I. ÚS 348/05
I.ÚS 348/05 ze dne 31. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti TONA, a.s., sídlem Chvalovická č.p. 326, Pečky, zast. Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou, sídlem Legerova 148, Kolín III., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.3.2005, č.j. 23 Co 586/2004-258, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18.6.2004, č.j. 4 C 258/95-230, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a P. H., zast. JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, sídlem Boleslavská 137, Nymburk, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ve sporu o náhradu za ztrátu na výdělku. V návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozsudky byly vydány na základě projednání předmětné pracovněprávní věci a bylo jí uloženo, aby vedlejšímu účastníkovi zaplatila částku 1 315 001,40 Kč s příslušenstvím. Popsala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy s důrazem na fakt, že ve věci rozhodl nejprve okresní soud rozsudkem ze dne 4.7.2000, který byl na základě jejího odvolání krajským soudem zrušen (přitom krajský soud uložil soudu I. stupně zkoumat, z jakých důvodů skončil pracovní poměr vedlejšího účastníka u stěžovatelky, dále poučil soud, že není vázán nároky vedlejšího účastníka ohledně odškodnění do výše průměrného výdělku a uložil mu zjistit možnosti konání práce číšníka a event. náhradu za ztrátu na výdělku ze mzdy číšníka); po obsáhlém dokazování okresní soud náhradu vedlejšímu účastníkovi přiznal a krajský soud poté, údajně v rozporu se svým závazným usnesením, rozsudek okresního soudu potvrdil. K průběhu dokazování, zejména k hodnocení důkazů, vznáší stěžovatelka několik námitek a tvrdí, s odkazy na judikaturu Ústavního soudu, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces podle téhož ustanovení, podle čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), že došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, k porušení práv stěžovatelky na rovnost účastníků dle čl. 1 Listiny, čl. 96 Ústavy, čl. 26 Paktu. Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny, Ústavy, Úmluvy a Paktu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 8 odst. 2 Listiny: Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 96 Ústavy: 1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. 2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Čl. 6 Úmluvy: 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 2 odst. 3 Paktu: Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje: a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby jednající v úřední funkci; b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany; c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile je poskytnuta. Čl. 26 Paktu: Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.

Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka není srozuměna se skutkovými závěry soudů obou stupňů a uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, v čem spatřuje porušení ústavního principu rovnosti stran, a že některé pasáže jsou nesrozumitelné ("z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá neochota příslušných soudů se byť jen právně relevantně zabývat danou věcí"). Z uvedených důvodů zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout, nekonkretizoval.

Okresní soud pouze vyjádřil přesvědčení, že v průběhu řízení nebyla porušena rovná práva účastníků ani další práva zaručená Ústavou a Listinou. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také neformuloval.

Vedlejší účastník zastává názor, že v předmětné věci se stěžovatelka nevyrovnala se způsobem, jak se jeho tvrzení a důkazy je podporující odrazily v konečném rozhodnutí. Je přesvědčen, že nelze seznat extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními navzájem či mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, ale že soudy obou stupňů srozumitelným způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily, proč své rozhodnutí staví právě na těch důkazech, které vyznívají v jeho prospěch. Dále tvrdí, že argumentuje-li stěžovatelka ústavními nálezy, činí tak velmi odtažitě, bez kontextu, a dodává, že ústavní stížnost vnímá jako nepřípustný pokus o podání opravného prostředku k Ústavnímu soudu jakožto "3. instanci". S ohledem na uvedené vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti, nebylo nutné je zasílat stěžovatelce k případné replice.

V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, proto řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 24.10.2005, č.j. I. ÚS 348/05-18, přerušil; po skončení dovolacího řízení (viz níže) pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 4 C 258/95 se podává, že vedlejší účastník zažaloval stěžovatelku o náhradu za ztrátu na výdělku; žalobu odůvodnil utrpěným pracovním úrazem a tím, že mu stěžovatelka odmítá ztrátu na výdělku hradit poté, kdy u ní skončil jeho pracovní poměr. Okresní soud jeho žalobě vyhověl, na základě odvolání stěžovatelky byl jeho rozsudek zrušen. Přitom odvolací soud uložil soudu I. stupně, aby se zabýval způsoby a důvody ukončení pracovního poměru, zda vedlejší účastník nebyl pro následky pracovního úrazu schopen konat jinou práci a zda byl schopen konat práci číšníka. Po provedeném dokazování, jehož výsledkem bylo zjištění, že vedlejší účastník nebyl schopen u stěžovatelky vykonávat dosavadní práci pro následky pracovního úrazu ze zdravotních důvodů a z tohoto důvodu rozvázal pracovní poměr, okresní soud (po úpravě žaloby) napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a přiznal nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši zjištěné pomocí znaleckého posudku. K odvolání stěžovatelky se krajský soud ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudem I. stupně a rozsudek potvrdil. Stěžovatelka napadla druhostupňový rozsudek dovoláním, v němž zpochybňovala důkazy ohledně důvodů skončení pracovního poměru a upozornila na to, že postup soudu I. stupně při vyčíslení náhrady za ztrátu na výdělku byl v rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18.4.2006, č.j. 21 Cdo 1863/2005-278, jako nepřípustné.

Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebyla vyloučena ani omezena stěžovatelčina práva v postavení žalovaného účastníka řízení. Podstata její stížnosti se koncentruje do hodnocení provedených důkazů o důvodech ukončení pracovního poměru vedlejším účastníkem a v tomto punktu Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy provedené důkazy hodnotily v souladu s principem volného hodnocení důkazy, jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech (viz odůvodnění rozsudků). Tím dostály svým zákonným povinnostem, a proto jimi formulované právní závěry nejsou a nemohou být v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Výtka, že se soudy v dalším řízení neřídily názorem odvolacího soudu, není korektní, protože byl vysloven pro určité podmínky, jejichž existence se v další fázi řízení neprokázala. Napadená rozhodnutí netrpí ani dalšími stěžovatelkou namítanými vadami (povětšinou velmi obecně formulovanými, když tvrdí porušení příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Paktu, aniž by zásah dostatečně konkretizovala, a tvrzení o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny je evidentním omylem).

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.