I. ÚS 3447/13
I.ÚS 3447/13 ze dne 18. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Tučka, zastoupeného JUDr. Janem Bachanem, advokátem se sídlem Na hradbách 66, Mikulov, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 42 C 86/2012 - 76 ze dne 23. 10. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 1155/2012 - 99 ze dne 5. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 11. 2013, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zrušení vyživovací povinnosti vůči jeho synovi, rozsubgdek okresního soudu pak byl potvrzen napadeným rozsudkem krajského soudu.
2. Ústavní soud z podání stěžovatele i přiložených soudních rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se domáhal zrušení své vyživovací povinnosti vůči synovi, neboť syn ukončil studium na střední průmyslové škole a poté od 1. 9. 2011 začal studovat jazykovou školu za účelem získání státní zkoušky, tato škola však v době studia jeho syna nebyla řádně akreditovaná a tuto akreditaci získala až v listopadu 2011. Napadenými rozhodnutími okresní i krajský soud dovodily, že tato skutečnost není rozhodná pro právní posouzení toho, zda syn stěžovatele nabyl schopnosti sám se živit tím, že již ukončil přípravu na své povolání. Není rozhodující, zda toto studium probíhalo na škole akreditované, podstatné je, že šlo o denní studium, žalovaný po dobu jeho trvání nebyl zaměstnán a získal jím znalosti, které je schopen při svém budoucím povolání využít. Na studium na jazykové škole navázalo posléze studium na škole vysoké. Námitky stěžovatele k jazykovému studiu, které se opírají o správní předpisy, by mohly mít význam při posuzování toho, zda byl žalovaný v uvedené době kryt zdravotním či sociálním pojištěním, nicméně z pohledu zákona o rodině tyto skutečnosti rozhodné a významné nejsou. V rozsudku krajského soudu byl stěžovatel poučen, že dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné. I přes to stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením ze dne 31. 7. 2013 č. j. 30 Cdo 2236/2013 - 121 odmítnuto jako nepřípustné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí pouze proti rozhodnutí okresního a krajského soudu a ve své stížnosti uplatnil stejnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy.

4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve smyslu shora uvedeném a shledal, že je podána po zákonné lhůtě.

6. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v relevantním znění (dle přechodného ustanovení v čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb.) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

7. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu je patrno, že rozsudek krajského soudu v Ostravě musel být stěžovateli doručen dříve, než bylo usnesení Nejvyššího soudu vydáno, tedy dříve než 31. 7. 2013. Rozsudek krajského soudu přitom pro stěžovatele představoval rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, neboť proti tomuto rozhodnutí nebylo přípustné dovolání, o čemž byl ostatně stěžovatel náležitě soudu poučen. Je nerozhodné, že stěžovatel proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal dovolání a následné usnesení o odmítnutí dovolání bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 13. 9. 2013. Naopak pro posouzení včasnosti podání je rozhodné, že napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen před datem 31. 7. 2013, tedy výrazně dříve než 60 dnů před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelovy stížností námitky směřují výhradně proti rozsudkům krajského a okresního soudu, nikoliv proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelovo dovolání ostatně nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Proto byla-li ústavní stížnost podána dne 12. 11. 2013, byla ve vztahu k rozsudku krajského soudu zjevně podána opožděně.

8. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako podanou po zákonem stanovené lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.