I. ÚS 3475/16
I.ÚS 3475/16 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Evou Dundáčkovou, advokátkou se sídlem kanceláře Žižkova 708, 261 01 Příbram, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2014, sp. zn. 56 T 1/2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2014, sp. zn. 11 To 109/2014, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 11 Tdo 633/2015-46, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016, sp. zn. 56 T 1/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 11 To 101/2016, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jakožto účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností stěžovatele, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2016, doplněnou podáními ze dne 8. 11. 2016 a ze dne 23. 1. 2017, která splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soukromý a rodinný život zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 12 a 16 Všeobecné deklarace lidských práv, práva na ochranu rodičovství a rodiny zaručeného čl. 32 Listiny, práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých zaručeného čl. 32 Listiny a práva být vyhoštěn jen ze zákonných důvodů dle čl. 14 Listiny.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel, alžírský státní občan, byl v záhlaví vymezeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty a k trestu vyhoštění v délce deseti let.

3. Trestná činnost, z níž byl stěžovatel obecnými soudy pravomocně uznán vinným, měla spočívat v tom, že dílem sám a dílem spolu se spoluobviněným M. M. prodával na různých místech v Praze v období zhruba od roku 2003 do roku 2013 heroin většímu počtu osob.

4. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal, nicméně Vrchní soud v Praze (dále jen "soud odvolací") svým v záhlaví specifikovaným rozsudkem ze dne 15. 12. 2014 ve vztahu ke stěžovateli odvolání zamítl, neboť se ztotožnil s rozsudkem nalézacího soudu. Ohledně trestu vyhoštění se odvolací soud spokojil s odůvodněním soudu nalézacího, že rodinné vazby byly v případě stěžovatele, který byl v rozhodnou dobu v rozvodovém řízení a jeho nezletilé děti byly svěřeny do péče své matce, dostatečně zohledněny tím, že tento byl uložen na dobu určitou. Stěžovatel proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým v záhlaví specifikovaným usnesením, jímž toto dovolání odmítl.

5. Stěžovatel v průběhu výkonu trestu odnětí svobody požádal nalézací soud o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, a to zejména s ohledem na to, že má v České republice trvalé a hluboké rodinné vazby, je zde otcem dvou nezletilých dětí a má zde trvalý partnerský vztah se ženou, která mu pomáhá o tyto děti pečovat. Rovněž stěžovatel uvedl, že matka jeho nezletilých dětí nemá žádné vzdělání, a proto o ně nebude schopna řádně pečovat. Taktéž zdůraznil, že si je vědom závažnosti trestné činnosti, které se dopustil, a převzal za ni plnou odpovědnost.

6. Nalézací soud stěžovatelovu žádost zamítl svým v záhlaví specifikovaným usnesením, neboť dospěl k závěru, že pro kladné rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky, protože podle ustanovení § 350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), je od výkonu trestu vyhoštění možno upustit pouze tehdy, jestliže po vyhlášení rozsudku, jímž byl tento trest uložen, nastanou skutečnosti dle ustanovení § 80 odst. 3 trestního zákoníku, pro něž by tento trest nemohl být uložen. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, již odvolací soud zamítl svým v záhlaví specifikovaným usnesením ze dne 9. 11. 2016. Ztotožnil se se závěry soudu nalézacího a doplnil, že ve věci nelze přehlédnout, že stěžovatel uzavřel sňatek s matkou dětí v době, kdy mu byl Obvodním soudem pro Prahu 10 uložen trest vyhoštění v délce trvání pěti let.

III. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení svých práv specifikovaných výše sub 1. Tato porušení spatřuje stěžovatel zejména v 1) nezákonném uložení trestu vyhoštění a 2) v nezákonném nevyhovění žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Tyto námitky stěžovatel konkretizuje následovně:

8. Ad 1) stěžovatel tvrdil, že mu nikdy trest vyhoštění neměl být uložen, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel měl v době uložení trestu na území České republiky povolen trvalý pobyt a má zde trvalé rodinné a osobní vazby. Matku svých nezletilých dětí si vzal v srpnu roku 2006, v roce 2009 se mu z tohoto manželství narodily dvě nezletilé děti a až v roce 2016 bylo manželství rozvedeno. Od svého nástupu do výkonu trestu se stěžovatel se svými dětmi stýká v pravidelných čtrnáctidenních intervalech a řádně si plní i svou vyživovací povinnost. Obě jeho děti jsou občany České republiky a kromě této skutečnosti má stěžovatel v této zemi i další vazby, neboť zde trvale žije jeho bratr M. S. a jeho snoubenka K. S., s níž do nástupu k výkonu trestu odnětí svobody žil a která mu v tomto období pomáhala s výchovou jeho nezletilých dětí. Do České republiky stěžovatel přišel z Alžírska v roce 2003 a od té doby má trvalé a pevné domovské vazby jedině zde. Uložení trestu vyhoštění tak bránila zákonná překážka dle ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) a e) trestního zákoníku.

