I. ÚS 346/05
I.ÚS 346/05 ze dne 14. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. M. S. a nezletilého M. S., zastoupeného zákonnými zástupci - rodiči Mgr. J.S. a PhDr. M. S., zastoupených JUDr. Gustavem Schalekem, advokátem se sídlem Praha 5, Borovanského 2217/5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 11. 2002, čj. 26 C 24/2002 - 56, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, čj. 17 Co 11/2003 - 69, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2005, čj. 26 Cdo 2002/2004 - 164, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou na poště dne 14. 6. 2005, stěžovatelé navrhli zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 11. 2002, čj. 26 C 24/2002 - 56, kterým byl připuštěn vstup PhDr. M. S. a nezl. M. S. (tedy stěžovatelů) do řízení jako žalovaných a byla připuštěna změna žalobního petitu. Dále se domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2003, čj. 17 Co 11/2003 - 69, kterým bylo označené usnesení obvodního soudu potvrzeno. Rovněž požadovali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2005, čj. 26 Cdo 2002/2004 - 164, kterým bylo jejich dovolání zamítnuto. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že označenými usneseními obecných soudů a jejich postupem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst.1, právo na rovnost účastníků zaručené, článkem 37 odst. 3 a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žalobkyně totiž podala návrh na jejich připuštění jako účastníků řízení na straně žalované poté, co byl Městským soudem v Praze zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 5. 2002, čj. 26 C 24/2002 - 38. Městský soud kasačním usnesením ze dne 12. 9. 2002, čj. 17 Co 337/2002 - 50, uložil obvodnímu soudu vyzvat žalobkyni k podání tohoto návrhu podle § 92 odst. 1 OSŘ. Podle stěžovatelů tím vybočil z rámce poučovací povinnosti podle § 5 OSŘ, protože žalobkyni výslovně poskytl poučení o tom, koho má správně žalovat a zároveň vyslovil, že pokud nebude žalobní petit upraven, bude žaloba zamítnuta. K dalšímu porušení jejich práva na spravedlivý proces došlo i tím, že obvodní soud jejich dovolání, řádně a včas podané, postoupil Nejvyššímu soudu ČR více jak rok po jeho podání. Řízení tak trpělo nedůvodnými průtahy. Tím, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení od počátku, tj. od podání žaloby a o jejich přistoupení, jako žalovaných, bylo rozhodnuto až v řízení odvolacím, byla jim odňata práva účastníků řízení.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelé pouze polemizují s procesním postupem obecných soudů, zejména nesouhlasí s rozšířením žaloby proti nim, jako žalovaným. V dalším odkázal na obsah vydaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že stěžovatelé formálně napadli jeho zamítavé usnesení, ale žádné konkrétní námitky nevznesli. Odkázal na odůvodnění svého zamítavého usnesení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že označenému usnesení obvodního soudu, napadeného ústavní stížností, předcházelo vydání rozsudku téhož soudu ze dne 21. 5. 2002, čj. 26 C 24/2002 - 38, kterým vyhověl žalobě J. T. a uložil žalované Mgr. J. S. a všem, kdo s ní bydlí, povinnost vyklidit označený byt. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání k Městskému soudu v Praze, který jako soud odvolací, usnesením ze dne 12. 9. 2002, čj. 17 Co 337/2002 - 50, rozsudek obvodního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V usnesení uložil obvodnímu soudu postupovat podle § 43 OSŘ, vyzvat žalobkyni k opravě žaloby tak, aby obsahovala vykonatelný žalobní petit a aby, jako účastníky řízení, označila všechny subjekty, o jejichž právech má být v řízení rozhodováno. Pokud žalobkyně označí jako účastníky řízení jiné osoby než je žalovaná, uložil obvodnímu soudu provést, ohledně těchto osob, veškeré procesní úkony, související s řádným průběhem řízení, včetně nového dokazování skutkového stavu, týkajícího se těchto osob.

Žalobkyně poté podala obvodnímu soudu návrh, aby do řízení, jako další účastníci na straně žalované, přistoupili PhDr. M. S. a nezletilý M. S. Současně změnila žalobu tak, aby povinnost vyklidit byt byla, vedle žalované, uložena také těmto dvěma nově žalovaným.

