I. ÚS 3471/12
I.ÚS 3471/12 ze dne 26. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., advokáta, zastoupeného M. S., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 22 Co 405/2011 - 175, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 6. 2011, č. j. 11 C 56/2009 - 159, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 28 Listiny základních práv a svobod, článku 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy v jeho věci stanovily tarifní hodnotu předmětu sporu, neboť vycházely nikoli ze znění § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nýbrž z § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel trvá na tom, že předmětem sporu je pohledávka ve výši 5.000.000,- Kč představující majetkovou škodu i nemajetkovou újmu, a nelze tedy odměnu určit tak, jako by se stěžovatel domáhal nemajetkové újmy.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 11. 2009, č. j. 11 C 56/2009-86, byla zamítnuta žaloba F. N. (dále jen "žalobce"), kterou se domáhal náhrady škody ve výši 5.000.000 Kč vzniklé údajně nezákonným jednáním soudkyně. Rozsudek soudu prvního stupně byl pravomocně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2012, č. j. 22 Co 420/2010-137. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2009, č. j. 11 C 56/2009 - 89, byla stěžovateli jako ustanovenému advokátovi přiznána odměna za zastupování žalobce v řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.605 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesením ze dne 28. 6. 2010, č. j. 22 Co 594/2009 - 114, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a určil odměnu stěžovatele ve výši 7.461 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, které Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011 vyhověl a citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil. Obvodní soud pro Prahu 2 poté usnesením ze dne 24. 6. 2011, č. j. 11 C 56/2009 - 159, návrh stěžovatele na nové stanovení odměny za zastupování žalobce zamítnul. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 22 Co 405/2011 - 175, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že výše odměny stěžovatele činí 19.044 Kč.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. Ke zrušení příslušného rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo. K dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, může přitom dojít v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli, či tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí zmíněné "kvalifikované vady" nabývat značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 826/06, dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ve svém ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval Městský soud v Praze, že stěžovatel jako zástupce žalobce i přes výzvu soudu prvního stupně dostatečně nespecifikoval, jaká část z požadované částky 5.000.000 Kč představuje majetkovou škodu a jaká nemajetkovou újmu. Ze znění § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle kterých se mimo jiné při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, odvolací soud dovodil, že stěžovatel požadující náhradu nemajetkové újmy byl omezen možností se svým nárokem volně nakládat, v takovém případě je třeba při určení tarifní hodnoty vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Podle tohoto ustanovení nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5000 Kč.

Takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Městského soudu v Praze, který, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) byl proveden Městským soudem v Praze v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem tohoto soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Nelze přitom stěžovateli přisvědčit v tom, že by napadeným usnesením Městského soudu v Praze nebyl respektován nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011. V citovaném nálezu Ústavní soud spatřoval neústavnost postupu obecných soudů v tom, že ve věci stěžovatele zcela opominuly aplikovat kogentní ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a tarifní hodnotu určily pouze na základě svého uvážení (§ 7 bod 1 advokátního tarifu), bez jakékoliv opory v právních předpisech. V nyní projednávané věci však odvolací soud podrobně vysvětlil, proč přistoupil ohledně stanovení tarifní hodnoty věci k aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal také s námitkou stěžovatele, že před tím, než byl žalobci ustanoven, byla ustanoveným zástupcem jeho manželka, M. S., která při ukončení zastupování od soudu obdržela odměnu ve výši 28.300 Kč za jeden úkon právní služby odpovídající tarifní odměně z částky 5.000.000 Kč. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze je zjevné, že soud přistoupil k aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu z toho důvodu, že nebylo zřejmé, o jakou výši žalobcem tvrzené majetkové újmy se jedná. Žalobní tvrzení, že částka 5.000.000 Kč představuje majetkovou škodu i nemajetkovou újmu, přitom stěžovatel, jak bylo výše uvedeno, k výzvě soudu prvního stupně nikterak nerozvedl a nedoložil, pouze ve svém podání ze dne 24. 8. 2009 na tomto tvrzení žalobce setrval. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2012

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.