9. Ad 2) stěžovatel nad rámec skutečností uvedených v předchozím odstavci, doplnil, že odvolací soud jako soud stížnostní ve svém napadeném usnesení ze dne 9. 11. 2016 nepřímo označil jeho sňatek s manželkou jeho nezletilých dětí jako účelový, přičemž nijak nezohlednil, že tento byl uzavřen již v roce 2006, ačkoliv obě nezletilé děti se narodily až v roce 2009. Jeho bývalá manželka i on mají sice již nové životní partnery, oba však mají zájem na bezkonfliktní výchově svých dětí a vzájemně si neupírají svá rodičovská práva.

10. Stěžovatel rovněž zaslal Ústavnímu soudu dokumenty o příslibu zaměstnání a ubytování u jeho bratra pro případ, že po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebude vyhoštěn. Taktéž podotkl, že z důvodu uloženého trestu vyhoštění nebylo vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění, neboť dle názoru příslušného soudu nemá Česká republika s Alžírskem mezinárodní smlouvu, která by zajistila, že po jeho vyhoštění do této země bude dohlédnuto na plnění podmínek podmíněného propuštění. Celá situace je tak pro stěžovatele značně demotivující a dle jeho názoru hrozí, že bude narušen samotný účel trestu.

11. Ze všech těchto důvodů stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil pro výše specifikovaný rozpor s jeho základními lidskými právy.

12. Pro získání dalších relevantních poznatků si Ústavní soud vyžádal vyjádření nalézacího soudu, odvolacího soudu i Nejvyššího soudu, jakož i relevantní spisový materiál.

13. Nalézací soud ve svém vyjádření uvedl, že všechny stěžovatelovy námitky shledává bezpředmětnými a odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Odvolací soud se vyjádřil tak, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti prakticky kopíruje jeho argumentaci v řízení o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, s níž se obecné soudy dostatečně vypořádaly již v rámci uvedeného řízení. Nejvyšší soud uvedl, že v souvislosti se žádostí stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění neprobíhalo žádné řízení před Nejvyšším soudem, stěžovatel nadto brojí jen proti výroku o trestu, jímž se Nejvyšší soud v tomto případě zabývat nemůže. Argumentace obecných soudů se nijak nelišila od odůvodnění jejich napadených rozhodnutí, proto Ústavní soud v zájmu prevence nedůvodných průtahů upustil od toho, aby tato jejich další vyjádření zasílal stěžovateli k dalšímu vyjádření.
IV. Posouzení Ústavním soudem

14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

15. Úvodem vlastního posouzení je třeba předeslat, že ve vztahu k napadenému rozsudku nalézacího soudu, k napadenému rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti tomuto rozsudku a k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel podal svou ústavní stížnost opožděně. Studiem spisu Ústavní soud zjistil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 12. 1. 2016, jeho obhájci pak o den dříve (č.l. 1958). Lhůta dvou měsíců dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stěžovateli proto uplynula marně. V rozsahu, v jakém stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku nalézacího soudu, napadenému rozsudku odvolacího soudu a napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto dán důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 372/16 ze dne 19. 5. 2016; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z databáze: http://nalus.usoud.cz).

16. Ve vztahu k napadeným usnesením nalézacího soudu a odvolacího soudu týkajícím se žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění pak stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti dodržel, Ústavní soud ovšem žádné porušení jeho základních práv či svobod těmito rozhodnutími či předcházejícím postupem obecných soudů neshledal. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak Ústavní soud uvádí toto:

17. Stěžovatelově námitce ad 1) Ústavní soud nemůže vyhovět, neboť tuto námitku stěžovatel měl uplatnit již v předchozím řízení (tj. v řízení o věci samé, tedy o vině a trestu) a nebyl-li spokojen s tím, jak se s ní obecné soudy vypořádaly, měl proti poslednímu rozhodnutí (tj. proti až nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu) podat ústavní stížnost v řádné lhůtě. Neučinil-li tak, nemůže Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace svých zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci k této námitce přihlížet. Nalézací řízení trestní ve věci samé a řízení o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění jsou totiž dvě rozdílná řízení se samostatnými účely, průběhem, rozsahem dokazování atd. Soud v rámci řízení o upuštění od výkonu trestu vyhoštění není oprávněn znovu přezkoumávat, zda byly při uložení tohoto trestu splněny zákonné podmínky či nikoliv, nýbrž je povinen zkoumat pouze stav, který existuje v době vedení řízení o této žádosti. Tím méně pak může tyto podmínky v době ukládání trestu či dokonce kvalitu odůvodnění uložení trestu vyhoštění přezkoumávat nyní Ústavní soud.

