I. ÚS 3483/13
I.ÚS 3483/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Streckera, zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem Litoměřice, Dlouhá 16, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2012 č. j. 78 A 5/2011-31 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2013 č. j. 9 As 103/2012-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2013 č. j. 9 As 103/2012-41 byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2012 č. j. 78 A 5/2011-31, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně (Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 2. 8. 2011 č. j. 2512/DS/2011, JID: 146098/2011/KUUK/Bre). Odvolacím správním orgánem bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání stěžovatele uplatněné proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (Městského úřadu v Rumburku ze dne 4. 5. 2011 č. j. ODS/41332/10-SŘ-512-23), kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění, a byla mu uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Předmětné (prvostupňové) správní rozhodnutí bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 9. 5. 2011, stěžovateli samotnému pak dne 14. 5. 2011. Odvolání ke krajskému úřadu stěžovatel podal dne 27. 5. 2011.

II.

Obsah ústavní stížnosti

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že napadenými rozhodnutími obecných správních soudů bylo zasaženo do jeho základních práv na spravedlivý proces a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva garantovaného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přestupku mu zřejmě nemělo být vůbec doručováno, jednal-li za něj v přestupkovém řízení právní zástupce. Pokud ale k doručení předmětného správního aktu vůči stěžovateli došlo, vyvolal v něm tento procesní postup zdání, že je jeho součinnost potřebná a že sám může podat odvolání proti dotčenému rozhodnutí do 15 dnů ode dne jeho oznámení své osobě (v důsledku řádného poučení). Stěžovatel vyslovil názor, že v přestupkovém řízení není možné aplikovat pravidlo správního řádu [§ 34 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")] stanovující, že doručení písemnosti zastoupenému - v případě, kdy se obecně doručuje pouze zástupci - nemá vliv na běh lhůt.
III.

Právní posouzení

4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení jím vypočtených základních práv.

5. Obecné soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelovými návrhy, posoudily je a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny, nebo do práva zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

6. Ústavní soud - nad rámec ústavněprávního přezkumu - k argumentaci stěžovatele uvádí a zdůrazňuje, že přestupky se projednávají v přestupkovém řízení, které je zvláštním druhem správního řízení a je při něm subsidiárně aplikovatelný správní řád (užije se jej, není-li zákonem stanoveno jinak). V souzené věci správní orgán prvního stupně doručoval rozhodnutí, jímž byla stěžovateli uložena sankce za přestupek. Jednalo se o rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo řízení skončeno, nebyla tedy již zapotřebí osobní součinnost obviněného z přestupku (stěžovatele). Zástupce může v takovém případě sám provádět co nejrychleji a nejúčinněji potřebné právní kroky k zajištění obrany zastoupeného.

7. K zodpovězení pro věc klíčové otázky lze odkázat na - v řízení o přestupcích podpůrně použitelné - ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu, podle něhož s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti správního orgánu pouze jeho zástupci. S tímto doručením (nejde-li o zmiňovanou výjimku, kdy se doručuje též účastníkům) jsou pak spojeny i další procesní konsekvence, což dokládá i zákonem stanovené pravidlo, že doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak (§ 34 odst. 2 věta druhá správního řádu). Jelikož stěžovateli nebylo doručovanou písemností správního orgánu prvního stupně ukládáno něco v řízení osobně vykonat, lze za den oznámení rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věta první správního řádu), coby okamžik rozhodný pro počátek běhu odvolací lhůty (§ 83 odst. 1 správního řádu), považovat den jeho doručení právnímu zástupci stěžovatele, tedy 9. 5. 2011. Lhůta k podání odvolání proto uplynula dnem 24. 5. 2011 a rozhodnutí následujícího dne nabylo právní moci. Vzhledem k uvedenému nelze než konstatovat, že stěžovatel podal odvolání opožděně a odvolací správní orgán nijak nepochybil, když odvolání zamítl s odkazem na § 92 odst. 1 správního řádu, což následně rozsudkem aproboval také krajský soud a Nejvyšší správní soud. Skutečnost, že prvostupňové správní rozhodnutí bylo doručováno současně též účastníku řízení - stěžovateli, na shora uvedených závěrech nemůže ničeho změnit, neboť s tímto doručením (v kontextu shora popsané procesní situace) zákon žádné procesní účinky nespojuje.

8. Ze všech výše řečených důvodů Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.