít je v neprospěch stěžovatele. Jedná se o 10 a více let staré deliktní skutky a předmětná odsouzení jsou vesměs zahlazena, resp. nesou minimálně fikci zahlazení.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozsáhle poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i na její vývoj a cituje z ní. Ve vztahu k řízení před Vrchním soudem v Praze mj. uvedl, že soud sice provedl jeho slyšení jako obžalovaného, nicméně mu prý neumožnil přednést svoji argumentaci v plném rozsahu, byť sám předem oznámil její rozsah, okruhy témat a odbornou literaturu, ze které čerpal. Z tohoto důvodu tak - podle názoru stěžovatele - došlo pouze částečně k nápravě pochybení soudu první instance. Soud údajně projevil justiční libovůli v tom, že byť v zásadě uznal všechna stěžovatelem namítaná pochybení soudu první instance, označil ve výroku jeho stížnost za nedůvodnou. Je toho názoru, že vrchní soud nedostatečně hodnotil předchozí řízení ve věci, pokud jde o vazební otázku a nesprávně hodnotil i otázku zákonnosti vazby v tomto řízení. Stěžovatel označil jednání a výroky tohoto soudu za tendenční a podjaté, neboť celé usnesení, ve všech jeho částech, dává prý možnost nezaujatému pozorovateli "identifikovat otevřené proklamace o vině stěžovatele". Podle stěžovatele je evidentní, že Vrchní soud v Praze se nedokáže v této věci oprostit od své předpojaté představy o osobě stěžovatele jako o "kriminálníkovi", a vyjadřuje tak své přesvědčení o jeho vině ve vztahu k meritu věci.
III.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona ústavní stížnost nepřípustná je, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)

V zkoumaném případě bylo napadeno i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 5 To 84/2009, 5 To 83/2009, proti jehož výrokům II. a III. byla přípustná stížnost k Nejvyššímu soudu. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost ve vztahu k těmto výrokům citovaného usnesení podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako nepřípustný návrh. Zde Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; sám důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech právních ostatních.

IV.

Co do zbytku (pokud jde o výrok I. usnesení Vrchního soudu v Praze a o usnesení Městského soudu v Praze, srov. shora) byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.

Úvodem je třeba připomenout, že není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti práva podústavního. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než dovozovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.

K takové situaci však v dané věci - podle posouzení Ústavního soudu - nedošlo.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí a z argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí, leč porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), nejsou co do svého odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a tato odůvodnění splňují i požadavky vyplývající z příslušných ustanovení trestního řádu.

Námitkám stěžovatele, zůstávajícím v zásadě jen v oblasti polemiky s podrobně popsanými důvody pro které byl stěžovatel vzat do vazby, nelze přiznat relevanci. Nezbývá tedy, než konstatovat, resp. zčásti zopakovat názor Ústavního soudu, opírající se o jeho již ustálenou judikaturu.

V obecné rovině je na prvém místě nutno poukázat na skutečnost, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v § 67 písm. a), b) nebo c) trestního řádu. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby či pokračováním vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad takové situace nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; je zapotřebí vyvodit je vždy z povahy a okolností jednotlivého případu. V dané věci vycházely orgány činné v trestním řízení při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření v dané trestní věci, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) trestního řádu.

Z hlediska konkrétního zkoumaného případu, posuzovaného v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a s judikaturou, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. V daném případě zejména neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba či proč vrchní soud rozhodl podle § 71 odst. 4, 6, 7 tr. ř. o jeho ponechání ve vazbě. Obecné soudy postupovaly v souladu s platným trestním řádem i se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Jelikož Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především tyto soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují a trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných situací není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.

Pokud jde o námitky stěžovatele, lze souhlasit se závěry Vrchního soudu v Praze, jenž se v napadeném usnesení vyjádřil ke všem specifickým okolnostem zkoumaného případu a reagoval na tvrzení stěžovatele. Důležité je, že v řízení, předcházejícím vydání tohoto usnesení byl také obviněný stěžovatel před stížnostním soudem osobně slyšen. Soud v odůvodnění napadeného usnesení argumentoval podrobně i logicky a na jeho závěry postačí odkázat. V předchozím řízení sice shledal jistá pochybení, nebylo však možné je považovat za pochybení zásadní. Soud prvního stupně existenci vazebního důvodu, který souvisle trvá od vzetí obžalovaného do vazby, odůvodnil, přičemž akcentoval zejména rozsah a závažnost projednávané trestné činnosti a stupeň předpokládaného narušení pachatele. Vrchní soud připustil, že při projednání žádosti obžalovaného o propuštění z vazby ze 14. září 2009 byla povinnost soudu dát obžalovanému možnost vyjádřit se k podané žádosti splněna pouze částečně. V rámci své výpovědi, která trvala s přestávkami téměř celý jednací den, se obžalovaný stěžovatel vyjádřil ke svým osobním poměrům. Jak však stěžovatel oprávněně namítá, možnost vyjádřit ústně své další argumenty a námitky, týkající se trvání vazby, neměl. Vrchní soud v Praze však právě proto dne 25. listopadu 2009 slyšení obžalovaného doplnil, leč shledal, že stěžovatel ve svém přednesu žádné nové věcné argumenty neuvedl. Zopakoval obsah svých předchozích žádostí a zejména se zabýval otázkou zákonnosti předchozího rozhodování soudů. Soud prvního stupně tedy - podle zjištění vrchního soudu - při svém rozhodování vycházel ze všech podstatných skutečností, týkajících se v projednávaném případě další existence vazebních důvodů.