18. K tomu je nutno dodat, že soud v rámci řízení o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění samozřejmě nemůže postupovat přepjatě formalisticky, a tedy trval-li by v době projednávání takové žádosti důvod, pro nějž nebylo vůbec v prvé řadě možno trest vyhoštění uložit, nemohl by takovou žádost zamítnout pouze s odkazem na doslovné znění ustanovení § 350h odst. 4 trestního řádu, podle nějž je od výkonu trestu vyhoštění či jeho zbytku možno upustit jen tehdy, nastal-li důvod zabraňující uložení trestu vyhoštění (ustanovení § 80 odst. 3 trestního zákoníku) až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Rozhodující je tedy to, zda takový důvod existoval v době rozhodování o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, nikoliv kdy takový důvod vznikl.

19. Ústavní soud se proto musel vypořádat i s námitkou ad 2), nicméně ani jí nemohl vyhovět. Ze stěžovatelovy argumentace je zřejmé, že tento považuje za rozhodující důvod bránící výkonu trestu vyhoštění skutečnost, že má v České republice dvě nezletilé děti. Ústavní soud ovšem připomíná, že ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku obsahuje čtyři podmínky - trvalý pobyt, pracovní zázemí, sociální zázemí a rozpor se zájmem na sloučení rodin, které musí být splněny kumulativně, aby zákonná překážka pro uložení trestu vyhoštění byla dána (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 691/06 ze dne 20. 12. 2006, usnesení II. ÚS 2423/09 ze dne 8. 10. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 2495/14 ze dne 18. 9. 2014). Poslední jmenovaná podmínka, hájící právo na soukromý a rodinný život, tak sama o sobě překážku výkonu trestu vyhoštění nezakládá, neboť toto právo není absolutní, neboť již podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy je lze omezit z důvodu veřejného pořádku (srov. usnesení III. ÚS 1410/14 ze dne 7. 5. 2014). Pravomocně uložený trest za trestný čin je přitom typickým příkladem takového omezení. Pokud v případě stěžovatele obecné soudy neshledaly existenci dostatečného pracovního a sociálního zázemí, nelze jim vytknout, že existenci překážky pro uložení (resp. v případě stěžovatele výkon) trestu vyhoštění neshledaly (k tomu srov. např. usnesení II. ÚS 3940/16 ze dne 31. 1. 2017). Na podmínky pro uložení trestu vyhoštění a překážky jeho výkonu pak nelze analogicky vztahovat ani požadavky správně-právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky, a tedy výčet těchto podmínek nelze takto rozšiřovat (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3095/13 ze dne 5. 11. 2014).

20. Na tom nemůže ničeho změnit ani stěžovatelem uvedený příslib zaměstnání. Jak Ústavní soud zjistil studiem spisu z potvrzení o stěžovatelových majetkových poměrech (č.l. 1903-1906), stěžovatel nemá žádné stabilní příjmy ani majetek a výslovně sám uvedl, že nemá v České republice žádné příbuzné, kteří by byli ochotni mu vypomoci. Z důvodu nedostatečných majetkových poměrů pak stěžovatel požádal nalézací soud (č.l. 1907) i o odpuštění náhrady nákladů trestního řízení. Rovněž nelze opomenout, že stěžovatel byl pravomocně shledán vinným z dlouhodobé distribuce návykových látek za úplatu, což nerozporoval ani on sám ve své ústavní stížnosti, kdy naopak této trestné činnosti, která měla probíhat prakticky od jeho příjezdu do České republiky až do zahájení trestního stíhání, litoval. Výnosy z této trestné činnosti tak zjevně tvořily podstatnou část jeho příjmů. Pokud za těchto okolností obecné soudy stěžovateli neuvěřily, že se nejedná o účelový příslib s cílem zvrátit důsledky pravomocně uloženého trestu vyhoštění, nemůže tento závěr Ústavní soud nijak přehodnocovat.

V. Závěr

21. Ústavní soud tedy shrnuje, že projednání námitky stěžovatele, směřující proti v záhlaví vymezeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu brání zásada subsidiarity ústavní stížnosti, neboť stěžovatel proti těmto rozhodnutím nepodal ústavní stížnost v zákonné lhůtě. V tomto rozsahu tedy Ústavní soud musel ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

22. V rozsahu, v jakém stěžovatel brojil proti v záhlaví specifikovaným usnesením nalézacího a odvolacího soudu pak Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými, neboť v jeho případě nedošlo ke kumulativnímu splnění podmínek dle ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve spojení s ustanovením § 350h odst. 4 trestního řádu, a proto v tomto rozsahu o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.