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 14. 11. 2002, čj. 26 C 24/2002 - 56, připustil vstup PhDr. M. S. do řízení jako žalovaného č. 2, ve výroku II. připustil vstup nezletilého M. S. do řízení jako žalovaného č. 3 a výrokem III. připustil změnu žalobního petitu navrženou žalobkyní J. T.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2003, čj. 17 Co 11/2003 - 69, shora označené usnesení obvodního soudu potvrdil. Odkázal na ustanovení § 92 odst. 1 OSŘ, jehož smyslem je zajistit možnost odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní legitimace, která zde byla již na počátku řízení tak, aby tento nedostatek nemusel vést k zamítnutí žaloby. Vzhledem k dispoziční zásadě bylo zcela v dispozici žalobkyně navrhnout přistoupení dalších účastníků řízení poté, co jí odvolací soud, ve zrušujícím usnesení, vytkl chybnou formulaci žalobního petitu ve vztahu k dosud označené žalované. Vzhledem k tomu, že žalobkyně navrhla přistoupení dalších dvou účastníků na straně žalované, nebylo podle § 92 odst. 1 OSŘ třeba, aby tyto subjekty se vstupem do řízení souhlasily. Vzhledem k tomu, že i po připuštění změny žalobního petitu výrokem III. napadeného usnesení je předmětem řízení i nadále vyklizení totožného bytu, může dosud realizovaná část řízení být podkladem pro pokračování v řízení s dalšími dvěma účastníky. Připuštění vstupu těchto dalších žalovaných do řízení se jeví i odvolacímu soudu jako hospodárné a logické. K jejich námitce, že opožděným vstupem do řízení byli zkráceni na svých procesních právech, odvolací soud zopakoval, že ohledně nově přistoupivších účastníků bude třeba provést všechny procesní úkony související s řádným průběhem sporného řízení včetně nového dokazování.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů zamítl. K jejich tvrzení, že odvolací soud vybočil z rámce poučovací povinnosti podle § 5 OSŘ, uvedl, že se žalobkyni dostalo jen obecného poučení, nepřekračujícího rámec poučovací povinnosti podle § 5 OSŘ. Pokud byla jako žalovaná označena pouze Mgr. J. S. a ani z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě nebylo patrno, že v předmětném bytě bydlely, vedle žalované, i další osoby, a v žalobním petitu bylo požadováno vyklizení i "těch, kdo s žalovanou bydlí", šlo o žalobu vnitřně rozpornou. Takovou, vnitřně rozpornou, žalobu nelze bez dalšího zamítnout, jak míní dovolatelé, proto bylo zcela namístě poučení žalobkyně ve smyslu § 5 OSŘ. Je nerozhodné, že se jí tohoto poučení dostalo až ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně podala návrh na přistoupení dalších účastníků u obvodního soudu k jeho výzvě poté, co odvolací řízení bylo ukončeno zrušovacím usnesením, takže věc se opět nacházela ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, a nikoli v řízení odvolacím.

K další námitce stěžovatelů, že v daném případě bylo připuštěno, aby do řízení na straně žalované přistoupil druhý dovolatel přesto, že jako nezletilý nemá způsobilost k právním úkonům, dovolací soud konstatoval, že zákonným zástupcem nezletilého dítěte jsou v prvé řadě jeho rodiče. Dítě může zastupoval kterýkoliv z nich, je-li způsobilý k právním úkonům a nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti. V daném případě byl nezletilý M. S. v řízení zastoupen svou matkou, žalovanou Mgr. J. S.

K námitce stěžovatelů, že jim nebylo umožněno účastnit se od počátku předmětného řízení, dovolací soud poukázal na pasáž z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, podle něhož, po vstupu nových účastníků do řízení, bude třeba provést všechny procesní úkony související s řádným průběhem sporného řízení. Dovolací soud dodal, že od právní moci rozhodnutí o vstupu do řízení se dovolatelé stali účastníky řízení se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími ze zákona.

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé polemizují s právními závěry obecných soudů a bez přesvědčivého odůvodnění odmítají jejich argumenty. Tím staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, s ohledem na znění čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základním právům a svobodám zakotveným zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud totiž není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Proto ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94). Obecné soudy obou stupňů, zejména pak Nejvyšší soud ČR, se přesvědčivě a logicky vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelů, které se v podstatě kryjí s těmi, uvedenými i v ústavní stížnosti. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry obecných soudů a v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by této věci dalo ústavněprávní rozměr.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud uzavírá, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatelů. Proto senát Ústavního soudu shledal ve věci splnění podmínek ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti usnesením, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrhu zjevně neopodstatněného.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.