Samotný závěr o existenci důvodu vazby předstižné přitom sdílí i stížnostní soud. Připomenul přitom, že důvodnost vazby jako zajišťovacího institutu není podmíněna tím, že si obžalovaný způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 písm.c) tr. ř. bude s jistotou počínat, postačí k tomu hrozba takové možnosti, která však je konkrétními skutečnostmi opodstatněna opodstatněna. U obžalovaného stěžovatele tuto obavu - podle vrchního soudu - zakládá skutečnost, že se trestné činnosti, z jejíhož spáchání je důvodně podezřelý, měl dopouštět promyšleným způsobem, nikoliv ojediněle, a pro plynulou realizaci zisků si vytvářel podmínky, které rovněž znesnadňovaly odhalení jeho činnosti. Přitom zadržení stěžovatele krátce po posledním z útoků proti majetku svědčí tomu, že sám o ukončení protiprávního jednání neuvažoval. Na stěžovatele se sice hledí, jako by nebyl odsouzen; samotnou recidivu jednání, které je trestné i na území České republiky, však lze pro hodnocení existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavy vyjádřené v ustanovení § 67 písm.c) tr. ř., shledat významnou. Stížnostní soud se také ztotožnil se závěrem, že povaha trestné činnosti, z níž je obžalovaný viněn, i předchozí způsob jeho života jednoznačně znemožňují nahrazení vazby jinými opatřeními. V této souvislosti je třeba podle vrchního soudu poukázat i na skutečnost, že obžalovaný stěžovatel se jako cizinec v České republice fakticky zdržoval bez povolení k dlouhodobému pobytu a bez řádného přihlášení a jak vyplývá i z jeho výpovědi, zřejmě obcházel i předpisy daňové. Proto Vrchní soud v Praze zamítl jeho stížnost podle § 148 odst. l písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Pro úplnost přitom - k námitce nedostatečného odůvodnění usnesení soudu prvního stupně - konstatoval, že odkaz napadeného usnesení na obsah předchozích rozhodnutí o vazbě je v daném případě namístě, jelikož výslovné opakování skutečností, k jejichž změně v průběhu času nedošlo, by bylo nadbytečným formalismem. I s tímto závěrem lze podle Ústavního soudu ve vztahu ke konkrétnímu případu souhlasit.

Vrchní soud v Praze také uvedl, že v mezidobí došlo k meritornímu rozhodnutí v této trestní věci. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. září 2009, sp. zn. 4 T 12/2009 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. l, odst. 3 písm. b) tr. zák a dalšími a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a trest vyhoštění na dobu pěti let. V uvedeném stadiu řízení lze tedy podle vrchního soudu konstatovat, že další podmínka uvedená v § 67 tr. ř., tj. že podezření ze spáchání trestného činu, pro který byla na obviněného podána obžaloba, je důvodné, byla splněna bezezbytku.

Vrchní soud se konečně zabýval otázkou ponechání stěžovatele ve vazbě ve smyslu § 71 odst. 4 tr. ř. K tomu uvedl následující.

Vzhledem ke lhůtám stanoveným v ustanovení § 71 odst. 4, odst. 6 tr. ř. je ještě před konáním veřejného zasedání zapotřebí přezkoumat důvodnost dalšího trvání vazby obžalovaného, a rozhodnout, zda se ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se propouští z vazby na svobodu, přičemž podle ustanovení § 71 odst. 7 tr. ř. je k tomuto rozhodnutí příslušný Vrchní sodu v Praze.

Za situace, kdy z důvodů shora rozvedených dospěl k závěru, že nadále trvá důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., zabýval se Vrchní soud v Praze i stupněm obtížnosti trestního stíhání. Přitom nezjistil žádné neodůvodněné průtahy v řízení. Délka přípravného řízení byla ovlivněna počtem projednávaných útoků a důkazní náročností věci. Soud prvního stupně postupoval zcela bez průtahů, hlavní líčení ve věci bylo nařízeno do měsíce od podání obžaloby a nebylo odročováno. Propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu přitom hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, včetně zájmu společnosti na včasné potrestání deliktů a na předcházení a zamezování trestné činnosti. vazební řízení v projednávaném případě plní svou funkci a je nezastupitelné.

S výše uvedenými závěry příslušných orgánů veřejné moci se tak lze s odkazem na výše uvedené obecné principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.

Jen pro úplnost lze k dalším námitkám uvést, že z jednotlivých vět napadených rozsudků o jeho recidivě nelze vyvozovat tak dalekosáhlé důsledky, jak činí stěžovatel, zejména ve vztahu k zásadě presumpce neviny. Ani odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze se Ústavnímu soudu nejeví ve vztahu k němu jako tendenční či podjaté. Je namístě též poznamenat, že příslušnou soudní judikaturu cituje stěžovatel sice technicky správně, ale vyvozuje z ní pro danou věc závěry nepřípadné.

K žádosti stěžovatele, aby jeho věc byla projednána přednostně, neboť je naléhavá, je možné uvést, že Ústavní soud se vazebními věcmi z povahy věci zabývá vždy přednostně, a žádné zvláštní usnesení v tomto směru nevydává.

Ústavní soud uzavírá, že napadená usnesení jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta zčásti jako nepřípustný návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jak je zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Vojen Guttler v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.